Kliknutím zvětšíteMartina Málková pochází z Vysočiny, ale už třicet let žije v Praze a částečně i v Českém Krumlově.
V první knize hraje hlavní mužskou roli herec, ve druhé právník a muzikant v jedné osobě, ve třetí divadelní režisér. A všichni doplňují ženu po čtyřicítce, která by si na FB do statusu mohla napsat „ve složitém vztahu“. V nejnovější knize ale kromě nich vystupuje ještě strašák v podobě Alzheimerovy choroby.
Ve své zatím poslední knize jste přeladila na vážné téma. Ústředním motivem je rivalita dvou stárnoucích sester hereček a rodinné stigma v podobě Alzheimerovy nemoci. Máte ho v rodině?
Pérka, drátky, kolečkaAno, setkala jsem se s touto nemocí tak intimně, že nebylo možné, aby se to časem neodrazilo někde v mém psaní. Měla ho moje maminka, zemřela na něj před lety. Bylo to nesmírně těžké období plné beznaděje pro všechny zúčastněné. Blízkého člověka ztrácíte postupně, a to je na tom nejbolestivější. Jako kdyby visel nad nějakou propastí za konečky prstů a vy věděli, že ať uděláte cokoli, není ve vaší moci tragédii odvrátit. A k tomu víte, že to je dědičná nemoc. Jsme tři sourozenci, mám sestru a bratra, a je klidně možné, že jsme si v genech toho Černého Petra vylosovali.
Ve vašich knihách se tedy částečně zrcadlí i váš vlastní život. Kde ještě berete inspiraci?
Ani nevím. Líbí se mi Jungova myšlenka, že člověk inspiraci nedokáže vysvětlit. Jenom ví, že se nápad nezrodil tak, že ho vymyslel, ale že myšlenka do něj jaksi spadla odněkud odjinud. A já si to představuju tak, že si ty nápady v hlavě jen posbírám a rozvinu. To už je okamžik, kdy některé obrazy opírám ve svém životě. Ovšem vyloženě autobiografická místa v příběhu jsou jen střepiny.
Jak „píšete“ postavy, aby působily reálně?
Než začnu psát samotný příběh, mám blok plný poznámek k ději, fragmentů nápadů k situacím či dialogům. K tomu svým postavám pro sebe vytvářím životopisy. Musím o nich vědět všechno. Třeba kdo byli jejich rodiče, co mají rádi, jaké mají zlozvyky, dokonce i kolik berou. Je to spousta detailů, které se v knížce neobjeví, ale pro mě je důležité, aby hrdinové mých příběhů ožili. Moje postavy mají skutečné fyzické předobrazy. Dalo by se říct, že je píšu určitým lidem na tělo a oni mi je pak v mé fantazii zahrají. Dělám si v hlavě něco jako castingy a často vybírám z hereckých profesionálů. Na ty je spoleh, zahrají mi všechno. Pracuji s jejich dikcí a gesty, které mám nakoukané.
Prozradíte, kdo vám posloužil jako předobraz? Třeba onoho herce z Dvojitého gambitu?
Nepovím! (říká se smíchem). To by bylo pro čtenáře zavádějící. Když dáte v neděli na stůl bábovku, taky ji tam postavíte bez formy, ve které jste ji pekli.
Máte to tak odjakživa? Byla jste „malá spisovatelka“?
Pokud jde o čtení, byla jsem docela lempl, ale mojí oblíbenou disciplínou bylo snění. Programově jsem dokonce lhala. Neviděla jsem v tom nic špatného a rodiče ze mě rostli. Pochopení pro mě měla babička Jůlie. Když si šla dát odpoledního šlofíčka, říkala mi: „Pojď se mnou, budeš mi vyprávět ty svoje lživky.“ Pozorný posluchač je pro vypravěče slast. Podněcuje jeho fantazii. A babička pozorný posluchač byla. Klimbala, občas souhlasně zamručela a já měla pocit, že jsem ji svým vyprávěním zaujala. Když jsem dostala k Vánocům loutkové divadlo, ožily mé fantazie na malém překližkovém jevišti.
O čem byly ty vaše lživky?
Většinou to byla smyšlená dobrodružství s naším německým ovčákem Bojarem. Babičku nevyvedlo z míry, ani když v některých situacích mluvil.
A kdy přišlo opravdové psaní?
To má prazáklad v tom mém snění. Když jsem ve škole zvládla abecedu, pochopila stavbu vět a využití jazykových prostředků, začala jsem svoje lživky převádět na papír, do psané podoby. Od té doby mě životem provázejí blok a tužka. A také opojný pocit propadnout se do příběhu. Zhmotňování mých fantazií je pro mě vášeň, která mi umožňuje žít několik paralelních životů.
30
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
