Ve Vsetíně je hokej sport číslo jedna. „Narodil jsem se zrovna v době, kdy byl ve městě největší hokejový boom a vyhrával se jeden mistrovský titul za druhým. Ve Vsetíně to tak bylo, že většina kluků hrála hokej. V přípravce bývalo sto dětí. Všichni moji starší kamarádi ho hráli, chodili jsme se na ně dívat a nějak to tak přirozeně přišlo,“ říká ke svým hokejovým začátkům. „Když se vyhrávaly tituly, tak jsem byl ještě hodně malý. Dobře si vybavuji až ten poslední v roce 2001. Ty předcházející ještě ne,“ vzpomíná.

Do vsetínského áčka naskočil v pouhých šestnácti letech. „Hráli jsme druhou ligu a byla to asi nejhorší sezona, jakou klub zažil. Bojovali jsme o záchranu ve třetí nejvyšší soutěži. Byl jsem ještě v dorostu, ale áčko mělo málo hráčů a dost se to tam střídalo, tak jsem odehrál nějakých deset zápasů,“ komentuje své začátky v seniorské kategorii.

Další tři sezony absolvoval ve Vítkovicích v dorostu a juniorce. „Ve Vsetíně nebyla juniorská nejvyšší soutěž a do Vítkovic si mě vytáhl trenér Petr, který mě vedl v mládežnických reprezentacích. Šel jsem tam s vidinou dorostenecké a juniorské extraligy. Byly to super roky. Vyhráli jsme titul v dorostu i v juniorce. Rád na to vzpomínám,“ ujistí.

V roce 2012 se zúčastnil mistrovství světa osmnáctek v Brně a Znojmě. „Sice jsme nepostoupili do play off, přesto to byl parádní zážitek. Měli jsme výbornou partu. Přestože se o nás říkalo, že jsme byli jeden z nejslabších ročníků, tak někteří kluci se prosadili až do NHL. Třeba Radek Faksa nebo Dominik Simon,“ jmenuje své slavné parťáky. „Byl to velký zážitek,“ zdůrazní.

Ve Vítkovicích se do extraligového áčka neprosadil a zamířil zpátky do druhé ligy domů do Vsetína. „Byl jsem tam doma a hlavně jsem hodně hrál. Přemýšlel jsem o první lize, ale nepřišla žádná úplně konkrétní nabídka, že by mě někdo chtěl. Zpětně ještě musím smeknout klobouk před klukama ze Vsetína, kteří chodili do práce, pak ještě na trénink a na zápasy si třeba brali volno. Byl jsem mladý kluk a pro mě to bylo nepředstavitelné. Zažil jsem tam velké osobnosti. Ještě v první lize juniorů mě trénovali Roman Čechmánek a potom Radim Tesařík, později v áčku pan Dopita. To jsou velká jména a pracovat pod nimi pro mě byla velká zkušenost.“

Vsetín je hokejové město a kultovní stadion na Lapači býval často zaplněný až po střechu. „Když jsem přišel do áčka, tak byl zrovna trochu úpadek. Ale rychle se to zvedalo. Ve druhé lize chodily na derby s Přerovem nebo Prostějovem, ještě předtím než postoupily, neuvěřitelné návštěvy. Potom v play off býval úplně plný dům. To byla nádhera,“ zasní se.

Ještě před postupem Vsetína do první ligy odešel Slováček do Poruby, která hrála rovněž druhou ligu. Proč právě tam? „Byl jsem a pořád ještě jsem hráčem Vítkovic. Ty si mě stáhly s vidinou, že bych někdy mohl naskočit do extraligy. V té sezoně se to podařilo mému kamarádovi Honzovi Hudečkovi, mě si nevybrali. V Porubě jsem byl zrovna v době, kdy Vsetín postoupil do první ligy,“ podotkne s tím, že oslav postupu se také alespoň částečně zúčastnil. „Byla to velká sláva. Stihl jsem až poslední den oslav, ale bylo to velké (úsměv). Na jednu stranu mě mrzelo, že jsem v týmu nebyl, ale na druhou jsem to Vsetínu strašně přál, protože to byl opravdu válec a postoupil zcela zaslouženě. Bylo to stejné jako loni Budějovice v první lize,“ ocenil.

Valaši se ve druhé nejvyšší soutěži poměrně rychle adaptovali. „V první sezoně jsme moc nevěděli, co od toho čekat. V mužstvu se protočilo dost hráčů, povedla se nám stíhací jízda a nakonec jsme udělali play off, kde nás ale Karlovy Vary svou kvalitou přehrály. O rok později se nám zranilo několik beků a poprvé jsem zamířil do obrany. Tonda Pechanec a hlavně Luboš Rob udělali neskutečnou sezonu. Hráli jsme za nimi s Kubou Teperem a všichni jsme udělali plno bodů. Minulá sezona už byla ovlivněna koronavirem a nebyla tak dobrá. Byla před ní velká očekávání a nedokázali jsme se s tím pořádně vyrovnat. Měli jsme ale plno sil na play off, které už se bohužel neuskutečnilo,“ lituje.

V předcházející sezoně vypadl Vsetín v semifinále play off s Motorem až nečekaně hladce, když ve čtyřech z pěti utkání nedal ani gól. „To bylo zklamání. Doma jsme nedali ani jeden gól. Zbytečně moc sil nás stálo předcházející čtvrtfinále s Prostějovem, které se hrálo na sedm zápasů. Klidně jsme mohli vyhrát v pěti, ale neurvali jsme to. Byla to nádherná série, která měla úplně všechno. Vydali jsme v ní však spoustu energie, která nám pak v semifinále chyběla,“ uvědomuje si.

Byla to sezona, ve které došlo k jeho přerodu z útočníka na obránce. „V útoku jsem tak nějak hrál, nehrál. Rozhodně to na mě nějak nestálo. U nás v týmu se jeden obránce zranil, druhý dostal trest, tak jsem šel do obrany. Pak se mě trenéři ptali, jestli dám ještě zápas. Kývl jsem a už jsem tam zůstal. Vyhovuje mi to maximálně,“ možná trochu překvapí spokojeností s touto změnou.

Rozhodně to nebral jako nějaký trest. „To určitě ne. Chyběli nám obránci a někdo tam jít musel. Tak jsem šel já, protože mi to nebylo cizí. Mohl jsem vyniknout v tom, co si myslím, že mi jde. Bruslit s pukem a podpořit útok. Měl jsem větší rozhled a nemusel jsem napadat ani dohrávat, což je s mojí postavou složitější. Dalo by se říct, že přechodem do obrany jsem chytil druhý dech. Pozvedlo mě to a jsem z této pozice nadšený,“ znovu zopakuje.

Obránci ale musí umět také jiné věci než útočníci. „Ze začátku jsem měl velký problém s rozjetím se pozadu ze stoje. Člověk na to není zvyklý. Postupem času jsem se do toho nějak dostal, pořád mi však chybí hlavně odhad, v jaké vzdálenosti si beci mají protihráče najet. S tím ještě občas bojuji. Ale jak to děláme každý den na tréninku, tak se do toho dostávám,“ ujistí.

Po skončení minulé sezony se domluvil se svým agentem, že by rád vyzkoušel extraligu. „Ale kdyby to nevyšlo, tak by to pro mě neznamenalo konec světa a zůstal bych ve Vsetíně. Motor měl jako jediný zájem, což mě velice potěšilo. Nebudu říkat, že jsem se měl mezi čím rozhodovat a dostal jsem více nabídek. Byl jsem rád, že mě Motor oslovil a blízký mi byl i jeho herní styl. Volal mi trenér pan Prospal a jeho jednání bylo velice korektní. Všechno mi řekl na rovinu, co ode mě očekávají,“ líbilo se mu jednání svého nového zaměstnavatele.

Přitom začátek v novém působišti nebyl vůbec jednoduchý, když Motor musel v létě hned dvakrát do karantény. „Bylo to dlouhé. Nejprve jsme měli čtrnáct dní první karanténu, pak jsme chvilku trénovali a přišlo dalších deset dní. Po nich mi zjistili pozitivní test, takže jsem byl doma opět deset dní. Celkem jsem doma proseděl třicet čtyři dny. Nikam jsem nemohl jít. Hlavně bylo těžké se do toho pak znovu dostávat, když jsme vypadli z tréninku,“ přikývne.

Karanténu trávil na jihu Čech. „Byl jsem tady v bytě v Budějovicích. Už kvůli rodičům jsem nechtěl jezdit do Vsetína, abych někoho nenakazil. Ani jsem teoreticky odjet nemohl. Naštěstí mám krásný byt s balkónem, takže jsem mohl být alespoň na něm. Že bych si ale vyrazil někam ven, to ne,“ zdůrazní.

Sezonu začal Motor dlouhou sérií porážek. „Ale nebylo to tak, že by nás soupeři nějak válcovali a prohrávali jsme vysokým rozdílem. Ze začátku jsme si tolik nevěřili a nepředváděli to, co jsme předváděli v první lize. Postupně si však na extraligu zvykáme a už víme, jakým stylem kdo hraje. Nemáme mužstvo, v němž by bylo deset hráčů, kteří by za sebou měli pět sezon v nejvyšší soutěži. Devadesát procent z nás hrávalo jenom první ligu. Postupně se zlepšujeme a ve většině zápasů jsme vyrovnaným soupeřem, i když třeba nebodujeme,“ nehází flintu do žita.

Na dresu nosí číslo 26, které ale nesouvisí s jeho aktuálním věkem, jak by se mohlo zdát. „Vždycky jsem měl sudá čísla, ve kterých figurovaly dvojka a šestka. Celou mládež jsem měl dvacítku a v titulové sezoně v juniorce ve Vítkovicích jsem hrál se šestadvacítkou. Když jsem se vrátil do Vsetína, tak měl číslo dvacet František Zúbek, tak to bylo jasné, že mu ho nemohu vzít. Sáhl jsem proto po šestadvacítce a toto číslo se mi líbí. Jsem s ním spokojen. Když Pánbůh dá, tak bych s ním chtěl hrát i příští rok,“ usměje se.

Jako jeden ze svých koníčků uvádí ofenzivní bek vaření. „Není to tak, že bych přišel domů a hned něco vařil. Ale než si někde objednávat jídlo, tak si radši sám uvařím. U nás v rodině vařili všichni, takže jsem k tomu tak nějak přišel. Mám i různé rady a recepty od babičky a mamky. Vaří i přítelkyně a já sám si také rád něco uvařím,“ říká hokejista, který nemá nějakou vyloženě specialitu. „Nic takového nemám. Kdybych měl opravdu někoho pozvat na něco speciálního, tak to by asi bylo těžké (úsměv). Nejspíš bych udělal nějaké maso, které rád připravuji na ohni. Nebo i zeleninu. Ale opravdu nemám jednu specialitu, na kterou bych někoho zval.“

Kromě vaření Slováček také rád čte, což u hokejistů také nebývá zrovna pravidlem. „Když jsem byl mladší, tak jsem nečetl. Přišlo mi to jako ztráta času. Postupně jsem se do toho ale dostal. Třeba jsem si rozečetl nějakou knihu a už jsem nemohl zastavit. Absolutně u toho ztrácím pojem o času. Při hokeji se hodně cestuje a dlouhou dobu strávíte v autobusu. Někdo tam třeba číst nemůže, protože mu to nedělá dobře. Ale mě to nadchlo a spíš mám problém, že bych si měl třeba na hodinku zdřímnout, jenže stejně čtu. Dospěl jsem k tomu v nějakých třiadvaceti letech,“ uvádí a připouští, že nemá žádný vyhraněný žánr. „Přečtu si sci-fi, thrillery nebo třeba špionážní romány. Nemám nějaký vyhraněný styl. Co mě zaujme, do toho jdu.“

Jako svůj oblíbený alkoholický nápoj uvádí gin. Přitom u borce z Valašska by člověk čekal spíše slivovici. „Samozřejmě bych mohl uvádět slivovici. Ale všude nemají takovou, na jakou jsem zvyklý ze Vsetína. Nemám nic proti nim, ale nechci podporovat komerční slivovice. Ta naše domácí je něco úplně jiného. Ale když je někde možnost, tak si dám gin,“ vysvětluje. Pivo mu prý tolik neříká. „Musím říct, že jsem špatný pivař. Nevypiji ho moc. Dám si dvě a už je to na mě objemově příliš. Pivo mi chutná k jídlu, ale nejsem na něj žádný expert,“ uzavře.