Za svým působením u Jordánu se může dvaapadesátiletý lodivod s hrdostí ohlédnout. Poctivou prací u žáků nasměroval řadu svých svěřenců do lepší hokejové společnosti, podepsal se pod mimořádně euforickou spanilou jízdu A-týmu druholigovou sezonou 2021-2022 a v zatím posledním ročníku stál u záchrany dorosteneckého výběru v extraligové soutěži.
S koncem uplynulého ročníku se jeho trvalé táborské pouto přetnulo a někdejší šikovný forvard vyhlíží další inspirující trenérskou práci. „Nějakou práci jsem za sebou v Táboře zanechal a jsem rád, že jsem k tomu dostal příležitost. Je ale dobré poznat zase něco nového,“ poznamenal Arpád Györi v rozhovoru, který je ohlédnutím za jeho dosavadní trenérskou kariérou.

Prvním záchytným bodem vaší dosavadní trenérské dráhy byl rok 2003, kdy jste po návratu z Německa začal pomáhat u přípravek. Vzpomenete si ještě na tak brzké začátky?
Samozřejmě, že ano, a musím říct, že rád. Tehdy jsem si to chtěl vyzkoušet a ta cesta se mi otevřela. Spolu s Romanem Blažkem jsme začali trénovat kluky ročníku 1996, a nakonec s nimi vydrželi šest let. Právě z tohoto týmu vzešli první extraligoví dorostenci a někteří se později uplatnili i v extralize juniorů, potažmo v dospělém hokeji, ať už Jirka Severa, David Blažek, Marek Györi nebo Jonáš Štekr. Tehdy jsem popravdě až tak nemyslel na to, jak dlouho u trénování zůstanu. V té době jsme totiž ještě podnikali a bral jsem to spíš jako vítané zpestření. Každým rokem se ale člověk něco přiučil, a nakonec jsem rád, že jsem u toho vydržel až do dneška. Trénování mě moc baví; o to víc, když pak vidíte u daného týmu nebo u hráčů pokrok a můžete si říct, že ta práce měla nějaký smysl.

V roce 2010 jste zaměnil trénování žáků za působení u tehdy prvoligového A-mužstva, a to v roli asistenta už velmi renomovaného kouče Vladimíra Kýhose. To musela být hodně přínosná a poučná kapitola, co říkáte?
Rozhodně ano. Vláďa je výborný člověk i trenér. Snažil jsem se od něj tehdy hodně pochytit. Je fakt, že celá ta sezona byla hodně svérázná a náročná. Stále dokola se řešily ty známé problémy s penězi, a nakonec to dopadlo nešťastně, i když jsme nakonec po sportovní stránce první ligu zachránili. Byla to vlastně jedna z prvních sezon, kdy člověk poznal, jak ten hokej bolí, aniž by šlo o dění na ledě… Dotrénoval jsem ji nakonec sám, protože Vláďa přijal po Novém roce nabídku z Litvínova. Jak už jsem říkal, soutěž jsme zachránili, ale klub srazily dolů ekonomické problémy. Po této epizodě jsem si dal od trénování zhruba rok a půl pauzu.

A následně jste znovu začal s trénováním u žáků…
Dostal jsem tehdy ročník 2003, v té době „šesťáky“. S nimi jsem si užil první velké úspěchy, protože byli opravdu šikovní. Práce s nimi mě hrozně bavila a nadchla. Kluci hokej žrali a hodně chtěli, což už dneska nebývá pravidlem. V podstatě každý rok jsme získali nějakou medaili a bylo to opravdu parádní období. Úplně stejně skvělí byli kluci z ročníku 2005. V jejich případě je škoda, že nám covid zavřel tu poslední sezonu, kdy byli kluci v devítce a čekal je přechod do dorostu; měli jsme ji výborně rozehranou, byli jsme druzí a hráli proti týmům jako Sparta, Slavie a další. Tyhle dva ročníky mi mimořádně přirostly k srdci.

Novou kapitolu vašeho trenérského života otevřel následný návrat k A-týmu, kdy jste se stal asistentem Tomáše Matušíka. Jak jste ho tehdy vnímal?
Přijal jsem to v té době moc rád. Každý trenér chce nějakým způsobem udělat krůček dál a posunout se k něčemu novému. A právě tyhle sezony mi hrozně moc daly. Tým hrál baráže a kvalifikace o první ligu a fungoval opravdu výborně. A i když se nám to nakonec nepovedlo, prožili jsme hodně příjemných věcí. Navíc to pro mě byly i díky Tomášovi další zkušenosti, které jsem mohl v budoucnu využít.

Od sezony 2019-2020 jste se posunul do pozice hlavního kouče, ale hned ta první náležitě prověřila nervovou soustavu všech členů týmu, viďte?
Máte pravdu, byl to hodně specifický ročník, a rozhodně jsem si představoval lepší nástup… Změnila se struktura soutěže a čekaly nás cesty na Moravu. I na základě toho najednou skončilo jedenáct nebo dvanáct hráčů, což byl samozřejmě obrovský zásah do týmu. Bylo skoro nemožné mužstvo okamžitě doplnit, a ještě mu zajistit potřebnou kvalitu. V průběhu sezony sice alespoň nějací hráči přišli, ale v podstatě do poslední chvíle jsme bojovali o záchranu, a nakonec byli rádi, že za námi zaostal Pelhřimov. Musím ale říct, že od prosincového vítězného zápasu v Novém Jičíně se mužstvo hodně stmelilo a vykazovalo poměrně velkou vnitřní sílu, takže jsme nakonec končili docela euforicky, i když bez úspěchu. Pokud tedy nebereme jako úspěch, že jsme nespadli… (úsměv)

Už v následující druholigové sezoně jste cílili na podstatně vyšší mety, což naznačily výkony a výsledky ze základní části. Fanoušci i hráči byli natěšení na play-off, ale právě v tu chvíli vás skolil úplně jiný soupeř…
Bylo to smutné… Před startem sezony se nám podařilo mužstvo dobře doplnit a vytvořil se pevný základ pozdější vynikající party. Už v téhle sezoně byly poměrně výrazné náznaky síly toho týmu. Víte, každý mančaft se postupně formuje, hráči přicházejí a odcházejí a všechno se musí dát dohromady nejen po sportovní stránce, ale také lidsky. Jak už jsem říkal, tady postupem času všechno zapadlo přesně tak, jak je potřeba. Po základní části jsme skončili druzí a opravdu jsem věřil, že v play-off můžeme dojít až na úplný vrchol. Pak ale bohužel všechno stopnula opatření spojená s covidovou pandemií. Najednou jsme přišli o možnost to všechno, o čem jsem mluvil, na ledě prodat.

close Arpád Györi. info Zdroj: Tomáš Danko zoom_in Vzápětí ale přišel ročník 2021-2022, který rozpoutal v Táboře obrovskou hokejovou euforii. Věřil jste, že si tým uchová zmíněnou auru z té předchozí sezony a budete hrát až do dubna před více než čtyřmi tisícovkami diváků v ochozech?
Byl jsem popravdě hodně zvědavý na to, co s námi ta další sezona provede. Tým jsme nějakým způsobem dokázali udržet pohromadě, a navíc se ještě vhodně doplnil o další kvalitní hráče. Z předchozí sezony nám ale přece jen chyběla ona zkouška z těžkých zápasů, do kterých nás covid nepustil. Z druhé strany se nám ale už tehdy ukázaly věci, které by mohly fungovat. Cesta, kterou jsme pak v sezoně ušli, byla neskutečná a všichni na ni budeme vzpomínat do konce života. V jejím průběhu přitom všechno nebylo zrovna idylické. Řekl bych, že na nás byl od klubu vyvíjen až neadekvátní tlak. Ano, vedli jsme suverénně tabulku, odehráli řadu výborných zápasů, ale přesto se na tom všem hledala hlavně negativa.

Jedním z takových témat byla třeba nepříznivá vzájemná bilance ze zápasů proti Příbrami…
To jsme slýchali opravdu často, vlastně i od fanoušků. Já osobně jsem ale žádnou paniku necítil; věděl jsem, že ten tým má kvalitu a je schopný ji v play-off prodat. Pochyby vás samozřejmě přepadnou vždycky, ale když jsem viděl, jak mužstvo funguje, tak jsem si vůbec nepřipouštěl, že bychom měli třeba už v prvním kole vypadnout. Také před finále s Příbramí jsem proto věřil, že to bude úplně jiné než v základní části. Měli jsme širší kádr, hráli jsme aktivně a předčili soupeře v pohybu. Příbram byla nepříjemným soupeřem a na svém ledě nám jeden zápas vzala, ale právě to nás potom zvedlo ještě o level výš. V kvalifikaci už to byla čirá euforie. Zbytečná a hloupá porážka v Novém Jičíně nám sice všechno zkomplikovala a v následujícím zápase ve Dvoře Králové jsme byli na pokraji konce sezony, ale právě tam se ukázala neskutečná morálka kluků, díky které ten zápas urvali.

Nelítostný klíč vás coby vítěze druhé ligy následně poslal do baráže proti Šumperku. Nebyl to přitom souboj s posledním týmem prvoligové tabulky, ale s týmem, který ve své soutěži skončil až pátý od konce a do poslední chvíle hrál o play-off. Sladkou třešničku jste nakonec na pomyslný sezonní dort neposadili,
byť jste si vydobyli ohromný respekt. Co chybělo ke zdolání úplného vrcholu?

Všichni máme možná ještě teď v hlavách ten první zápas v Šumperku, který jsme skvěle rozehráli a úplně zbytečně ztratili. Myslím si, že jsme tam soupeře dokonale zaskočili a celé série se pak mohla vyvíjet úplně jinak. Pravdou je, že jsme si před baráží prošli mnohem těžší dráhu než Šumperk. Pro srovnání: kluci, z nichž většina chodila do práce nebo měla studijní povinnosti, odehráli v sezoně skoro stejný počet zápasů jako profesionální tým Jihlavy… Lidé to ani nevěděli, ale my byli v té době už hrozně rozbití. Měli jsme tam zranění, ale ti kluci prostě chtěli hrát až do konce. Ano, nepodařilo se nám udělat ten poslední krok, ale celá ta naše parta byla úžasná; neuvěřitelné, kam až kluci dokázali svoje výkony a úsilí vystupňovat…! Zkušenost nakonec byla na straně soupeře a v posledních dvou zápasech série už nám opravdu skutečně chyběly síly k tomu, abychom ji ještě zdramatizovali. Všechno to ale bylo nesmírně emotivní a myslím si, že i když je to „jen“ druhá liga a na postup jsme nedosáhli, nikdy na tu sezonu nezapomeneme.

Jak moc tři sezony u kormidla „áčka“ trenéra Arpáda Györiho posunuly?
Zkušenosti vám dá každá sezona, ať už pozitivní nebo negativní. Rozhodně jsem vnímal, že role trenéra ve druhé lize je o mnoho těžší, než v profesionálních soutěžích. Máte v týmu kluky, kteří mají práci nebo studium, řeší spoustu starostí s tím spojených, vynakládají ohromné penzum času a úsilí, aby se jim podařilo všechno skloubit, a ještě jsou na ně v osobním životě i v hokeji kladeny ohromné nároky. V tu chvíli je pro trenéra těžké rozhodnout se, kdy má použít bič, a kdy cukr. Sice se hráčům snažíte vnuknout nějaké nové trendy, ale je vám jasné, že je až tak přeformovat nelze a musíte jim v mnoha ohledech nechat volnost. Ne vždycky je to ideální, ale důležité je, aby i přesto šli za vámi a postupem času jste si získal jejich důvěru. Troufám si tvrdit, že právě tohle se nám nakonec podařilo nastavit a překonat. Z tohoto pohledu mi dalo tříleté působení v roli hlavního trenéra u áčka hrozně moc.

Jak už jsme naznačili, před uplynulou sezonou jste u A-týmu skončil, a nakonec převzal extraligový dorost. S jakými pocity jste novou roli přijal? Nebral jste to přece jen jako krok zpátky?
Každý trenér musí vnímat změnu jako novou výzvu, protože jinak nemůže odvést takovou práci, která se od něj očekává. Jako krok zpátky to tedy ani zpětně neberu. Hodně mě samozřejmě mrzelo, že jsem nedostal možnost pokračovat v tom, co jsme u A-týmu načali, protože za ty tři roky jsme společně udělali kus práce. Tak se to ale událo a nemá cenu to zpětně řešit. Přišla jiná, a pro mě další hodně přínosná trenérská epizoda. Díky působení v dorostenecké kategorii jsem se zase musel naučit vnímat hokej z jiné stránky. V sezoně vyvstalo spoustu věcí, které u žáků nebo u mužů v plné míře nepoznáte. Znovu musíte hledat tu správnou cestu a reagovat na věci a situace, které nastaly.

close Arpád Györi. info Zdroj: Tomáš Danko zoom_in Vašemu výběru se popravdě v dorostenecké extralize příliš nevěřilo, což umocnila jeho tristní bilance v základní části s pouhými třemi získanými body…
Všichni jsme věděli, že to bude hrozně moc těžké. Klíč k záchraně extraligy byl opět ohromně krutý a v podstatě hned třikrát během sezony odvracíte hrozbu sestupu. Klíčovým faktem je, že v Táboře si v maximální možné míře musíme vystačit s domácími hráči a je hrozně těžké najít a přivést kluky z okolí, jejichž výkonnost je už při příchodu do týmu na extraligové úrovni. Ti opravdu kvalitní a rozdíloví kluci preferují kluby se jménem, tak to prostě je. Právě proto musím vzdát hold všem hráčům z našeho týmu, kteří se ze zmíněné úrovně natolik vypracovali, že se nám podařilo soutěž zachránit. Z tohoto pohledu to pro mě byla další ohromně pozitivní zkušenost a jsem rád, že jsem tuhle partu mohl trénovat.

Pro vás osobně byly zmíněné poslední sezony o to těžší, že jste musel skloubit trénování se studiem licence A. Jak náročné je v takovém režimu hledat prostor a čas?
Nepříjemné bylo, že se mi škola vinou covidu protáhla, takže jsem musel dokončovat závěrečnou práci při zmíněném přechodu k dorostu. V listopadu mě navíc čekaly zkoušky. O to náročnější to všechno bylo. Právě v době, kdy jsem finišoval ve škole, nebyla výkonnost týmu dobrá a člověk donekonečna přemýšlel nad tím, jak na to. Za sebe říkám, že psychika v těch posledních dvou letech pracovala snad na tři směny. Naštěstí už to mám za sebou, je po sezoně, a tak mám alespoň trošku času na jiné věci. Je to pro mě o to příjemnější, že obě sezony dopadly úspěšně.

Se zdárným zapečetěním extraligové baráže skončila, nebo se minimálně přerušila vaše táborská trenérská anabáze. Brzy otevřete novou kapitolu v podobě angažmá u juniorů Motoru České Budějovice, kde budete působit s Romanem Skuhrovcem a Jindřichem Kotrlou. Jak se vaše rozhodnutí změnit hokejovou adresu rodilo?
Především už jsem trošku cítil, že nový impuls a změnu skutečně potřebuju. Nějakou práci jsem za sebou v Táboře zanechal a jsem rád, že jsem k tomu dostal příležitost. Je ale asi dobré poznat zase něco nového, i s ohledem na ukončení studia. S Budějovicemi jsem byl v kontaktu už dříve. S tou aktuální nabídkou spolupráce mě oslovil Václav Nedorost a řešili jsme, na jaké úrovni to bude. Jsem rád, že jsme se nakonec domluvili na angažmá u juniorky; jak už jsem říkal výš, je to zase jiný stupeň trenérství, který jsem zatím nepoznal. Jedná se o extraligu a hokej se tam zase o trošku více blíží dospělé kategorii. Chci to zkusit. Do budoucna se samozřejmě nebráním návratu domů do Tábora, pokud tady o mě bude zájem, ale teď pro mě začíná práce v Motoru a těším se na ni.

Otázka na závěr: jaká slova nejlépe olemují vaši táborskou trenérskou cestu?
Poznal jsem spoustu lidí, se kterými je hrozně příjemné se dál setkávat, a prožil hodně příjemných chvil, ke kterým nás ta naše společná práce dovedla. Ať už to bylo u chlapů, u dorostu nebo u žáků. Člověka zahřeje u srdce, když pak vidíte, že to všechno mělo nějaký smysl. Příkladem je třeba Karel Křepelka, který už naskočil do velkého hokeje. Moc mě teď potěšila i zpráva, že Pepa Eichler, kterého jsem tu měl čtyři roky, se dostal na mistrovství světa osmnáctek. Poznal jsem ale i další talentované kluky, které to třeba teprve čeká. Je hezké jejich cestu sledovat a přeji jim samozřejmě jen to nejlepší.