Jak se to seběhlo, že jste se vypravil až do Ameriky?
Úvodem chci říct, že se jednalo o můj soukromý zájezd, který jsem si zaplatil ze svých peněz. No ale i tak byl vlastně hlavně o hokeji. Jarda Modrý mě tam zval už strašně dlouho. Pokaždé, když v létě odlétal nazpět po dovolené do USA, tak se ptal, kdy se tam za ním vypravím. Trvalo to snad patnáct let, než jsem se odhodlal. Druhým motivátorem byl můj syn, který se mě také už asi pět let ptal, kdy tam poletíme, když nás strejda pořád zve. Teď se to konečně sešlo ideálně, tak jsme vyrazili na ten dlouho plánovaný výlet do Los Angeles. Bylo to parádní.

Bydleli jste přímo u Jaroslava Modrého?
Ano. Byli jsme u něj doma. A přestože se jednalo o výlet do LA obecně, tak jsme stejně strávili možná osmdesát procent času na stadionech.

Jakou má bývalý českobudějovický hráč Jaroslav Modrý v Los Angeles Kings funkci?
Jarda pracuje v organizaci Los Angeles Kings, do které spadá také farmářský tým Ontario Reign. Ten hraje AHL a Jarda je u tohoto mužstva asistentem trenéra. Kromě toho je i asistentem u dalších dvou mládežnických týmů, které fungují v organizaci Los Angeles Kings Juniors. Všechna tato mužstva trénují ve stejném tréninkovém komplexu v El Segundu, což je samostatné městečko, které je prakticky součástí Los Angeles. Kompletní zázemí tam mají týmy NHL i farmářské mužstvo, což je samozřejmě ideální. Dále tam trénují a hrají svá utkání i mládežnické celky. O tři ledové plochy se hokejisté dělí ještě s krasobruslaři. Ti jsou také výborní, protože tam vychovali třeba i olympijského vítěze Evana Lysacka.

Jaké rozměry mají ledové plochy v tréninkovém komplexu?
Dvě mají rozměry pro NHL a třetí má olympijské parametry. Právě kvůli krasobruslařům. NHL se jinak hraje ve velké Staples areně přímo v centru města, o kterou se Kings dělí s basketbalovými kluby NBA Los Angeles Lakers a Clippers. Farmářské Ontario Reing hraje svá domácí utkání v hale pro zhruba patnáct tisíc diváků v asi tak hodinu jízdy autem vzdáleném městě Ontario.

Co všechno jste zvládli?
Viděli jsme pět tréninků Los Angeles Kings, pět tréninků farmářského týmu Ontario Reign, polovinu tréninku New York Rangers a celý trénink Philadelphie Flyers. Oba tyto kluby tam přijely na zápas. Natočil jsem našim trenérům spoustu materiálů, ze kterých mohou čerpat. Navíc pár tréninků Los Angeles Kings Juniors a také jejich utkání kategorie U15 proti Anaheim Ducks Juniors.

Návštěva zápasů NHL ve vašem programu, předpokládám, nemohla chybět.
Ano. Byli jsme na zápasech Los Angeles s New York Rangers a Philadelphií. Bylo to hezké, ale přesto na mě největší dojem udělalo utkání basketbalové NBA Los Angeles Lakers, které jsme také navštívili. Stejná hala, velmi podobná úvodní show, a přesto úplně jiná atmosféra. Na hokeji byla tradičně mdlá. NHL a NBA má minimálně v Los Angeles zcela rozdílné publikum.

V českobudějovické Budvar aréně bývá lepší?
To se vůbec nedá srovnat. Při NHL můžete chvílemi slyšet, co na sebe hráči pokřikují. Diváci se dostanou do varu jenom třeba při přesilovce, nějakém závaru před brankou, nebo když padne gól. Ale samotná hra je nestrhne. Žádný fanouškovský kotel tam neexistuje. Atmosféra na našich zápasech je nesrovnatelně lepší než v NHL. To mohu posoudit i proto, že jsem v minulosti už nějaké zápasy viděl. I když je fakt, že vždycky jsem byl ve Spojených státech. V Kanadě je to prý jinak. Tam je údajně nadšení diváků podstatně větší. Na basketbalu to bylo jiné. Diváci zápasem opravdu žili a nadchl nás Lebron James. To je lídr se vším všudy. V rozhodujících chvílích zápasu to vezme na sebe a dá koš. Řídí spoluhráče na hřišti. Byl to fakt velký zážitek. Basketbal na této úrovni jsem viděl naživo vůbec poprvé a byla to paráda.

Co jste si odnesl z tréninků, které jste viděl?
Abych byl upřímný, tak náplň tréninků je prakticky stejná jako u nás. Venca Prospal si s sebou přinesl NHL formát tréninku. Cvičení jsou velmi podobná. Jenom se tam pracuje s hráči o něco víc individuálně. Hlavní část tréninku trvala vždy mezi pětatřiceti až padesáti minutami. Před ní si ale hráči dělali s trenéry individuální věci. Vyvážení kotouče, nahrávky obránců po modré čáře, samozřejmě střelba na všechny způsoby. Individuály následovaly i po tréninku. Neviděl jsem rozdíl mezi tréninkem Rangers, Flyers, Kings nebo Reign. Byla to velmi podobná cvičení, nasazení i dovednosti.

Nějaké novinky pro tréninkovou náplň v Motoru jste tedy nepřivezl?
Možná bychom mohli zapojit trochu více individuálních věcí. Ale jinak ne. Dokonce nasazení, se kterým v letošní sezóně naši hráči pracují v tréninku, předčilo týmy NHL. Snad nám to na konci sezony přinese očekávané ovoce. Zajímavostí u mládežnických týmů je, že mají na týmu pouze patnáct hráčů a dva gólmany. Po sezoně udělají výběrové turnaje, na nich si vyberou patnáct hráčů pro další sezonu a s nimi hrají. Když se někdo zraní, tak to neřeší, a hrají s tím, co mají. Prostě patnáct hráčů na soupisce a dost. To je odlišnost oproti našim zvyklostem. Hráči, kteří jeden rok na tým nedostanou, to mohou příští rok zkusit zase probojovat se do týmu. A za zmínku jistě stojí i to, že mají led pouze třikrát týdně a jedno utkání. Kdo chce trénovat víc, rodiče musí zaplatit individuální trénink.

Václav Prospal v době, kdy trénoval mládežnický tým Tampy, vyprávěl o tom, že mužstvo nemělo na stadionu svou vlastní kabinu. Mládežníci z Los Angeles jsou na tom lépe?
Z tohoto pohledu ne. Sice mají nádherné tréninkové centrum, ale mladí hráči přijedou na trénink s pytlem s výzbrojí přes rameno, po tréninku se vysprchují, převléknou a pytel si zase odnesou domů. To jsou ti starší. Menší děti se převlékají ve vstupním vestibulu, který je tomu přizpůsoben. Ty kabinu nemají vůbec žádnou.

Z tohoto pohledu si mladí hráči ve vašem klubu asi nemohou na nic stěžovat?
V tomhle jsme opravdu o kus dál, co se týká luxusu, který mládežnickým hráčům a hlavně jejich rodičům v klubu zajišťujeme. Je komplikovanější být mládežnický hráč v Americe než tady v Budějovicích.

Liší se zázemí v kabině týmu NHL od toho, jaké má Motor v Budvar aréně?
Kabiny jsou nádherné, ale neřekl bych, že jsme v tomto směru nějak výrazně pozadu. Také my máme krásné kabiny, i když všechno je o něco málo menší a luxusnější než tam. Ale mluvíme o zázemí týmu v tréninkovém centru. V hlavní hale žádný velký luxus není. Tam se mužstvo jenom převlékne na zápas. Dokonce i předzápasové rozbruslení probíhá v tréninkové hale.

Farmářský tým má zázemí podobné?
To už není tak luxusní, hodně se blíží zázemí v našem klubu.

Realizační týmy fungují v podobném rozsahu jako ve vašem klubu?
Máme prakticky stejně početný realizační tým jako celek AHL. V NHL je o pár lidí více. V organizaci ale ještě navíc funguje development trenérský tým. Kde jsou kromě hlavního trenéra tohoto programu ještě specialisté na bruslení, obránce, útočníky, brankáře a trenér na rvačky. Viděli jsme jenom jeden trénink development programu, kterého se zúčastnili hráči z farmářského týmu. Pracuje se hodně na detailech. Dbají na to, aby i ty největší možné drobnosti dělali hráči co nejpřesněji.

Jaká je role trenéra na rvačky?
Ukazuje, jak se mají hráči při rvačce chytit a za co držet protivníka. Z hráčů po tréninku ale krev netekla…

Vyhlédl jste si za oceánem nějakou posilu pro váš tým?
Jeden hráč farmářského týmu mě celkem zaujal. S trochou nadsázky jsem se na něj ptal Jardy. On mi potvrdil, že není špatný, ale že hraje za pět a půl milionu dolarů ročně. Už jsem trochu postižený, a stejně tak jako někdy u nás, i tam jsem si dělal statistiku vstřelených gólů při cvičení dva na jednoho. To je pro mě jedna z klíčových situací, kdy se dá rozhodovat utkání a měla by končit gólem. A žádná sláva to nebyla, farmáři podobně jako my, ti z NHL jenom o malinko lepší. To ale díky Kovalčukovi a Kopitarovi, kteří svoje akce zakončili gólem častěji.

Zaujala vás režie zápasů NHL?
Staples aréna je velice moderní. Laserová show, která tam probíhá, je nesrovnatelně lepší, než jakou můžeme jednou za rok udělat u nás. Je to parádní a lidi tam jsou na to zvyklí. Multifunkční kostka je obrovská a vícehranná, takže je na ní obraz opravdu výborný a informační servis také. Mně osobně ale tohle tak moc nebere. Baví mě samotný hokej.

Potkali jste se s nějakými zajímavými osobnostmi?
Setkali jsme se třeba s Bobem Millerem, jenž moderoval od sedmdesátých let zápasy Los Angeles Kings a Lakers, přezdívaný „Hlas LA Kings“. Před Staples arénou má svou bronzovou sochu a hvězdu na slavném chodníku slávy. Sochu tam přitom mají z hokejistů jenom Wayne Gretzky a Luc Robitaille, dále baskeťáci Ervin „Magic“ Johnson, Karrem-Abdul JAbbar a pár dalších velkých osobností. Seděli jsme s ním dvě třetiny zápasu.

S generálním manažer Kings Bobem Blakem jste se nestřetli?
Bohužel ne, i když jsme to měli předjednané. Byl pár dní pryč a celkově byl velmi zaneprázdněný. Netušili jsme, že řeší výměnu hlavního trenéra, toho vyměnili na konci týdne. Takže na setkání nakonec nebyl prostor, celkem pochopitelně. Ale potkali jsme se třeba s Anže Kopytarem. Věděl, že u nás hraje jeho krajan Žiga Pavlin. Když jsme se s ním po návratu potkal v kabině, tak Žiga hned hlásil, že mu Anže psal, že jsme se viděli. Seznámili jsme se i se všemi trenéry a jeden z asistentů začal vyprávět, že hrával v Evropě. Prý v Grazu na začátku devadesátých let.

To jste si mohli zahrát proti sobě.
Právě, že ano. Hráli jsme proti sobě přátelák v Grazu, ve kterém jsme se pořád jenom rvali. Na konci první třetiny ujížděl sám na branku Rakušan, jak jsem celých třicet let vyprávěl. A přitom to byl on. Kanaďan s rakouským jménem Nachbaur. Michael Kubíček mu dal sekeru a byla z toho první bitka zápasu. A při bitce si o Kubíčkovu přilbu zlomil ruku. Vyprávěl, že seřezal našeho nejsilnější kluka, který zvedal sto padesát kilo v benči. Opravil jsem ho, zvedal sto osmdesát (úsměv).

A on tedy nebyl Rakušan?
Vysvětlil, že jeho rodiče byli Rakušané, ale po válce odešli do Kanady, kde se narodil. V tom zápase měl Graz asi deset Kanaďanů. A když si on zlomil ruku, tak do druhé třetiny nastoupili domácí s tím, že nás všechny zmydlí. Byla jedna bitka za druhou. My jsme se moc neprali, spíše jsme se schovávali. Jenom Libor Šára, že se popere. Dopadlo to tak, že v hledišti skončily jeho dres i vesta. Když byla mela před naší střídačkou, tak náš tehdejší trenér Franta Joun už to nevydržel a začal něco řvát na jednoho z Kanaďanů. Postavili se tváří v tvář a Franta mu dal malinu (zakroutil mu nosem – pozn. red.). On mu za to dal pěstí, načež ho za to tehdy mladý Marek Gennert vzal hokejkou přes hlavu. Jak je svět malý. Tohohle borce, u kterého to všechno začalo, jsem teď potkal po třiceti letech v kabinách Los Angeles.