Byla to vaše životní sezona?
Stoprocentně. A byla to také nejdelší sezona v mém životě (úsměv). Už jenom to, že se nám podařilo vyhrát v Třinci titul a vyšla mi i nominace na mistrovství světa. To byla taková třešnička na dortu, se kterou jsem vůbec nepočítal, že by to tak mohlo dopadnout. A dokonce jsem si i zachytal, čímž myslím zápas proti Norsku. A pak utkání o bronz s Ruskem, kdy nepředpokládal vůbec nikdo, včetně mě, že bych mohl nastoupit. Že budu chytat vlastně nejdůležitější zápas celého šampionátu.

V Třinci bývají každý rok velká očekávání. Titulem jste je naplnili?
Očekávání jsou v Třinci vždycky velká. To je pravda. Tým je tam každý rok poskládaný tak, aby se mohl prát o titul. Ale líbilo se mi, že klub už se poučil z minulých let. První čtyři roky, které jsem tam strávil, se kupovali dražší hráči. Do médií se rovnou říkalo, že jdeme pro titul, a nic jiného nechceme. V posledních třech letech se sice z cílů neubralo, ale nemluví se o nich tolik. Titul jsme tam samozřejmě udělat chtěli, to je jasné.

Zvykl jste si na to hrát prakticky pořád pod tlakem?
Ano. Byla to pro mě ohromná škola a možná jsem to potom zúročil i v národním týmu. Zápas o třetí místo s Ruskem pro mě měl být emočně nejtěžší v kariéře, ale od té doby, kdy jsem chytal v extralize sedmé finále s Litvínovem, tak tam jsem si uvědomil, že nejde chytat nic vypjatějšího. Od té doby jsem se strašně uklidnil a říkám si, že jsou to úplně stejné zápasy jako všechny ostatní. Nesmíte udělat chybu, a je jedno, jestli jde o přípravné utkání, nebo sedmé finále. Nechci, aby to vyznělo nějak hloupě, ale co se týká vypjatých momentů, tak jsem na mistrovství byl z nás tří gólmanů nejzkušenější.

Do play off jste vstoupili až nečekaně hladkou čtvrtfinálovou výhrou 4:0 nad Vítkovicemi.
Ne nadarmo se říká, že nejde o cíl, ale o cestu k němu. Ani se mi moc nevybaví, jak jsem zvedl mistrovský pohár nad hlavu, ale když se ohlédnu, tak se mi vybaví vzpomínky. Čtvrtfinálové derby s Vítkovicemi, které nikdy nemá favorita a může vyhrát kdokoliv. Přitom jsme je smázli 4:0. Také jsem doma manželce říkal, že teď to bude průšvih. V Třinci jsem sedm let a už znám mentalitu našeho týmu. Když i v sezoně vyhrajeme lehce a jednoznačně, tak v dalším zápase přichází uspokojení a nejde se do něj s patřičnou pokorou, ale se sebejistotou, že to nemůže špatně dopadnout.

Což potvrdil nepovedený vstup do semifinále s Plzní?
Přesně tak. Hned jsme doma dostali dvě facky. Věděl jsem, že třetí zápas u nich bude duelem o všechno. Pokud by Plzeň vyhrála, tak by vedla 3:0 a bylo by to strašně těžké otáčet. V historii play off české extraligy se to ještě nikomu nepodařilo. Věděl jsem, že je to sice třetí zápas, ale musím ho chytat tak, jako by to byl sedmý. Bylo jasné, že nám jde o všechno. Zvládli jsme to a vyhráli jsme i další zápas v Plzni. Když chcete vyhrát titul, tak musíte mít i štěstí. To jsme měli v pátém utkání doma v Třinci, kdy jsme vyrovnávali tři minuty před koncem a pouhých dvacet vteřin před koncem jsme dali úplně náhodný vítězný gól na 3:2. V Plzni jsme pak trochu polevili a zase jsme nehráli náš hokej. V sedmém duelu doma už jsme si ale šli za postupem do finále.

Do finálové série vstupoval jako favorit Liberec. Vyhovovala vám tahle role?
Liberec byl stoprocentně favorit a nám to maximálně vyhovovalo. Šli jsme do finále s obrovskou skromností a tuhle pozici mám radši, protože můžete jenom překvapit. Říkal jsem si, že je to moje třetí finále a přece nebudu mít potřetí stříbro. Na Liberci bylo hrozně vidět, jak si jeho hráči roli favorita uvědomují. Najednou začali prohrávat a úplně upustili od své hry. Přitom měli tým jako blázen a zdálo se mi, že pokazit si to mohou snad jenom sami. Ale hrozně se pouštěli do diskuzí s rozhodčími a řešili, co se kde napsalo v novinách. My jsme si naopak jeli to své. Nepouštěli jsme se do žádných bitek. Tu jedinou jsme měli na ledě a chtěli jsme ji vyhrát. To bych řekl, že bylo tajemství našeho úspěchu, a byl to možná pomyslný jazýček na vahách, který se přiklonil na naši stranu.

Nemrzelo vás trochu, že jste titul nestačil ani pořádně oslavit, protože jste krátce po posledním utkání zamířil k národnímu týmu?
Bezprostřední oslava proběhla hned po zápase v kabině. V play off jsem odchytal strašně moc zápasů a padla na mě hrozná únava. V kabině jsem se tak nějak uvolnil, ale ani pít se mi moc nechtělo. V šatně jsem si to užil moc. Byla to velká euforie a pohár jsem skoro nikomu nepůjčil. Když ho někdo chtěl na pár fotek, tak vždycky musel nejdřív najít Šimona, aby si ho půjčil. Pak jsem si ho zase vzal zpátky (úsměv). Druhý den mě hrozně bolely ruce (smích). Kolem druhé hodiny v noci jsme šli pokračovat do města, ale tam už to na mě padlo úplně totálně. Řekl jsem klukům, že musím domů, jinak bych tam někde usnul. Únava byla fakt velká. Protože jsem pak hned odjížděl na nároďák, tak jsem udělal pro kluky narychlo ještě jednu týmovou akci, abych se s nimi rozloučil. Druhý den už jsem pak odjížděl za národním týmem do Brna.

Napadlo vás, že byste se mohl dostat do nominace na mistrovství světa?
Vůbec. Během sezony jsme se bavili o tom, že pro mistrovství světa je ve hře šest gólmanů. Tři z Ameriky: Mrázek, Rittich a Francouz. Z Evropy pak Kovář, Bartošák a Hrubec. Trenér gólmanů Zdeněk Orct se mě rovnou zeptal, jestli bych jel na mistrovství světa z jakékoliv pozice. Odpověděl jsem mu, že samozřejmě. Na šampionátu jsem nikdy nebyl. Chtěl bych to vidět a zažít. I kdybych měl být jako třetí gólman jenom na tribuně. Ale lákalo mě být součástí týmu a trénovat s českými hvězdami z NHL. Nakonec to dopadlo tak, že jsem do Bratislavy jel z pozice trojky, ale okolnosti se vyvinuly tak, že jsem si zachytal hned druhý zápas proti Norsku.

Byl jste při své premiéře na světovém šampionátu nervózní, i když byl soupeř papírově slabší a zápas jste hladce vyhráli?
Sice jsme Nory přehrávali, ale stejně měli přes dvacet střel. Kdyby se to nepovedlo, tak to mohl být průšvih. Ale věřil jsem v naši sílu a byl jsem přesvědčený, že tenhle zápas bychom neměli prohrát. Doufal jsem, že mé první utkání na mistrovství světa bude vítězné. Byl jsem rád, že jsem si splnil další z životních cílů a zachytal jsem si na světovém šampionátu. Vůbec jsem nečekal, že za pár dní pak přijde ještě tak důležitý duel, do kterého nastoupím. Klidně bych ale odchytal jakékoliv utkání. Byl jsem připravený.

Kdy jste se dozvěděl, že budete chytat v utkání o bronzové medaile proti Rusku?
Ráno mi přišla na telefon zpráva, že do zápasu jdeme s Patrikem Bartošákem. Tam ale nebylo dané, kdo bude začínat. Ještě jsem trenérovi gólmanů psal, jestli je možnost, že budu chytat já, abych se podle toho připravil. Odpověděli mi ano, že tato možnost existuje. S tím, že se všechno dozvím na poradě před zápasem. Chystal jsem normálně na utkání, když za mnou přišli trenéři, abych se připravil, že budu chytat. Ale byl jsem v pohodě, přestože jsem měl chytat zápas o bronz na mistrovství světa.

Byl pro vás tenhle duel životním hokejovým zážitkem?
Nechtěl bych nějak degradovat sílu okamžiku, který tam byl. Ale přišlo mi to jako každý normální zápas.

I přesto, že proti vám stáli Ovečkin, Kučerov, Kovalčuk a další mimořádné ruské hvězdy?
Věděl jsem, že Rusko mělo až na dva hráče totožnou sestavu jako na Světovém poháru, kde hrají nejlepší hokejisté světa. Ani jsem si to ale nijak nepřipouštěl. Věděl jsem, že proti mně má napřaženo Ovečkin a musím na něj být stoprocentně připravený. Jako musím být připravený na největší hvězdy soupeřových týmů v extralize. Tady to ale bylo tak, že na ledě bylo najednou pět hvězd a nesmím ani ne vteřinu polevit v pozornosti. V tomhle to bylo nejtěžší, protože hlava musela jet celý zápas na sto procent. V extralize je jedna elitní lajna a ty další jsou přece jen horší.

V nájezdech jste dvakrát inkasoval. Dalo se některému gólu zabránit?
Kovalčuk to udělal úplně neskutečně. Bekhendem to provedl extrémně rychle. Přitom jsem si myslel, že jsem tam včas a on to musí dát mimo branku. Není ostuda dostat pěkný gól. Dadonov to tam dal trošku se štěstím, ale na to už se nikdo ptát nebude. Mám však radost, že se mi podařilo chytit nájezd třeba Kučerovovi. Je to škoda, ale myslím si, že tyto zápasy by neměly rozhodovat nájezdy. Mělo by se hrát prodloužení až do rozhodnutí.

Měníte působiště a z Třince odcházíte. Prozradíte do jaké jdete soutěže?
Do KHL.

Sledujete také českobudějovický Motor?
Sleduji. Už jenom kvůli tátovi, který tam dělá trenéra brankářů. Strašně jsem Motoru přál extraligu, Budějovice mi v soutěži chybí.

Uvažujete v budoucnu o případné návratu do Budějovic?
Pokud tady bude extraliga a klub by měl zájem, tak bych tady strašně rád chytal. Na jihu jsem doma, i když jsem byl sedm let v Třinci, který už také považuji za svůj domov. Bylo by fajn závěr kariéry dohrát za Budějovice. Ale tyto věci říkám nerad, protože vždycky je to otázka podmínek a délky kontraktu.