Co vám ukázaly dosavadní zápasy v KHL?
Že dokážeme hrát vyrovnanou roli se všemi soupeři. I když s těmi nejlepšími týmy to bude těžší. Věřím však, že se nám povede s týmy na podobné úrovni dělat body, abychom s nimi zůstali v kontaktu a měli pořád šanci se posouvat tabulkou. Aby nám v sezoně nechyběla motivace a nestalo se to, co loni.

Co máte na mysli?
Po odehraných patnácti zápasech bylo jasné, že tým nemá šanci postoupit do play-off a sezona se jen dohrávala. Doufám, že nás podobný osud letos nepotká a tým bude konkurenceschopný, jako se nám to zatím docela daří.

Z devíti zápasů máte na kontě čtyři vítězství a pět porážek.
Mě osobně na výsledcích týmu hodně záleží. Člověk má samozřejmě zcela jiný pocit, když ze stadionu odchází po vítězném utkání než porážce. Nekoukám na osobní statistiky a je mi jasné, že nebudu patřit mezi nejlepší gólmany v lize. Je potřeba hrát především tak, abychom jako tým sbírali body a nezaostávali za ostatními týmy.

Vám osobně se navíc zatím docela daří, ne?
Je pravdou, že začátku soutěže jsme se docela bál. Nevěděl jsem totiž, co od toho čekat. A to ani od svých výkonů. Pomohly mi však dva odchytané zápasy na Českých hrách v Pardubicích. Dostal jsem se do dobré formy. Pak sice přišel smolný zápas v Astaně, kde jsme dostali doslova nasypáno a prohráli 7:2. Ale to jsou asi zápasy, které tady občas budu mít. Tím, že nemáme úplně silný tým, tak někdy podobný příděl možná přijde.

Kolegou v brankovišti je vám Rus. Jak máte rozdělené role?
V létě během přípravy jsme odehráli oba podobnou porci zápasů. Já pak odjel na České hry, které mi vyšly, jemu se ale zase v té době povedlo dobře odchytat domácí turnaj. Trenéři pak měli v plánu nám dát stejnou šanci 
i v mistrovské sezoně. Já chytal první zápas, on druhý. Prostřídali jsme se i později, ale jemu zápasy příliš nevyšly. Do většiny utkání jsem nastoupil od začátku já. Bylo pak pro mě příjemným překvapením, když mi trenéři dali důvěru v dalším zápase 
i po tom debaklu v Astaně. Budu se snažit jim důvěru splatit dobrými výkony. Samozřejmě rád bych si tady časem vydobyl podobnou pozici jako v Budějovicích, ale to teprve uvidíme.

Je něco, co byste si v sezoně vyloženě přál?
Letošní sezona bude určitě speciální olympijskou přestávkou. Po ní totiž budou do konce základní části zbývat jen poslední čtyři zápasy. 
A pokud bychom neměli v té době už šanci na play-off, to by bylo špatné. Doufám proto, že ta šance bude. Když budeme mít příležitost se o něco prát, tak ta měsíční pauza v únoru samozřejmě bude daleko příjemnější než v opačném případě.

Jaké je hokejové zázemí v Jekatěrinburgu?
Než jsem přišel, měl jsem zprávy, že na stadionu je tragická šatna. Manažer mi ale pak říkal, že dělají novou. To se potvrdilo a nyní máme krásnou kabinu. To je pro mě nejdůležitější.

Jak vypadá zimní stadion? Přirovnal byste jej k nějakému v Čechách?
Přemýšlel jsem na tím už před rokem, kdy jsme tu v létě hráli s Budějovicemi na turnaji. Stadion zvenku vypadá příšerně. Nechci se nikoho dotknout, ale možná jako v Litvínově. Hala uvnitř však ale při zápasech vypadá úplně jinak. Když je zaplněná, je to také něco jiného, než když je prázdná.

Fanoušci klub podporují?
Na to, že v loňské sezoně byl tým nejhorší v lize, tak má snad nejlepší fanoušky. Kapacita stadionu je přes pět tisíc diváků a na každý zápas chodí vždy minimálně okolo čtyř tisíc příznivců. Letos už bylo dokonce i vyprodáno.

S bydlením jste spokojený?
Našel jsem si hezké bydlení, což je také pozitivní věc. Brzy se tam přestěhuji z dosavadního hotelového pokoje. Samotné město je krásné. Najdu v něm vše, co potřebuji. V Jekatěrinburgu je například i spousta restaurací, které známe u nás. Není ani problém zajít někam na české pivo, když máme volno. Volného času ale příliš není. Jedna věc mi ale přece jen vyloženě chybí.

Co to je?
Jednoznačně lidi, které mám rád. Ty mi tady chybí. Je pravda, že dlouho jsem nebyl z domova. Před lety jen na jeden rok v Kanadě. Takže je těžké si na to zvykat.

Jekatěrinburg žije hokejem? Pociťujete třeba ve městě zvýšený zájem o svou osobu?
Mám někdy pocit, že když vás lidé potkají, občas vás berou možná až moc na bohy. Spousta lidí mi ale říkala, že místní hokejový klub je symbolem tohoto města. Když se člověk někde prořekne, že je hokejista, lidé mu nevěří a hned si to chtějí ověřit. Místní hokej hodně uznávají. V tomto ohledu mi to připomíná Kanadu. Když tam člověk řekl, že hraje hokej, lidé si ho vážili za to, co dokázal. Uvědomují si, že není snadné být hokejistou a povede se to jen malému procentu lidí. U nás to bohužel funguje dost často opačně. V Čechách máme místo úcty jiné smýšlení. Více se závidí, než třeba tady.

Jak trávíte svůj volný čas?
Mohu říct, že volný čas je zatím to nejhorší. Musím se naučit jej nějak vyplnit. Po tréninku jsem zatím vždy šel na hotel a koukal do internetu. Prohlížel dokola webové stránky, na které chodím. Dá se tak říct, že v této chvíli znám všechny výsledky české extraligy a první ligy. Vím, kdo hrál v jakých sestavách, kdo dával góly. To mám načtený několikrát. Zajímám se o celkové dění u nás, ale o sport nejvíce.

Chodíte někam?
Chtěli jsme s klukama chodit do kina. Ale v Rusku neběhají filmy v angličtině, ale jen ruštině. Takže ten internet je jediné, co tady pořádně dělám. Už mě to ale moc nebaví.

Zpozoroval jste nějaké rozdíly mezi českým a ruským hokejem?
Co jsem poznal, tak musím říct, že jako divák znalý hokeje, bych si více užil ten český. Lidé mající ale rádi hruze strany na stranu, tak je pro ně zase lepší ruský hokej. Já jsem ale například i velký fanoušek fotbalu, kde se raději koukám na to, jak týmy překonávají dobrou defenzivu soupeře, snaží se dostat přes jeho propracovaný systém. Myslel jsem si, že tohle v Česku moc nefunguje, ale oproti Rusku tedy náramně. Tady se hraje bezhlavě. Jsou výjimky jako třeba Dynamo Moskva, ale jinak je to skutečně bezhlavý hokej. Vždy vyhrál tým, který proměnil více šancí. Vše je o gólmanech a proměňování šancí. Možná je to i mentalitou, kdy Rusové rádi útočí a zpátky se jim moc nechce.

Překvapilo vás v novém angažmá vyloženě něco?
O Rusku se všeobecně ví, že se zde ještě razí stará škola a klasická báze v některých týmech funguje. Když jsme třeba hráli v Jugře, tak na hotel, kde jsme spali, večer před zápasem přijel i jejich domácí tým. Marek Trončinský dokonce přišel za mnou na pokoj. Všichni musejí být na hotelu den předem, což platí i v den zápasu po rozbruslení. Domů tak jdou až po zápase. Je dost těžké si představit, že v dnešní době toto ještě funguje. Ale i takové je Rusko. Tady se moc nehledí na to, že hokejisté mohou mít nějaké svoje rodiny 
a hráči jsou tátové svých dětí. To nikoho nezajímá.

Jak to vypadá ve vašem klubu?
My sice bázi také máme, ale naštěstí jen v den zápasu. To znamená, že jdeme na hotel všichni společně po ranním rozbruslení. To není tak strašné.

Víte, kdy se ve vzájemném zápase potkáte s bratrem Janem, který hraje za Magnitogorsk?
Hledali jsme to hned po rozlosování soutěže. Nejdříve to bylo super, pak strašná smůla. Jeden společný zápas měl být totiž posledním utkáním před příští reprezentační přestávkou. Jeli bychom domů spolu alespoň na víkend, kdyby ať ten nebo ten nebyl v reprezentaci třeba. Hrálo by se totiž v pátek v Jekatěrinburgu, brácha by přespal u mě, v sobotu bychom letěli domů. Těšili jsme se na to. Nakonec ale budeme hrát ještě přeložené utkání. Takže místo toho v sobotu s týmem vyrazíme do Omsku k nedělnímu utkání. Kdybych třeba nejel na nároďák, tak se možná domů nepodívám vůbec.

Po reprezentační přestávce se pak představíte v Praze proti Lvu.
Těším se. Přiletíme do Prahy den před zápasem, takže bude příležitost se vidět s rodinou.

Bude utkání proti českému týmu pro vás něčím speciální?
Sice se znám s klukama, co hrají v nároďáku, ale s klubem jsem se v extralize nepotkával. Takže to není nějaké derby. Lev je navíc plný cizinců.

Očekáváte velkou návštěvu známých?
Určitě se přijde podívat spousta kamarádů a moje rodina. I někteří fanoušci Motoru mi psali, že přijdou zafandit. Ale na ten termín hraje i Motor v první lize, tak to nakonec asi nedopadne. Bude ale moc hezké mít na zápase zase po dlouhé době lidi, které mám rád.

S fanoušky komunikujete také na Facebooku.
Začal jsem s tím loni. Pak zase přestal, protože mě to přestalo bavit. Ale jak tady mám spoustu volného času, tak po zápase vždy na Facebook napíši krátký komentář. Pár lidí mi psalo, že je zajímá, jak hraji, tak tam občas něco pověsím. I když je mi jasné, že v dnešní době internetu si výsledek zjistí mnohem dříve, než to tam napíši já. Pro mě není problém napsat tři řádky na internet. Když by to nikoho nezajímalo, tak to dělat nebudu.

U nás v Čechách člověk život žije, v Rusku člověku život jen utíká

„V minulosti jsem o Rusku několikrát mluvil. Tušil jsem to, a připravoval se, že sem někdy půjdu. Ptal jsem se tak vždy kluků na srazu národního týmu, jak to v Rusku chodí. O spoustě věcí jsem věděl. Jenže jedna věc je o nich vědět, teprve druhá se pak s nimi sžít.

Ve skutečnosti je realita taková, že doma v Čechách máme jako hokejisté díky rodině úplně jiné zázemí. To je věc, která mi v Jekatěrinburgu zatím nejvíce chybí. Kdybych hrál v jiné zemi, ať ve Švýcarsku, Finsku, Švédsku či Americe, nebyl by problém si tam rodinné zázemí vytvořit. Ale Rusko je v tomhle jiné a strašně mi to chybí.

Třeba si jen tak vyjet do Prahy na nákupy, když máte volné odpoledne a vypustit hokej z hlavy. Možnost zapomenout chvíli na hokej tady není. Trávíme na zimním stadionu několik hodin denně a když není zrovna trénink, tak koukáme na videa z minulých zápasů. Hokej tak prostě máte pořád v hlavě.

Chybí mi i takové ty maličkosti, které si člověk neuvědomuje, že je má. Například procházky se psem, a vše další, na co si každý z nás ve svém životě zvykne. Sednout si i jen tak doma na ten gauč, s přítelkyní si pustit film a dát si spolu skleničku vína. Tyhle věci člověk nemá, chybí mu a pak se to odráží na osobním životě, který člověk nemá a jsme tu vyloženě jen kvůli práci.

U nás doma člověk život žije, tady život jen tak utíká a čeká se, až se poletí domů, aby se zase mohl začít žít."