Dva roky jste byl pryč. Co hlavně stojí za vaším návratem do Motoru?
V Jihlavě jsem měl dvouletou smlouvu s dalším rokem opce ze strany klubu. Projevil jsem přání, aby opce uplatňovaná nebyla. Šéf jihlavského klubu pan Ščerban mi vyšel vstříc a Dukla ji skutečně neuplatnila.

V Jihlavě už jste nechtěl pokračovat?
Při svých předcházejících přesunech jsem se vždycky řídil více srdcem než hlavou. Teď jsem ale tak nějak cítil, že mé další pokračování v Jihlavě by asi nebylo ideální. Už bych tomu nejspíš nedával to, co bych si přál.

Měl jste nějaké nabídky třeba i z extraligy?
Nabídek jsem měl docela dost. Hodně dveří mi otevřelo angažmá v Litvínově. Až nečekaně hodně. Na jednu stranu je člověk potěšený, že je o něj stále takový docela velký zájem, co se týká extraligy. Z druhého pohledu mám sice pořád ambici hrát nejvyšší soutěž, ale ne za každou cenu. Jsem z Tábora a nechci už jezdit někam daleko od rodiny. Mám doma přítelkyni s dětmi a chci být co nejvíc s nimi. Aby to vedlo k mé vnitřní spokojenosti, která se pak přenáší i na led.

Z tohoto pohledu vám vycházela nejlépe nabídka z Motoru?
Samozřejmě to muselo být podmíněné nějakým oboustranným zájmem a hlavně dohodou. Vidím, že za dva roky, které jsem tady nebyl, se řada věcí změnila. To pro mě bylo lákadlo. A také obrovská vidina toho, že bychom letos mohli udělat velký úspěch.

Jedním z hlavních důvodů, proč jste před dvěma roky v Motoru skončil, byly špatné vztahy s tehdejším trenérem Antonínem Stavjaňou, pod nímž jste přestal hrát. Dozvěděl jste se zpětně, kde byla příčina vašeho vyřazení ze sestavy?
Řada lidí mi tuhle otázku položila a všem odpovídám stejně. Do dneška nevím, co se vlastně stalo. Přestal jsem hrát a v ten moment jsem to samozřejmě nějak řešil. Chtěl jsem znát odpovědi na některé otázky. Ale těch se mi nedostalo. Postupem času jsem zjistil, že je neznali ani členové vedení klubu. Necítil jsem podporu ze strany trenéra, a tak i když Motor o mě paradoxně měl zájem i na další rok, tak jsem to nebral jako krok správným směrem. Dodnes ale nevím, čí bylo rozhodnutí, že jsem přestal hrát. Co za tím bylo. Nedostal jsem žádnou odpověď v tom duchu, jestli nemám fyzičku, hraji špatně, nebo něco podobného. Nebylo tam nic, co bych mohl uchopit a na čem bych mohl pracovat. Všechno to byly jenom domněnky, a to pak bylo těžké pokračovat. To je stejné v jakémkoliv zaměstnání. Když vám má někdo nadávat, tak byste měl vědět za co. Ale to jsem uzavřel a už jsem po tom víc nepátral. Ani to nemělo smysl.

Díky trochu nucenému odchodu z Motoru jste si, dá se říct na stará kolena, zahrál poprvé v kariéře extraligu. Bylo to pro vás splněním nějakého hokejového snu?
Je fakt, že na mladá kolena to úplně nebylo (smích). Asi každý, kdo hokej hraje, si dává nějaké cíle a mety. Ani já jsem nebyl výjimkou. Zahrát si extraligu je pro mě určitě jedním ze splněných snů. Člověk si jich za život dává spoustu a jsem rád, že jsem alespoň na některé z nich dosáhl. Z tohoto pohledu jsem strašně rád, že mi Jihlava dala možnost zahrát si nejvyšší soutěž. Zjistil jsem, že extraligu mohu hrát. Že to není nic, co by se nedalo zvládnout. Bruslením i herně. Jenom se mi potvrdilo, že první liga je kvalitní soutěž a do extraligy to není až takový skok.

Extraligu jste okusil nejdříve v Jihlavě a potom také v Litvínově. Byl rozdíl mezi oběma kluby?
Oba jsou to kluby, kde není zázemí na bůhvíjaké úrovni. Hlad po hokeji ale v obou městech byl a panovala tam rodinná atmosféra. V tomhle jsou to podobné organizace. Co se týká rozpočtového zázemí, tak tam rozdíly byly, ale pojetím hokeje se Jihlava i Litvínov hodně blížily.

Našel jste po dvou letech v kabině Motoru hodně známých tváří?
Mužstvo se celkem vyměnilo, ale většinu kluků znám. Ať už jako bývalé spoluhráče, nebo soupeře. Asi tam není nikdo, koho bych vůbec neznal. Navíc sezona bude dlouhá a budeme mít spoustu času se poznat. To je každý rok stejné.