Po hokejových i životních cestách kráčejí společně už několik let, ale ponorková nemoc se jim vyhýbá obloukem. A podle slov hlavního trenéra mužstva Radka Pechánka nemá ani tu nejmenší šanci v šatně „čtvrťáků" propuknout. „V našem týmu naleznete všechno, co potřebujete k tomu, aby byla dobrá nálada i parta. Úplně každý z kluků má přitom osobité vlastnosti, nenajdete tam dva stejné typy," usmívá se kouč.

Jak dlouho je současný tým i s vámi trenéry pohromadě?

„Když do toho nepočítám školičku bruslení, jsme je spolu už pět let, samozřejmě s menšími odměnami. Někdo skončí, protože si najde jinou činnost, někdo se k nám připojí. Tak jako v životě… Za ty roky se mezi kluky vytvořily silné vazby. Prožili spolu několik soustředění a pro některé to bylo poprvé, co trávili nějaký čas sami bez rodičů, jenom s týmem. Hokej ale není jen o tom honit se za gumou po ledě. S klukama jsme za tu dobu několikrát sjížděli vodu, měli jsme cyklovýlet ve Stráži nad Nežárkou, proběhly prohlídky zoo, Muzea Lega a v loňském roce jsme navštívili i finálový zápas KHL, kde hrál Lev Praha. Tam jsme naplnili celý autobus. Spousta takových akcí má podporu u rodičů, kteří se jich s chutí účastní. Vždyť i pro ně je to občas něco nového; jet vodu na raftu nebo vidět zápas, kde fandí sedmnáct tisíc lidí."

Na každou partu, která je dlouho pospolu, občas přijde „ponorková nemoc". Čím ji zaháníte?

„Musím říct, že nás se to ani moc netýká. Za tu dobu, co kluky trénuju, jsem mezi nimi žádnou výraznou 'ponorku' nezažil. A ona se tak trochu zahání sama pauzami po sezoně a po letní přípravě. O Vánocích vždycky uspořádáme tradiční zápas kluků proti rodičům, při kterém také všichni přijdou na jiné myšlenky. Předcházet se tomu samozřejmě snažíme i rozmanitostí náplně jednotlivých tréninků."

Co obnáší vaše sezónní účinkování?

„Každá sezona startuje už v květnu letní přípravou. Trénuje se pravidelně třikrát v týdnu, z toho jednou chodíme s hokejkou na plastovou plochu vedle zimního stadionu. V letní přípravě se zaměřujeme na pohybovou průpravu hráčů. Když pak vidíte, že ten kluk ani neumí přeskočit přes švihadlo, udělat hvězdu nebo klik, tak si říkáte, jestli je to vůbec možný… (smích). Takhle to probíhá v květnu i v červnu. Letos jsme ten druhý měsíc zpestřili fotbalovými zápasy s týmy Chýnova, Větrov a Meteoru. Pak je šest týdnů volno, kdy kluci vyrazí někam s rodiči na dovolenou a pořádně si odpočinou."

Nejvíce se ale hráči určitě těší na led…

„To je jasné. Poprvé na něj vstupujeme v půlce srpna a vedle tréninků hrajeme i přátelská utkání, aby kluci znovu dostali tu potřebnou jistotu. Na konci srpna jsme měli vždy naplánované soustředění v podobě třídenního pobytu na Pracově. No a pak už přichází na řadu ostrá sezona. Pro její zpestření se snažíme hledat turnaje i mimo program soutěže. Letos o Vánocích jsme například byli v České Lípě, v Písku a v Chotěboři. Těšíme se na konec března, kdy pořádáme čtvrtý ročník Turnaje mladých nadějí. V kategorii dětí ročníku 2005 je hodně žádaný, což nás samozřejmě těší."

Letošní sezona je pro vás specifická, protože přecházíte z malého hřiště na celé kluziště. Je to pro kluky hodně obtížné?

„Řekl bych, že náročné je to hlavně na myšlení. Ze začátku nám třeba dělal ohromné potíže ofsajd, ale s přibývajícími zápasy se nám to podařilo vyřešit. Velký problém byl i s tím, aby si hráči drželi na ledě své pozice, ale i to se postupem času lepší. Věřím, že než kluci opustí tuto kategorii, budou na velkém hřišti v pohodě zvládat všechny hokejové návyky."

Existuje něco, čím je podle vás tohle mužstvo výjimečné?

„Tady musím určitě zmínit různorodost mužstva. Každý z kluků je úplně jiný. nejsou tam snad dva stejné typy. V týmu najdete všechno, co potřebujete, aby bylo dobrá nálada i parta. Máme tam slušňáky i lumpy, křiklouny i ty, od kterých slyšíte pět slov za měsíc. Každý má prostě svoje osobité vlastnosti."

Zajímají vás trenéry i výsledky hráčů ve škole nebo jejich osobní život?

„Nevím, jak je to jinde, ale já občas žákovské knížky zkontroluju. Myslím si, že mám přehled, jak je na tom kdo ve škole. Za těch pět let už trochu s jejich školními výsledky počítáte, ale i tak se najdou milá i nemilá překvapení. Co se týče osobního života hráčů, záleží hodně na tom, jak je kdo sdílný, případně co řeknou spoluhráči nebo rodiče. Občas se k nám dostane i to, že se nějaký klučina zamiluje. Máme tam dokonce jednoho, který už má nevěstu… (úsměv)!"

Jaká přání si do nejbližší budoucnosti nesete?

„V současnosti by mne potěšilo, abychom se sešli na tréninku v plném počtu, protože nás hodně trápí chřipka. Když vám onemocní dvě třetiny týmu, je to špatné. Dlouhodobě je přáním nás trenérů a dalších lidí kolem mužstva, aby kluci třeba v hokeji, ale hlavně v životě jako takovém něčeho dosáhli. To by měl být cíl každého sportovce a člověka."