Před rokem jste touto dobou po své premiérové sezoně v Curychu, ve které jste získali ve švýcarské lize bronz, hovořil o tom, že tým nenaplnil svůj potenciál. Letos už ano?
Ano, naplnil. Byli jsme favority od začátku až do konce. Je jednoduché být favoritem na papíře před sezonou, ale těžší je to pak potvrzovat. Během ročníku jsme však snad ani neměli nějaké slabší období a šli jsme si za tím. Vyhráli jsme základní část, což je sice pěkné, ale hlavní je, kdo vyhraje play off. V něm se nám vyplatilo, že jsme do něj šli z prvního místa, protože jsme měli výhodu domácího prostředí v sedmém rozhodujícím utkání, které rozhodlo.
Čtvrtfinále s Bielem i semifinále s Zugem jste zvládli pokaždé v nejkratším možném termínu ve čtyřech zápasech. Bylo to skutečně tak hladké, jak napovídá výsledek?
Nebylo. V obou sériích jsme měli jedno až dvě utkání, kdy jsme měli prohrát. Naštěstí jsme to ale vždycky nějak ubojovali. Byly to hlavně třetí zápasy, které bývají za stavu 2:0 hodně zlomové. Zvládli jsme je a dýchalo se nám v každé sérii mnohem lépe.
Zug přitom patřil k největším favoritům celé soutěže.
Bylo to takové déja vu, protože před dvěma roky vedl Curych ve finále právě nad Zugem 3:0 na zápasy a nakonec prohrál 3:4. Věděli jsme, že tohle určitě nechceme dopustit. Naštěstí jsme urvali hned čtvrtý duel a bylo po všem.
play_fill
Ve finále s Lausanne jste vyhráli naopak nejtěsnějším možným poměrem 4:3 a trošku raritou bylo, že všechny zápasy v sérii vyhrál vždy domácí celek. Bylo domácí prostředí skutečně až takovou výhodou?
Byla to hrozná přetahovaná. V prvním utkání na nás Lausanne vlétlo a na nás bylo znát, že nám trochu chybělo zápasové tempo, protože jsme před finále i semifinále měli devítidenní pauzu. Přesto jsme první zápas dokázali vyhrát a bylo to asi nejdůležitější utkání celé série, protože pak už oba celky doma pravidelně vyhrávaly. Troufám si říct, že kdyby se hrálo osmé utkání, tak ho Lausanne doma zase vyhraje. Na svém stadionu bylo neskutečně silné. Byla tam tak ohlušující atmosféra, jakou jsem asi ještě nikde jinde nezažil. Když jsem řval na obránce, tak jsem neslyšel ani sám sebe.
Ve Švýcarsku se v play off střídá domácí prostředí po jednom zápase. Je to podle vás lepší než u nás v extralize, kde se hraje nejprve dvakrát doma a potom dvakrát venku?
Ve Švýcarsku nejsou tak dlouhé přejezdy, my máme z Curychu nejdelší asi tři hodiny, takže to ani moc neřeším. A hlavně se snažím neřešit věci, které stejně nemohu změnit. Tím systémem, který se hraje ve Švýcarsku, se hodně umazává výhoda domácího prostředí ze základní části. Když hrajete na začátku série dvě utkání doma, tak je to větší výhoda a odměna za celou sezonu.
Kluci v šatně seděli, nohu přes nohu, popíjeli pivo a říkali, jaká to byla báječná sezona
Jaké byly oslavy titulu? Holdují Švýcaři v těchto situacích alkoholu podobně, jako je tomu běžné u nás?
Kdybych to v šatně nerozjel, tak tam kluci sedí nohu přes nohu, popíjejí pivo a říkají, jaká to byla báječná sezona (smích). Bylo to trošku mrtvé, tak jsem si vzal šampaňské, které tam bylo, pořádně všechny postříkal a pak už to tam začalo pořádně žít. V kabině jsme byli do půl čtvrté do rána. Šli jsme také s pohárem na led. Rolbaři vysadili v rohu kluziště tři panely mantinelů a lidi se nahrnuli za námi. Najednou jich tam bylo nějakých dvanáct až patnáct tisíc. Nedalo se tam hnout, dýchat, každý se s vámi chtěl fotit, nebo kus výstroje. To je něco pro mě. Nemám moc rád velké masy lidí. Měl jsem tam malého syna, takže s ním v náručí jsem normálně rozrážel lidi a potřeboval jsem ho rychle odnést někam do bezpečí, aby ho nerozsápali i s námi hráči (úsměv).
Už váš syn vnímá, co jste vlastně dokázal?
Teď už si myslím, že ano. Mé první dva tituly ještě asi moc nevnímal. Teď už trošku ví, co se dělo, a že se hokej hraje pro pohár. Byl jsem strašně rád, že u toho byla žena s dětmi a přijel i táta. Ve Švýcarsku funguje něco, co pro mě u hokeje nedává vůbec smysl, že zápasy začínají v 19:10 nebo ve 20:10. Naše děti mají nějaký režim a chodí spát kolem osmé hodiny, dcera ještě o něco dřív, tak to zcela rozbourá takový ten rodičovský harmonogram. Ale sedmý finálový zápas se hraje jenom jednou a jsem rád, že u toho syn byl. Slíbil jsem mu, že pohár vyhrajeme. Bylo to hezké.
play_fill
V play off jste odchytal všech patnáct zápasů. Byl jste vůbec někdy vystřídán?
Za celou sezonu jsem byl vystřídán jednou. Bylo to v šestém finálovém zápase, kdy na nás Lausanne vlétlo. Paradoxně jsem měl čisté svědomí a věděl jsem, že si z toho nemusím nic dělat, protože do sedmého utkání stejně pravděpodobně půjdu já. Bral jsem to pozitivně, že si alespoň odpočinu. Pokud jsem měl trochu nějaké výčitky, tak to bylo po druhém a čtvrtém utkání v Lausanne, kdy to z mé strany nebyly excelentní výkony, ale pouze třeba dobré. Ale s tím se vůbec nemohu ztotožnit. Pro mě dobré je špatné.
Odchytat celé play off prakticky bez vystřídání, to musí být také fyzicky značně náročné.
To už jedete jako by na autopilota. Jste ve stavu, že jíte, spíte a chodíte na trénink nebo na zápas. Najednou prásk, je konec sezony, sedíte na verandě a popíjíte pivo z poháru (úsměv).
Dá se porovnat český a švýcarský hokej?
Do toho bych se asi nechtěl moc pouštět, protože českou extraligu už nechytám pět let a porovnání nemám. Česká extraliga se ale každopádně o dost zlepšila, přicházejí do ní opravdu kvalitní hráči. Pořád bych však řekl, že švýcarská liga je výš. Kohokoliv se zeptáte, tak každý se chce dostat do Švýcarska. Tamní liga má vysokou úroveň a hraje se tam skvělý hokej. Když si zvyknete na přemrštěné ceny, které tam jsou, tak se tam i hezky žije. Ale domů se vždycky rád vracím a myslím si, že bychom si měli vážit toho, jak u nás máme. Není všechno zlato, co se třpytí.
close
info
Zdroj: se svolením Šimona Hrubce
zoom_in
Šimon Hrubec slavil titul ve švýcarské lize i s rodinou..
Překvapilo vás, že se ze Švýcarska vrátil do naší extraligy Roman Červenka?
Překvapilo, nepřekvapilo. Pro extraligu je to dobré. Je to asi logický krok. Ke konci kariéry se všichni vracejí do Čech, když tedy chtějí.
Vy máte v Curychu smlouvu ještě na dva roky. Po jejím vypršení byste také uvažoval o návratu?
Dva roky jsou strašně dlouhá doba a vůbec nevím, co potom bude. Je tam tolik možností, že ani nevím, jestli má smysl se k nim vyjadřovat. Mohu skončit s hokejem, můžeme zůstat ve Švýcarsku kvůli synovi a jeho škole. Nebo se třeba vrátím do extraligy. Záležet bude také na zdraví a aktuální formě. Dva roky jsou fakt tak dlouhá doba, takže tuhle otázku bude možná lepší řešit v průběhu druhého roku mého kontraktu v Curychu.
Pokud bych se vracel do extraligy, tak připadají v úvahu jen Motor a Třinec
Máte ale někde vzadu v hlavě návrat do Budějovic?
Moje hráčská práva vlastní Třinec, moje žena je z Třince, ale bydlíme v Budějovicích. To jsou asi dva týmy, které by se případně řešily. Jde o to, kdybych se chtěl vrátit, jakou budu mít výkonnost, kdo by o mě stál. Je to strašně moc faktorů. Ale hlavní jsou tyto dva kluby. Doma to máme i rozdělené. Syn fandí Budějovicím kvůli dědovi, žena fandí Třinci, protože se tam narodila. Doma to máme rozdělené padesát na padesát.
To jste museli mít doma docela drama, když se na jaře hrálo čtvrtfinále Motor proti Třinci.
To u nás bylo velké. Zapnuli jsme projektor a hokej šel na zdi. Malý u toho seděl v dresu, žena tedy dresu nebyla, ale řvala, když dal Třinec gól. Já byl takový nestranný rozhodčí a říkal jsem, já vám neřeknu, komu fandím (úsměv).
Hovořil jste o výkonnosti. Jak je těžké se ve vašem věku udržovat na té nejvyšší úrovni, když vám mladí šlapou na paty?
Čím jsem starší, tak vím, co mi funguje. Za mě je nejdůležitější led a pak neurovizuální trénink. Hlava a oči aby fungovaly, to je ohromná zbraň, si myslím. A výhoda gólmana, když tohle dělá, protože se v zápasech tolik neunaví. To je takové moje veřejné tajemství, kterému strašně věřím. Podle mého je letní příprava hrozně přeceňovaná. Já ji dělám proto, abych se v sezoně nezranil a přes léto nepřibral. Jinak se myslím, že se dá všechno natrénovat na ledě. To je můj přirozený pohyb, kterým natrénuji i fyzičku. Nejdůležitější je bojovat o každý puk, jako kdyby to byl zápas. To, když se vám dostane do hlavy, tak jsou zápasy o něco jednodušší než tréninky.
Spojení očí a mysli je u gólmanů extrémně důležité. Jde o milisekundy, ve kterých je třeba zareagovat. Máte v tom určitý náskok proti ostatním?
Řekl bych, že je to určitý náskok. Když se bavíme o reakčních časech o jednu desetinu vteřiny rychlejších než třeba mají ostatní. Každý to má samozřejmě nějak jinak vrozené. Dostal jsem se do stadia, že mi stačí číst hru a v případě střely jenom koukat na puk. Mozek to vyhodnotí sám a kolikrát jsem sám překvapený, co se mi povede chytit. Bavíme se o golfácích z mezikruží, kdy noha vystřelí, kam má.
Můžete trošku přiblížit váš trénink?
Dělám to hlavně přes léto jako doplňky mezi klasickými tréninkovými sériemi v posilovně. Místo, abych si tam minutu a půl s někým povídal, tak jdu rovnou k počítači a dělám si neurovizuální trénink, který je naplánovaný mně na míru, abych se zlepšoval ve věcech, které mi nejdou. Kolikrát se stane, že někomu půjčím počítač a on má cvičení lepší než já. Na to říkám, že mám trénink nastavený tak, aby se zlepšil ve věcech, které já mám slabší. Když přijedu na letní přípravu do Stacy, tak mám jeden půldruhé hodiny dlouhý blok, který je bez pauzy. Když mám přestávku na cvičení, tak trénuji oči. Odjedu tak hodinu a půl v kuse a není čas na žádné prodlevy. Tím se i simuluje zápas, kdy jsem stále v nějakém soustředění a zátěži. Cviky, které dělám na oči a mozek, následují po zátěži, tím pádem se některé časy zhoršují, ale paradoxně po nějakých cvicích jsou výsledky lepší, než kdybych byl v klidu, což je docela zajímavé.
Také vinou hodně dlouhé sezony jste se vůbec neobjevil v hledáčku trenérů národního týmu pro mistrovství světa v Praze. Byl jste s nimi v kontaktu?
V kontaktu jsme nebyli. Říkal jsem si, že buď zavolají, nebo nezavolají. Pro český hokej i národ je strašně moc dobré, že se mistrovství vyhrálo. Bylo to nádherné. Na jednu stranu zamrzí, že u toho člověk nemohl být, ale zase by mě asi mrzelo víc, kdybych nominaci odmítl a pak by se vyhrálo. Nemusím tak mít výčitky, že jsem o něco přišel.
