Bývalý výborný útočník rukuje se svou družinou za jasným cílem: napravit předchozí nevydařenou sezonu a vrátit k Jordánu hokejovou radost. Jak těžký úkol ho čeká? Co všechno vlastně Arpádovi Györimu trenéřina přináší?

Na pozici hlavního kouče HC Tábor startujete druhou sezonu, ale první taková zkušenost sahá hlouběji do minulosti. Vzpomenete si ještě na tehdejší sezónní štaci u prvoligového týmu?
Byla to pro mne první příležitost angažovat se jako trenér v mužském hokeji, do té doby jsem vedl jenom žáky. Působit u týmu s Vláďou Kýhosem pro mne byla ohromná zkušenost. V té době už to byl hodně uznávaný trenér, vedl Litvínov, Chomutov a Kometu, takže jsem měl opravdu výborný rozjezd. Ta sezona byla samozřejmě ze známých důvodů všelijaká a provázely nás obrovské finanční problémy. Vláďa pak dostal nabídku působit doma v Litvínově, a já u týmu zůstal sám, což nebylo jednoduché. Podařilo se nám sice nakonec v soutěži zachránit, ale pak se všechno zbortilo a klub se dostal do insolvence.

Po tomto období jste se pak v táborském hokeji na delší čas odmlčel…
Je to tak. K trénování jsem se vrátil asi až po třech letech a za šéftrenéra pana Šťastného jsem působil u žákovských kategorií. Později jsem byl oslovený, abych k tomu dělal asistenta Tomáši Matušíkovi u mužů. No a teď už tady začínám pátý rok…

Před minulou sezonou jste se chopil kormidla mužstva jako hlavní kouč. Bral jste to jako další krok dopředu?
Byly tam nějaké alternativy, jak to bude dál. Když přišla nabídka, řekl jsem si, že už nejsem nejmladší a nemám na co čekat. Člověk se snaží vzdělávat, věnuje tomu spoustu času a to všechno chce samozřejmě nějak zúročit. Proto jsem do toho skočil a vnímal to jako další krok v té trenérské kariéře.

Speciálně pro vás jako pro nového kouče to ale byla sezona, kterou byste asi nechtěl prožívat často…
Je to třeba brát tak, že každá sezona člověka rozvíjí a musí ji přijmout jako cennou zkušenost, ať už je jakákoliv. Když se daří, všechno jde snáz, když ne, je to samozřejmě vždycky horší. Důležité je, abyste si ze všeho vzal to, co vám může v budoucnu pomoct. Je fakt, že jsme měli velké problémy s kádrem. Byla snaha zapojit odchovance, ale byl tam velký odliv ze studijních důvodů. Navíc se měli vrátit někteří hráči, kteří tu hráli, ale nakonec to nedopadlo. Od začátku bylo v tomhle směru všechno špatně a nikomu bych takovou sezonu nepřál. Těch starostí bylo opravdu moc, ale i tak jsme se snažili vytvářet pozitivní atmosféru, což bylo potřeba, protože nám šlo o záchranu.

Přesto, přepadaly vás myšlenky, že u týmu skončíte?
Musím se přiznat, že ano. Nebyly to snad ani myšlenky na to, že něco děláme vyloženě špatně. Spíš šlo o to, že jsem neviděl žádný progres a už jsem pomalu nevěděl, jak ten tým v tomhle stavu nastartovat. Chyběla potřebná úroveň; i když jsme některé zápasy odehráli relativně dobře, v těch nejdůležitějších momentech jsme prostě neměli kvalitu na to, abychom je dotáhli k úspěchu.

Proč jste to nakonec neudělal?
Impulsem k tomu, že jsem to nakonec nevzdal, byl pro mne vítězný prosincový zápas v Novém Jičíně. Cítili jsme, že to kluky ohromně nakoplo a najednou začalo všechno fungovat trochu jinak. Hráči chytili obrovskou chuť do hry, mužstvo se semklo a přišlo i pár dalších dobrých výsledků. Klobouk dolů před těmi hráči, kteří tu zůstali, protože odehrát sezonu v tomto složení nebylo ani pro ně jednoduché.

Pomáhá vám v trenérské práci, že jste byl výborným hokejistou a poznal hokej na té nejvyšší úrovni?
Zkušenosti, které máte, samozřejmě můžete využít. Víte třeba, jaké chyby jste dělal v té hráčské praxi, a co tedy můžete po hráčích vyžadovat. Pravdou je, že hokeje se mění z roku na rok. Za nás to bylo hodně o technické hře, dnes je všechno rychlejší a silovější. Je tedy nutné, abyste ty své zkušenosti dovedl adaptovat do současného pojetí. Neznamená to, že kdo hrál dlouho na vysoké úrovni hokej, musí být zákonitě dobrý trenér.

V současné době studujete nejvyšší tuzemskou licenci. Jak je těžké to skloubit s vaším trenérským vytížením?
Věřte mi, že je toho moc (úsměv)… Člověk už není nejmladší, a když je potřeba oprostit se na chvíli od trénování a něco se naučit, už mu to do té hlavy tolik neleze. Když jsem se ale rozhodl, že do toho půjdu, musím to nějak zvládnout.

Před touto druholigovou sezonou se kádr táborského týmu poměrně výrazně zkvalitnil. Je to pro vás jako pro trenéra znatelný rozdíl, anebo je ta sportovní náplň vaší práce v podstatě stejná?
Myslím si, že by to mělo být znát. Můžeme v přípravě praktikovat věci, které jsme loni až tak moc nemohli. Ti zkušenější hráči, kteří tady jsou, lépe vstřebávají to, co od nich chceme, a v zápasech se to pak ukáže. Jednoduše řečeno, větší kvalita mužstva vždycky lépe odráží to, co se do něj v tréninku snažíte dostat.

Jak trenér HC Tábor Arpád Györi vlastně relaxuje?
Vyloženě nějakou zálibu, které bych se věnoval, nemám. Snažím se dělat věci kolem baráku a u toho si většinou nejvíc odpočinu. Byl jsem sice občas hrát za Old Boys, ale jsem tím hokejem tak nasycený, že se od něj spíš snažím na chvíli utéct. Klid hledám hlavně doma s rodinou, to je pro mne asi ten největší relax.