Také zemská japka, zemní jablka, kobzole (tak jim říkali Valaši), grule, bandory, na Kyjovsku arteple anebo – jak jim něžně říkala M. D. Rettigová – „zemčátka“. Mezi jejich objevením na území starých Inků na jihoamerickém kontinentu a konzumováním v Evropě leží několik tisíc let.

Brambory byly domestikovány v oblasti dnešní Peru asi před 4 až 5 tisíci lety. Inkové jim říkali „papa“ (a dodnes se tak nazývají v latinskoamerické španělštině) a byl to pro ně podobný dar nebes jako pro Aztéky kukuřice. Jaká důležitost se bramborám přičítala, o tom svědčí i několik bramborových božstev, které staří Inkové uctívali.

Brambory plují do Evropy

Po dobytí incké říše Španěly se brambory dostaly v polovině 16. století na španělský královský dvůr spolu s jinými exotickými rostlinami. Nezávisle na Španělích přivezli zajímavou plodinu také Angličané na palubě slavné „Golden Hind“ dobrodruha Francise Drakea.

A v roce 1584 je Walter Raleigh přivezl do Irska, kde se jim počalo znamenitě dařit. Irsko totiž mělo stejné přírodní podmínky jako v horských oblastech  Peru a v 2. polovině 17. století se brambory již pěstovaly jako oficiální zemědělská rostlina.

Z Evropy do Ameriky

Angličtí a irští kolonisté, kteří odpluli hledat lehčí živobytí do Nového Světa, vzali tuto rostlinu s sebou. Brambora už pro ně byla uznávanou plodinou, která dokázala zasytit a zachránit před kurdějemi a  hladomorem. Brambora se v Novém Světě zabydlela a jak později napsal J. S. Presl ve Všeobecném rostlinopisu, že brambory představovaly „největší užitek, který lidstvo z objevení Ameriky mělo“.

Zpět na starý kontinent

A když už jednou něco bylo v Americe a dařilo se tomu, bylo jenom otázkou času, kdy to s velkou slávou bude převezeno do staré kontinentální Evropy. I když tady byly brambory zpočátku přijímány s nedůvěrou, ba byly považovány za pohanskou a nekřesťanskou plodinu,  nečistou a zdraví ohrožující.

Zpočátku byly  používány pouze jako okrasné exotické rostliny na dvorech velmožů a v klášterních  zahradách. Tehdejší lékaři je předepisovali jako zaručený lék proti mnoha neduhům – průjmem počínaje  a tuberkulózou konče. Dokonce se doporučovaly i jako afrodisiaka. Tato nedůvěra trvala téměř
dvě staletí a byl to kupodivu král, Bedřich II. Veliký, který kolem r. 1740 nařídil jejich pěstování nikoliv pro okrasu, ale právě pro podzemní část rostliny. 

K jejich rozšíření přispěly i hladové roky 1770–2 a zejména hladomor po sedmileté válce (1756-1763), kdy se staly skutečně lidovou potravinou. Neboť, jak opět praví Všeobecný rostlinopis „Pokud toliko na obilí wšechna naděje se skládala, která powětřím nepřízniwým zklamána býwala; tenkrát předce zamňáky jsauce jinde náramně úrodny, se podaří, že lid nebohý před strašnou smrtí hladem se ochrání. Bamboly té rostliny jsau teď každodenní ztrawau lidu chudšího a přicházejí i na stoly nejbohatších…“

Brambory v Čechách, Braniboři v Čechách

Brambory k nám skutečně byly přivezeny z Braniborska. Bramboroví badatelé se dodnes dohadují, zda dnešní název vznikl zkomolením německého Braniborska podle jedněch; podle druhých vznikla brambora
ze slova „bambola“, což je staré označení pro hlízy.

Nejstarší zmínka o bramborách v Čechách je z roku 1623 přímo z jindřichohradeckého zámku, kde se podávaly na stole Viléma Slavaty. V našem městě je jako první pěstovali ve svých zahradách františkáni a panu Vilému Slavatovi poslali na zámek „k posvícení košíček zemojablíček“. Tuto novinku si urozený pán brzy tak oblíbil, že roku 1648 o Vánocích  k poctě urozené návštěvy hrabat z Martinic, nechal předložit „erdepfle se šparglem“. V 18. století byly brambory v Jindřichově Hradci tak oblíbeny, že je zaznamenáno, jak na jaře 1760 se zdejší měšťané i sedláci z okolí přímo rvali o sazenice z františkánských zahrad.

Zdejší soudní písař, aktuár Kayser se dokonce vzdal deputátu piva, jen aby mohl na obecním poli brambory pěstovat. 

Bramborová válka v Jindřichově Hradci

Zato se zlou se počátkem bramborového experimentování setkal správce a kuchaři špitálního ústavu sv. Jana Křtitele, když chtěli tamějším chovancům vylepšit hodnotu stravy navařením brambor. Špitál měl u města sádky na ryby, a když byl rybník o Velikonocích vypuštěný a ryby snědeny, bylo správci špitálu líto prázdné plochy.

Nasázel tedy do ní brambory, kterým úrodná a hnojená půda svědčila, takže úroda byla znamenitá. Chtěl své chovance touto lahůdkou překvapit, ale se zlou se potázal: staré špitálnice s pláčem utekly od stolu a byly rozezleny, že je chce pan správce otrávit. Všichni chovanci se sebrali a šli si stěžovat na zámek a k purkmistrovi a jak už to bývá, přidalo se i mnoho dalších obyvatel, že to vypadalo na domácí bramborovou válku.

Až někdo dostal spásný nápad a přivedl jednoho invalidu, který brambory znal z ciziny a ten je demonstrativně (a pěkně omaštěné) jedl před vzbouřenci. Že všechno dobře dopadlo, protože dobré příklady táhnou, se tady naštěstí vyplnilo.

Zadělávaná jablíčka bramborová

Jak je vidět, brambory se v jindřichohradeckých kuchyních přece jen usadily a v Ohlasech od Nežárky, v rubrice Národohospodářského věstníku vyšel roku 1872 kuriózní recept na nakládané nezralé brambory. Raději to snad ani nezkoušejte.

„Ovoce bramborové, které v podobě zelených jablíček na nati vzrůstá, lze také požívati. Dokud jsou jablíčka ještě zelená, otřeme je na čisto kusem plátna a složíme hustě vedle sebe do sudu se zeleným koprem, vinnými úponky, fenyklem a višňovým listím, pak je spaříme vařící vodou, do níž jsme přidali sůl a vinný ocet. Sud se přikryje víkem, které se zatíží kamením. Stojí-li sud na teplém místě, zakvasí se zadělané ovoce v krátkém čase, načež se na chladné místo postaví. Jablíčka ta chutnají – prý (!) – jako olivy.“

Jindřichohradecké sejkorky

Nejde o žádnou pikantní historku o zdejších slečnách, ale o poctivé jídlo z brambor, ze kterých, když se dobře urodilo, bývaly (a jsou) náramně dobré pokrmy. „Dyž sou velký bandory, tak se pečou sejkory“ říkávalo se na horách, a protože v blízkosti Jindřichova Hradce se nachází kouzelný přírodní kout zvaný Česká Kanada s nadmořskou výškou 700 m, připadáme si tu jako v podhůří. A na Vysočinu, hlavní zemskou zásobárnu brambor je to ostatně od nás co by bramborou dohodil.

Ty sejkorky se dělají po dvojím způsobu: naslano jako bramborák nebo nasladko se strouhaným perníkem.

NASLANO JAKO NA HORÁCH
Do nastrouhaných brambor dáme vejce, sůl a kmín a pečeme na plátu plotny nebo teflonové pánvi, kterou potřeme špekem. Pečeme na sucho bez oleje. Opečené sejkorky pak potřeme máslem.

SEJKORKY S MEDEM I.
1 kg brambor, 2 dcl mléka, 150 gr polohrubé mouky, 80 gr perníku na strouhání, 80 gr hrubě nasekaných vlašských ořechů, 5 lžic medu, 2 vejce, špetka soli, olej na smažení.
Oloupané brambory najemno nastrouháme a vymačkáme z nich vodu. Pak přidáme mouku, mléko a rozšlehaná vejce se špetkou soli. Vznikne těsto jako na bramborák, které lijeme na pánev s trochou oleje. Do zlatova usmažené sejkorky pak pokapeme rozehřátým medem, posypeme najemno nastrouhaným perníkem a ořechy a horké podáváme.

SEJKORKY S MEDEM II.
300 gr oloupaných vařených brambor, 2 lžíce hrubé mouky, 2 vejce – zvlášť žloutky a bílky, několik lžic mléka, l lžíce moučkového cukru, špetka soli, olej na smažení. Příloha: zakysaná oslazená smetana, med, strouhaný perník.
Brambory nastrouháme, přidáme mouku, žloutky, cukr, mléko a sůl a spojíme do těsta, do kterého pak zlehka vmícháme tuhý sníh ze 2 bílků. Z těsta vytvarujeme malé bochánky a smažíme. Podáváme je se zakysanou smetanou, posypeme perníkem a pokapeme medem.

Sabina Langerová, Žahúři v Jindřichově Hradci