Osudové zranění se vám stalo v únoru roku 2014. Smlouva v Českých Budějovicích vám doběhla na konci června téhož roku. Jak následně probíhala jednání o další smlouvě?
Neprobíhala. V červnu mi skončila smlouva v Dynamu, kde jsem byl z Dukly na hostování. Pak jsem byl odkázaný sám na sebe a musel jsem se sám dostat zpátky. Přemýšlel jsem, jestli se k fotbalu vrátit, nebo ne. Ale už v nemocnici po operacích jsem věděl, že se budu chtít vrátit. A povedlo se mi to.

Ani z Dukly ani z Dynama vám tedy nepřišla žádná nabídka na pokračování?
Ne, vůbec jsme se o tom nebavili. Jediný kontakt proběhl od kluků z Budějovic, kteří se zajímali o to, jaký je můj zdravotní stav.

Kdy jste se v rámci vašeho návratu dostal do fáze, že jste mohl naplno trénovat?
Není to tak dlouho. Volal jsem na Duklu, že potřebuji herní praxi a tréninky s mančaftem, ale čekali jsme, až budu stoprocentně připraven a ne, že jeden trénink bych mohl a druhý ne. Na Dukle jsem začal v průběhu dubna.

Před tím jste se připravoval v kempu hráčů bez smlouvy. Je to tak?
Ano. Ale to bylo v zimě a to jsem zdaleka nebyl ještě v pořádku. Hlavně jsem se tam seznámil s kondičním trenérem Lukášem Stránským, ke kterému jsem pak chodil ještě tři měsíce každý den a on mě dal do kupy. Nyní už jsem stoprocentně v pořádku.

Ve středu jste podepsal roční hostování v Bohemians Praha 1905. Původně jste byl v klubu na zkoušce?
Jsem moc vděčný trenéru Pivarníkovi, který mě do Bohemky na zkoušku vzal. Pak už to bylo na mně, jestli ukážu, že mohu být pro tým platný. Ale cítím se být opravdu fit. Kdybych nebyl zdravý, tak to přes koleno nelámu jen proto, abych dostal smlouvu.

Po roce a půl od těžkého zranění jste se tedy dokázal vrátit.
Je to pro mě výhra. Uplynulé období bylo nesmírně těžké. Hrozně jsem se nadřel, abych se mohl vrátit. A když je to návrat do Bohemky, do ligového mančaftu, tak je to o to hezčí. Vůbec jsem s tím nepočítal. Jsem z toho nadšený, ale musím makat dál, abych se zlepšoval.

Cítíte se už ve formě jako před zraněním?
Já se cítím líp než před zraněním! Cítím se silnější, zdravější. Ale samozřejmě mi chybí herní praxe, ta se nedá natrénovat. Chce to jenom hrát a hrát. Proti Dynamu jsem ve středu odehrál poprvé celý zápas a bude to lepší a lepší.

Věřil jste stále během dlouhé pauzy, že se dokážete vrátit, nebo jste měl slabší chvilku, kdy jste už zkrátka nevěřil?
Už po pár operacích a narkózách v Budějovicích jsem byl přesvědčený, že se vrátím. Měl jsem asi velké oči, myslel jsem, že všechno půjde rychleji. Ale neznám recept, jak urychlit růst kostí. Musím se přiznat, že ten konec byl asi nejhorší. Trénoval jsem, ale pořád to bolelo. Říkal jsem si, že už to nepůjde, že budu muset skončit s fotbalem. Pak se to zlomilo, noha přestala bolet a dovolila mi hrát dál.

Jak důležitá byla v nejtěžších chvílích psychická pomoc rodiny a blízkých?
Hrozně moc! Bez rodiny, kamarádů, trenérů a dalších blízkých by to tak dobře nešlo. Plno lidí se zajímalo o můj zdravotní stav. V neposlední řadě i Lukáš Stránský, který mě dal do pořádku. Bez skvělých lidí kolem mě bych to asi nezvládl.

Nemáte na hřišti strach po vážném zranění? Máte v hlavě při souboji, co se stalo?
Vůbec ne. Byla to jedna z věcí, na kterou mě každý upozorňoval, že v hlavě to zůstane. Musím ale říci, že naštěstí o tom vůbec nepřemýšlím, že by se mohlo něco stát. Nohu strčím zase kamkoliv.

Vzpomenete si až po zápase?
Ani to ne. Prostě už to skoro vůbec nevnímám.

V běžném životě se neposunul váš pud sebezáchovy?
Ne, to také ne. Je pravda, že jsem si nechal vyrobit speciální chránič, který mi chrání nohu, jelikož holeň bude už asi vždycky na dotek hodně citlivá. Ale když nastoupím do zápasu, tak o tom vůbec nepřemýšlím. Je to jedině dobře. Kdyby hlava nespolupracovala, tak by to asi nešlo.

V přípravě proti Dynamu se vám vzpomínky nevrátily?
To ne. Člověk takhle nepřemýšlí. Stalo se to nezaviněně na tréninku. Naopak jsem rád viděl kluky a realizační tým. Proběhly narážky, abych se nezranil. Ale všechno to bylo myšleno v dobrém. Kluci z Dynama mě maximálně podpořili, chodili za mnou každý den do nemocnice, přestože jsem tam byl docela dlouho. I jim patří velký dík, že mi usnadnili nelehký pobyt v nemocnici.

Kádr Dynama se po sezoně poměrně značně obměnil. Přesto v týmu zůstalo plno vašich bývalých spoluhráčů.
Ano, potkal jsem se s Jirkou Fundou, Jindrou Kadulou, Zdeňkem Linhartem, Honzou Hálou nebo Křížou a Benym (Zdeňkem Křížkem a Petrem Benátem, pozn. autora). To jsou všechno kluci, se kterými jsem hrál, a bylo jich tam celkem dost.

Zmiňoval jste vztah s masérem Jiřím Rotbauerem, který vám bezprostředně po zranění pomáhal. Jste i nadále kamarádi?
On byl hned u toho a dával mi první pomoc. Spolu jsme vázaní takovou krásnou historkou (usmívá se). Ale myslím si, že v kontaktu bychom byli i nebýt toho.

Váš cíl byl návrat do velkého fotbalu. Ten se povedl. Máte nějakou další metu?
Co nejrychleji se probojovat do základní sestavy a hrát zápasy. To je můj cíl. A samozřejmě pomáhat mužstvu a co nejvíce vyhrávat.

Co se tehdy stalo?

12. února 2014 se na tréninku Dynama v SCM Složiště Pavel Hašek nezaviněně srazil s brankářem Michalem Bártou. Tehdejší kapitán černobílých utrpěl zlomeninu holenní i lýtkové kosti. Po okamžitém převozu záchrannou službou ještě ten den podstoupil operaci, během které mu byly obě kosti srovnányé a zafixovány. „Nejhorší bylo patnáctiminutové čekání na sanitku," vzpomíná Hašek nadále s mrazením v hlase. „Nejprve to byl takový šok. Slyšíte to prasknutí a já slyšel prasknout obě dvě kosti. Když jsem to viděl, upadl jsem zase do šoku," vzpomíná.

Autor: Pavel Kortus ml.