Martin Mařík: Nejde mi skluz. Je mi proti mysli padat nebo se vrhat na zem

Kudy se klikatila vaše cesta ke sportu?
 Můj táta mě ke sportu od malička ke sportu vedl, protože sám hrál fotbal. Když se mě pak ptal, co mě baví víc, jestli fotbal nebo hokej, tak jsem mu prý řekl, že mě to víc baví na ledě. Takže hokej zvítězil hned na začátku. Protože ale bylo na jaře dost času, fotbalové hřiště jsem měl blízko u domu a s tátou jsem na něj stejně musel, tak jsem hrál fotbal tak nějak automaticky. Když jsem pak byl starší a v mužích bylo málo hráčů, tak jsem s tátou odehrál různé přípravy; v zimě na škváře, nebo v létě ve vedru. Byl jsem pak vděčný za hokej s jeho stabilním prostředím na zimním stadionu.

S hokejem jste se dostal až do republikových soutěží a patřil jste tam k výrazným osobnostem. Fotbal jste přesto neopouštěl. Jakou roli u vás během hokejové kariéry hrál?
 Fotbal byl vždycky velmi příjemným odreagováním během jara, kdy jsem se alespoň udržoval v kondici. Navíc jsem díky němu měl pořád možnost soutěžit ve hře na organizované úrovni. V Lomu to bylo navíc spojené s řadou spoluhráčů z hokeje, takže jsme měli možnost se stále vidět v kabině, dělat srandičky a zajít po zápase na pivo. Rozhodně to byla výrazně větší zábava než například letní příprava, kdy jsem měl po tréninku chuť jít si tak akorát lehnout k televizi. Navíc vzhledem k tomu, že jsem hokej prakticky nikdy nehrál plně profesionálně, tak jsem neměl obavy ze zranění nebo jiného dopadu na můj hlavní sport.

V čem vidíte největší rozdíl mezi oběma sporty? A co je naopak spojuje?
 Oba sporty určitě dává dohromady kolektiv spoluhráčů, tedy parta, která se v týmu vytvoří. Pro mě osobně je sranda se spoluhráči jedním z hlavních důvodů, proč sportuju. A až jednou skončím, tak mi kabina bude určitě hodně chybět. Rozdíl mezi těmi sporty vnímám hlavně v intenzitě během hry, kdy hokej je rychlejší, ale zase se jedná jen o krátké úseky a jde hrát prakticky obden, kdežto fotbal není tak intenzivní, ale zátěž je opravdu nutné zregenerovat delší dobu. Jako hokejista jsem navíc vnímal, nebo si to možná jen myslel, že hokej je v Česku prestižnější než fotbal. V hokeji jsme olympijští vítězové, vícenásobní mistři světa, je to hra tvrdých chlapů a podobně, takže být hokejistou je lepší než být fotbalistou.

Před letošní sezonou jste přestoupil do Malšic, ale v předchozích letech jste byl součástí velkolepého postupového tažení Sokola Lom z okresního přeboru až k branám divize. Jak jste si to užíval?
 Popravdě mne překvapilo, jak jsme každý rok postupovali, protože už jsem určitě neměl v plánu věnovat se fotbalu na krajské úrovni. Na druhou stranu jsem chtěl ale vždycky vítězit a nebavilo by mne pořád prohrávat, takže jsem rád, že jsem všechny ty postupy a oslavy mohl zažít. Jediné, co mi při fotbale trochu chybělo, byla ta možnost uhrát si postup přímo na trávě, během zápasu. Stejně jako je to v hokeji při play-off, kdy ty emoce přímo na hřišti – poté, co jsme porazili soupeře, který měl stejnou šanci postoupit jako my – jsou mnohem větší, než když si v neděli na internetu přečtu, že druhý tým prohrál a my jdeme výš. Hodnotit úroveň soutěží, které jsme s Lomem prošli, si moc netroufnu, až takový fotbalista nejsem. Vždycky jsem se ale snažil na každou vyšší soutěž připravit lepším tréninkem během sezony, a taky jsem občas něco okoukal od kvalitnějších spoluhráčů. Jen mi pořád nejde skluz, protože na hokeji jsem se snažil všechno ustát a je mi proti mysli padat nebo se vrhat na zem.

Do divizních bojů už jste s Lomem nevstoupil. Nezvažoval jste alespoň na chvíli, že byste si podobně jako v hokeji zahrál na republikové úrovni?
 Ta myšlenka se mi hlavou mihla, ale opravdu jen na kratičkou chvíli, protože už jsem stejně chtěl skončit na této úrovni během předešlé sezony. Na vyšší úroveň už taky asi nemám dostatečnou herní kvalitu. Navíc je tahle soutěž spojená s velkou časovou náročností, což už jsem ve svém věku nechtěl sportu obětovat. No, a manželka taky říkala, že to není dobrý nápad (úsměv)…

Nyní kopete krajský přebor za Malšice. Jak jste se ocitl právě v tomto týmu?
 Do Malšic jsem chtěl, protože tam znám spoustu kluků z doby, kdy měl Lom s Malšicemi nastavenou spolupráci a já tam odehrál několik utkání. Navíc to mám relativně blízko z domova; v Malšicích je pěkné hřiště i zázemí a vyhovuje mi časová i fyzická náročnost okresní soutěže. Mimo jiné je třeba říct, že jsme měli po druhém kole výkopnou, a co se týká tmelení party, tak jsem také spokojený (smích).

U každého sportu je důležitá motivace. Kde ji vlastně Martin Mařík hledá?
 U mě je to jednoduché. Jsem totiž línej, a když nepůjdu na fotbal, tak se budu radši válet. I když s dětmi už to tolik nejde. Kromě toho úplně nesnáším běhání, takovéto běhat někde hodinu, abych pro sebe něco udělal. Vždycky se rozběhnu, začnou mě pálit nohy, ztěžka dýchám, začne mě píchat v boku a podobně. Takže to mě vážně nemotivuje. Baví mě soutěžit, někoho porážet… A kdyby se nám s Malšicemi povedlo třeba vyhrát ještě jednou okres, tak bych si klidně I. B třídu zahrál. A až skončím s fotbalem úplně, mám v plánu věnovat se víc tenisu.

Zdroj: Jan Škrle

Ještě pár slov…

Žádný fotbalový vzor si Martin Mařík nehýčká. „Raději mám ale Ronalda než Messiho. Fandím Slavii Praha, ale tak nějak ležérně; když prohraje se Spartou, tak se z toho nehroutím,“ tvrdí.

Je ženatý a s manželkou mají dva syny. Nedávno se přestěhovali do Slap u Tábora. Díky tomu to má blíž do práce, protože pracuje na JE Temelín v útvaru zajišťujícím výstavbu nového jaderného bloku v Dukovanech.