Byl jedním ze tří nadějných sportovců, kteří při úterním vyhlášení výsledků 47. ročníku ankety o nejlepší jihočeské sportovce roku převzali ocenění v kategorii Objev roku. Jindřich Kadula studuje 3. ročník Gymnázia olympijských nadějí v Č. Budějovicích.

Mladý fotbalista v dresu Dynama už jako šestnáctiletý nakoukl do první ligy a loni reprezentoval na mistrovství Evropy i světa do 17 let.

Stal jste se Objevem roku. Považujete si toho?

Především jsem to vůbec nečekal a měl jsem z toho velkou radost. Hodně jsem se sem těšil, protože jsem si říkal, že by to mohlo být fajn. Jsem za tu cenu nesmírně šťastný a moc si toho vážím. Pořád tomu ještě nemohu uvěřit.

Nadějných mladých sportovců na jihu Čech je spousta, novináři ale mezi tři nejnadějnější vybrali vás. Co dle vašeho soudu k tomu nejvíc přispělo? Zřejmě i to, že jste si zahrál na mistrovství Evropy i na mistrovství světa?

Přesně tak, to se určitě na tom podepsalo úplně nejvíc. Hrát za nároďák je ve fotbale vrchol a mně se v reprezentaci dařilo držet jak v tomto, tak i v předchozím ro­ce.

Pokud se nemýlím, kopačky jste si prvně obul v Katovicích. Napadlo vás někdy, když jste tam jako malý kluk s fotbalem začínal, že byste to někdy mohl dotáhnout tak daleko?

Samozřejmě ne. Nic takového mě nenapadlo. Až když jsem se dostal do Dynama, začal jsem mít vyšší cíle. Já začínal v Katovicích v šesti letech, pak jsem odešel do Strakonic, ale už pátým rokem jsem v Dynamu.

Mohli bychom se trošku zastavit u obou vrcholných událostí, jichž jste se loni zúčastnil? Nej᠆dříve mistrovství Evropy v Srbsku, kde jste sice ani jednou neprohráli, přesto jste však do boje o medaile nepostoupili.

Byl to pro náš trošku smolný šampionát, protože jsme to měli na postup dobře rozehrané, ale nakonec jsme ze skupiny dál nešli. Remízovali jsme s Rumuny i v těžkém zápase s Německem, jenže další remíza s Holandskem nám na postup nestačila. Pro nás ale byla i třetí příčka ve skupině velkým úspěchem, protože díky tomu jsme si zajistili účast na mistrovství světa.

V Srbsku vedle vás hrál také váš klubový spoluhráč Zdeněk Linhart, jenž v rozhovoru pro Deník to, že jste tam byli z Dynama dva, viděl jako velký klad. Jste s ním v tom zajedno?

Jistě, to je úplně něco jiného, než když je člověk na takové akci sám. Vždycky je lepší, když tam máte kamaráda. Ve všem si pomůžeme, vyhovíme si. I do party se líp zapadne.

Zdeněk, jenž byl v reprezentaci nováčkem, si pochvaloval, že právě vy jste ho do mužstva uvedl. Bylo to tak?

Je fakt, že jsem o pár startů v mužstvu byl dřív, ale Zdeněk přišel brzy po mně. Horší bylo, že se pak zranil a přišel kvůli tomu o mistrovství světa v Mexiku. To mě mrzelo i za něj, byla to hrozná smůla. Jinak ale už v tomto směru není v reprezentaci co řešit, jsme tam výborná parta, taky pan Csaplár je kvalitní trenér.

Zmínil jste světový šampionát. Samo o sobě je velkou událostí se do Mexika už jen dostat, tím spíš s fotbalem – a ještě k tomu na mistrovství světa!

Bylo to pro mě něco úžasného. Pořád jsem nemohl uvěřit, že se mi něco takového povede. Já byl už předtím na mistrovství Evropy v Srbsku nadšený, ale že bych se mohl dostat i do Mexika, na to jsem si netroufal ani pomýšlet. Mexiko je úplně jiný svět, ať země samotná, či lidi tam. Pro nás to byl obrovský zážitek, bylo tam o nás úžasně postaráno. Jsem moc rád, že jsem měl možnost se do Mexika dostat.

A co po fotbalové stránce?

Ve skupině jsme prohráli dva zápasy a jeden jsme vyhráli. Já hrál dva a půl zápasu, takže kromě jednoho poločasu jsem odehrál všechno. Řekl bych, že hlavně proti Novému Zélandu, kdy jsme vyhráli 1:0, se mi docela dařilo. První zápas s Američany jsme prohráli, ale po vítězství se Zélandem jsme se vrátili do hry o postup. V rozhodujícím zápase jsme s Uzbekistánem vedli 1:0, jenže pak jsme si to pokazili a nakonec to dopadlo tak, že jsme do dalších bojů nepostoupili a jeli domů.

Vedle reprezentace pro vás určitě hlavním cílem, ba možná tím úplně největším, je dostat se do první ligy. Vy jste do ní sice nakoukl už koncem předminulého roku, dokonce jako vůbec nejmladší fotbalista Dynama všech dob, navíc ve svatostánku Sparty na Letné, nicméně zůstalo zatím jen u toho jednoho startu. Je pro vás vidina hrát ligu prioritou?

Pochopitelně, že ano. A já jsem moc rád, že se po malých krůčcích ke splnění tohoto snu dostávám. V tomto roce se toho stalo hrozně moc. Párkrát jsem byl v lize na lavičce a teď jsem naskočil v áčku do zimní přípravy. Uvidíme, jak to všechno dopadne, ale rozhodně jsem i za to, že si přípravu v áčku mohu vyzkoušet, strašně moc rád. Jsem za to vděčný a budu makat ze všech sil, abych se v reprezentaci udržel a co nejdřív si zahrál v Budějovicích li­gu.

Premiéru v lize už ale máte za sebou. Jak na tu chvíli, kdy na vás trenér na Spartě ukázal, vzpomínáte?

Už je to docela dost dlouho, vlastně už přes rok, nicméně stále si to dobře vybavuji. I díky tomu, že tehdy byla o tom reportáž na klubovém webu. Asi dvacet minut před koncem, kdy Sparta vedla 2:0 a zbylo nám už jedno střídání, si nás tři, co jsme na lavičce zbyli, trenér zavolal a poslal nás rozcvičovat. Když bylo do konce asi deset minut, trenér mi řekl, že tam půjdu já. Měl jsem obrovskou radost a byl za to hrozně šťastný, takový pocit jsem ještě nezažil. Vzpomínám, že jsem nějakou nervozitu cítil, ale jakmile jsem vyběhl na hřiště, hned to ze mě úplně spadlo. Měl jsem velkou chuť a škoda jen, že jsem tam nebyl o pár minut déle. I když jsme prohráli, budu na ten zápas vzpomínat jen v tom nejlepším.

V létě jste sice nastoupil za áčko na turnaji na Hluboké proti Žižkovu, ligu jste si od té doby už ale nezahrál. Nemrzelo vás to?

Na podzim jsem za áčko byl několikrát na lavičce, ale na hřiště jsem se nedostal. Což je pochopitelné, protože naše pozice v lize nebyla tak příznivá, aby trenér si nás mladé mohl zkoušet. Na tu chvílí, až zase do ligy naskočím, tudíž pořád čekám. Nicméně na lavičku jsem chodil a už jen to, že s týmem jsem, pro mě je velice důležité a cenné.

V lize jste si na podzim nezahrál, ale v přípravě vzhledem k tomu, že áčko má hodně zraněných, teď možná šanci dostanete.

Taky si myslím, že bych se na hřiště mohl dostat, protože zápasů nás teď v zimní přípravě čeká spousta a hlavně zpočátku určitě budou dvě sestavy a nás zatím je tak sotva na ty dvě jedenáctky. Navíc máme i hodně silné soupeře. Doufám, že ty zápasy, ve kterých budu na hřišti, se mi povedou a že taky na tréninku budou se mnou trenéři spokojeni. A že se tudíž v mužstvu udržím. Pak uvidíme, jak to bude dál.

Jak vás berou kluci v kabině? Někteří z nich jsou skoro o dvacet let starší než vy…

Teď už mi to ani nepřijde, ale předtím, když jsem do kabiny áčka prvně přišel, mi bylo sotva šestnáct, a to si kluci dělali legraci, že by mohli klidně být moji tátové. Vzali mě ale výborně a já se snažím být patřičně pokorný, takže si myslím, že s tím by problém být neměl.

Do zimní přípravy áčka vám zřejmě pomohly výkony dorostu. Vám se totiž hlavně v úvodu sezony dařilo zřejmě nad veškerá očekávání. Je to tak?

Řekl bych, že ten poslední půlrok byl jeden z nejlepších, co kdy Dynamo v dorostu dosáhlo. My jsme deset prvních zápasů v lize dorostu neprohráli, dávali jsme i dost gólů a odehráli řadu pěkných zápasů. Nakonec máme jedenatřicet bodů a v tabulce jsme hodně nahoře, což podle mne je velký úspěch.

Co rodina a známí? Drží vám palce?

Jasně, celá rodina, včetně sestry, babiček a tet, ti všichni jsou na mě pyšní. Fandí mi i spolužáci z Gymnázia olympijských nadějí, na kterém studuji. Hodně mi pomáhá taky moje přítelkyně, která chodí na každý můj zápas. Stejně tak i rodiče, samozřejmě. Tátovi se snažím dělat největší radost, ten mě k fotbalu totiž přivedl.

A co třeba bývalí spolužáci a kamarádi z Katovic? I ti jsou na vás patřičně hrdí?

Myslím, že ano. O prázdninách, kdy jsem byl doma, jsem se s některými z nich potkal. Říkali mi, jestli jsem se nezbláznil, samozřejmě z legrace. Vyptávali se mě, jaké to kde bylo a tak podobně. I oni mě podporují a říkají, ať se všude nezapomenu o nich zmínit. A o tom, že jsem začínal v Katovicích. Doufám, že se jednou na mě budou moci podívat v televizi…