Kliknutím zvětšíte
S Jiřím Pečenkou se naše fotbalové životy protnuly několikrát. Poprvé již na konci devadesátých let minulého století. V Krajské lize sálového fotbalu, kde jsem působil jako hráč a trenér, tehdy snad dvanáctiletý Jirka jako zapisovatel při zápasech.
Jirko, byl to tehdy moment, který nastartoval Tvou rozhodcovskou kariéru?
Ano, tam jsem dělal první krůčky kolem rozhodování ve fotbale, který jsem hrál od malička, nejprve na Dynamu, pak na Lokotce. Sálovka se hrála přes zimu a než abych tenkrát seděl doma, tak jsem chodil s taťkou na sálovku. On ji tehdy pískal a když už jsem tam byl a bylo potřeba nějak pomoci, tak jsem se zapojil do zapisování.
Jiří Pečenka při mezistátním utkání U16 Česko - Rakousko.Ale netrvalo dlouho a začal jsi pískat sám. Muselo Tě to tedy tehdy hodně chytnout.
Bavilo mě to. Měl jsem vzor u táty. Tehdy bylo možné pískat od čtrnácti, patnácti let. Bylo mi čtrnáct, když jste mi umožnili sálovku pískat a já do toho šel po hlavě. Moji rozhodcovskou kariéru tedy nenastartoval přímo fotbal, ale sálovka. Tam jsem dělal první krůčky. Obrovskou výhodou bylo, že se sálovka píská ve dvou rozhodčích, takže jsem vyrůstal po boku zkušených matadorů. Při řízení utkání jsem tak měl pojistku, kdyby se něco nepovedlo, že mě zachrání parťák.
Od sálovky nebylo daleko k fotbalu. Tam se začíná v patnácti u nejmladších kategorií. Byla to i Tvá cesta?
Každý si tím musí projít, je to ta největší škola. Moje první fotbalové krůčky v roli sudího začaly již ve čtrnácti letech na Budweis cupu. Patnáct mi pak bylo až v říjnu a již chvíli předtím jsem přišel do velkých fotbalových soutěží. Jezdil jsem na žáky vždy se zkušeným rozhodčím. Starší jsem mával, mladší odpískal. Většinou jsem měl oporu i mimo hřiště v tátovi, který mě musel na zápasy vozit. Pak jsme spolu zápasy rozebírali.
Vzpomeneš si na svůj první zápas mezi chlapama jako hlavní rozhodčí?
Stejně jako v roli hráče, tak i u rozhodčího je přechod z dorostu mezi chlapy znát.Je to sice rozdíl, ale již jako mlaďas jsem jezdil na lajny dospělých a postupně se otrkával. Na lajnách u dospělých jsem si toho vyslechl až dost. A svůj první mistrák v chlapech jako hlavní rozhodčích jsem odpískal v Pištíně. Ale chlapy jsem již předtím pískal na různých turnajích. Poprvé snad v šestnácti na turnaji ve Vrábči, kde jsme měli chalupu. Dodnes se tam na turnaj rád vracím.
S partou vrstevníků jste se poměrně rychle dostali do krajského přeboru a tam si vedli velice dobře. Je asi pravda, že čím vyšší soutěž, tím lépe se píská.
Je to tak, to je napříč všemi soutěžemi, i nyní v lize. Na řízení jsou jednodušší, i když rychlejší a psychicky náročnější . Já měl tenkrát obrovské štěstí, že jsme s Petrem Tupým, Michalem Klátilem a Jardou Vrchotou přišli pískat jako velmi mladí. Díky tomu, že nás mladých tolik nebylo a neměli jsme rozhodcovské problémy, byla naše cesta vzhůru rychlejší. Já v 18 letech odřídil půl roku v okrese, postoupil do I.B, kde jsem odřídil ze začátku podzimu tři zápasy, v té době postoupil někdo mimo pořadí do divize, kraj se doplnil z A třídy a já dostal šanci právě v A třídě. Tam jsem dopískal sezonu a šel hned do kraje.
Jiří Pečenka (vlevo) při mezistátním utkání U16 Česko - Rakousko.Osobně mám krásnou vzpomínku na to, kdy vás naše komise rozhodčích poslala s Petrem Tupým jako mlaďasy na vyhecované šumavské derby Vacov – Stachy. To většinou končilo červenými kartami a dlouhými dopisy na svaz. Vy jste to zvládli s prstem v nose. Nakonec poděkovali i ti, kteří prohráli.
Tenhle zápas si dodnes dobře vybavuji. Bylo to za hrozného počasí. Pamatuji si výrazy funkcionářů, když jsme přijeli. Najednou se vyloupli ani ne dvacetiletí kluci na vyhrocené derby a oni se nás ptali, co tam vůbec děláme a pomalu se křižovali, když jsme jim řekli, že jsme to přijeli pískat. Tenkrát se nám jako rozhodčím utkání povedlo. Po zápase nám přišli poděkovat i poražení, což je vždy dobrou vizitkou pro rozhodčího.
Prošel jsi několik sezon českými soutěžemi a přišla šance na první a druhu ligu. Upřednostnil jsi mávání před pískáním. Jak těžké to bylo rozhodování?
Než jsem dostal možnost se rozhodnout, tak jsem často pískal třetí ligu. Po sezoně jsem dostal na zváženou, zda chci pokračovat dál jako hlavní ve třetí lize, nebo bych chtěl jít do první a druhé ligy jako asistent. Tenkrát to bylo snadné rozhodnutí. Pískat třetí ligu je samozřejmě fajn, ale liga je liga a člověk se viděl na velkých zápasech. Nic proti třetí lize, ale než jezdit po zápasech třetí ligy, tak je určitě lepší jezdit na lajnu například na Slavii, Spartu a podobně.
Pravidelně tedy jezdíš lajny v profesionálních soutěžích. Chodíš si také ještě písknout jako hlavní?
Přes léto si zajedu na nějaký turnaj. V sezoně chodíme jako asistenti pískat první dorosteneckou ligu. Tam člověk píšťalku alespoň trochu opráší.
Za svou kariéru máš spousty zážitků. Vzpomeneš si například na zápas, kdy jsi dal tři či čtyři červené karty?
Přesný zápas si nevybavím, ale bylo to tenkrát v Táboře. Nevím proti komu domácí hráli, ale v jeden moment jsem dal tři červené. Ač to pravidlově bylo správně, tak bych to již takto neřešil. Byla tam situace, kdy běžel hráč sám na branku, mezi tím se jiní dva hráči začali postrkávat, byly tam i trochu ruce v obličeji, ale já to kvůli nim nechtěl přerušit a nechával dohrát situaci, kdy šel hráč sám na bránu. Toho následně někdo zfauloval. Já zapískal, udělil červenou kartu za zmaření zjevné brankové možnosti, otočil jsem se k těm dvěma hráčům, co se postrkávali a dal jednu červenou, druhou červenou a bylo vyřešeno. Všem spadly brady, ale byl celkem klid.
V poslední době se kumulují situace s napadením rozhodčího, inzultací a podobně. Postihlo Tebe něco podobného?
Nic podobného mě naštěstí nepotkalo. Utkání jsem nikdy nemusel předčasně ukončit. Někdy bývaly odchody ze hřiště složité. Odcházeli jsme v doprovodu pořadatelů, pivo a nadávky létaly vzduchem.
Máš nějakou perličku?
Abych pravdu řekl, nic zvláštního se mi nevybavuje. Víceméně je ta moje rozhodcovská kariéra taková poklidná.
Máme však jednu společnou věc. Já byl předsedou komise rozhodčích v kraji v době, kdy Ty jsi pískal krajský přebor. Nyní jsi nově předsedou komise Ty a mě těší, že máš v týmu vesměs rozhodčí, se kterými jsem měl tu čest tehdy také pracovat.
Asi měli dobrou školu (smích). Když jsem se rozhodoval, zda se stát předsedou komise rozhodčích, byla pro mě důležitá podpora doma. Bylo to pro mě těžké rozhodování, protože máme doma s přítelkyní dvě malé holčičky a práce v komisi rozhodčích jde často na úkor právě jich. Při rozhodování pro mě bylo důležité, že jsem cítil podporu od rozhodčích v kraji, ale i od celého jihočeského výkonného výboru. Důležité bylo i to, že jsem dostal volnou ruku ve výběru kluků do komise. Vybral jsem si kolegy, kterým věřím a v práci s rozhodčími mi pomohou. Máme za sebou více než měsíc a spolupráce funguje skvěle.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
