Zatímco Míčková ve městě nad Seinou pobyla jen několik měsíců a prodala tu všechny své vystavené obrazy, Janula v Paříži strávil rozhodující část života a vyspěl v malíře žádaného a ceněného, který proniká zpět na výtvarné kolbiště svého původní domova, České republiky.

Prostor Obrazárny Želeč zabydlelo moderní umění, práce čnící abstraktními obrazci v melodramatickém oděvu barev. František Janula nejen mocně maloval a uchvacoval oko diváka, ale také psal dobrou poezii. Jednu báseň, která ve výstižné zkratce přiblížila jeho osobnost, recitovala na vernisáži malířova neteř, Zdenka Knotková. Najevo vyšla i důvěrná zajímavost. Janula se v Paříži potkal s vnučkou básníka Karla Tomana, kterou nakonec pojal za manželku.

Založení Obrazárny ve špejcharu v Želči bylo před deseti lety troufalým krokem, plným rizik a nástrah. Osvědčí se? Přivábí hosty? Trumfne jiné galerie, zvučnými jmény prezentovaných tvůrců? Pro mnohačetnou odpověď netřeba chodit daleko, nalezneme ji v kronice uvnitř budovy vepsánu rukou slavných osobností. Objevíme ji na stolech v podobě publikací k výstavám a spatříme viset na stěnách.

Letošní léto navrátilo Obrazárně Špejchar Želeč dřívější rozměr návštěvnosti, avšak nedosáhlo zpět na větší počty hostů při vernisážích. I tak byla přítomnost povzbudivá. V nejasných obrysech se ale předvádí budoucnost. Stoupající náklady na provoz muzea a galerie v nemalé výši nese rodina sedláka Martina Nováka. Zavázali sami sebe k těžkému úkolu, přičemž sklízená slova díků a chvály každodenní cenu jejich chleba nezlevní. Z jejich dřiny sytí se duše lačné po kráse. Takového vyznamenání se nedočká nikdo, kdo zisk z podnikání vězní jen ve své kapse a spotřebovává ho labužnicky pro sebe. První republika jde nám příkladem, někteří zámožní statkáři podporovali mladé umělce na studiích a ti chytří, kupovali jejich obrazy. A jak na takovou výzvu slyší dnes ostatní hospodáři v Jihočeském kraji? Jak oni dotují kulturu?

Aby nebylo tak pochmurno, je třeba složit velká slova díků Obci Želeč, Jihočeskému krajskému úřadu a Českým přístavům za výraznou podporu nakladatelské činnosti. Knihy od pelhřimovského vydavatele krásných titulů, jako je Munice domácí fronty, Starý reklamní plakát, vzpomínky na dílo Jiřího Trnky, Jiřího Šlitra, Gustava Macouna, Miloslava Holého a mnoha dalších, voní zvídavým lidem čerstvě probuzenou historii. Ty knížky jsou jako pokladničky, ze kterých se loví nastřádané mince v novém čase, často v údivu nad výtvarnou krásou minulosti.

Blížící se kulatý rok 2022 před námi hrne řadu jmen, která by měla v obrazárně na nějakou dobu zakotvit. Přejme si, ať tedy s požehnáním uspějí před diváky, přejme si, ať dosavadní podpora obrazárny vytrvá.

Pavel Šmidrkal za Osvětáře jihu, z.s.