V záři slunce jsem se vypravil do extrémně náročného terénu v horách mezi městy Drvenik a Gradac. Říká se zde, že místní krajina zná pouze prudký výjezd nahoru nebo strmý pád. A to byla moje největší motivace!

Cyklotrasa vedla od pobřeží až po staré osady vysoko v horách. Zdejší domy plné nádherné dalmatské architektury byly zchátralé a opuštěné. To ve mne vzbuzovalo vnitřní neklid a pocit tajemna. A tak jsem se ocitl sám v neznámém prostředí a daleko od civilizace.

Zdoláváním náročného terénu se kromě sil tenčily i zásoby vody. Naštěstí jsem narazil na horský pramen. Naplnil jsem svou půl litrovou láhev vodou a šetřil s ní tak, aby mi vystačila po zbytek cesty.

Hodiny plahočení rozpálenou pustinou se pomalu chýlily ke konci. Ve výšce 253 m. n. m. jsem stanul na samotném vrcholu cyklotrasy s nádherným výhledem na moře a ostrov Hvar. O pár metrů dál se tyčila pevnost Gradina, kdysi největší pevnost na pobřeží Makarské. Pohled to byl úchvatný. Teprve tady jsem si uvědomil, jak moc mě to pohoří dokázalo pohltit.

A pak přišel spád. Po několika hodinách v nezkrotném terénu se konečně moje kolo řítilo dolů k pobřeží. Sluneční paprsky doplnil také lehký větřík, který byl však natolik horký, že mě ani trochu nezchladil. Zanedlouho však utichl. To vše už ale na úpatí krásného pohoří Biokovo.

Místní příroda je různorodá. Cestu lemují nejen borovice a olivovníky, ale také duby, spousta trnitých keřů a velké jalovce. O ještěrky, hady či divoké osly tu také není nouze. V místech, kde se zastavil život, jsem strávil téměř tři čtvrtě dne. O to krásnější byl pak návrat do civilizace.

Jedním slovem "zážitek"!

Lukáš Králík