Alois Moravec (1899 Chýšky u Milevska – 1987 Praha) byl spjatý s Jihočeským krajem jako knoflík s knoflíkovou dírkou, držel se ve své tvorbě polí a rybníků jako král svého trůnu a rozuměl si s tamními venkovany jako otec se svými potomky.

Postavy hospodářů, rolníků, žen i dětí na polích a lukách měl zažité z dětství a poučen studiemi na akademii výtvarných umění je později víc jak šedesát let oživoval ve svých obrazech. Rozlišoval čas věnovaný na venkově práci a odpočinku, který se často odvíjel také ve znamení veselého muzicírování a hodování o posvícení. Podobně jako Josef Lada odměřoval stejným dílem příběh zimy a léta v mozolnaté krajině. Zvláštní je, že několika tahy perem dokázal zvednout vítr v trávě anebo rozlít slunce mezi klasy, zčeřit vodu nebo zamračit nebe. Jednoduchá kresba, účinně kolorovaná akvarelem, byla geniální výpovědí o životě na vsi.

Moravec se brzy svým velmi typickým pojednáním figur stal na první pohled poznatelným a hlavně oblíbeným autorem. Pronikl do čítanek i na stránky časopisů, byl známý z reprodukcí na stěnách veřejných budov. Obsah jeho díla napovídal něco o souznění s tvorbou Vojtěcha Sedláčka, když shodně jako on zapřahal koníka do povozu, aby svážel obilí nebo dřevo z lesa, nebo když podzimní smrákání razítkoval postavou oráče či pasáčka. Zobrazoval hloučky rozpustilých dětí u podzimních ohníčků a připomínal v jemně barevných odstínech svátky vánoční a velikonoční, které venkov uctíval a slavil. Patřil k těm malířům, pro které je člověk v krajině tím, čím je srdce živým bytostem. Nevybočil z vyjetých kolejí polní cesty, neopustil břeh rybníku, nesejmul postroj z koně. Obdivuhodná věrnost tvrdému životu zemědělců mu vynesla titul: král luk a polí.

Kolekci jeho ručně kolorovaných grafických listů nabídne lázeňská galerie v Bechyni už letos v létě a připojí se k ní i přislíbená výstava pohádek s reklamou. Avšak malá obava přetrvává, aby tu chvíli radosti nepřehlušila nová mobilizace zákazů kvůli návratu pandemie po rozvolňování.

Pavel Šmidrkal