Potom už se ujal slova PhDr. Jiří Prášek, ředitel Prácheňského muzea v Písku, který má k těmto místům osobní vztah. Na jeho snímcích jsme mohli srovnávat, jak vypadala Bílkova vila a místní hřbitov dříve a dnes.

infobox František Bílek – představitel epochy symbolismu a secese, umělec - malíř, sochař, grafik, keramik, spisovatel a filosof se narodil v jihočeském Chýnově 6. listopadu 1872. Jeho otec byl kolářem - díky tomu se František odmala setkával se dřevem – materiálem pro tvorbu. Chýnov byl v té době střediskem výroby hrnčířského zboží. Hrnčířské dílny se nacházely na předměstí, kde stál i Bílkův rodný dům a František už jako malý s hlínou pracoval.

Bílek pocházel z ortodoxní katolické rodiny, rodiče byli silně věřící lidé. František si nehrál na vojáky, ale na kněze. Na cestu výtvarného umění ho přivedla zvláštní příhoda. Když zachránil před utonutím v potoce u mlýna malou holčičku, věnovali mu její vděční rodiče peníze, za které si koupil barvičky a začal kreslit.

Již od dětství se u něho projevovalo umělecké nadání. V Táboře vystudoval gymnázium, ale otec chtěl, aby se stal mlynářem. František však odešel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Zjistilo se bohužel, že má vrozenou oční vadu - je částečně barvoslepý. Přešel tedy do atelieru sochařství na Státní uměleckoprůmyslovou školu. Za modely malíře Julia Mařáka s dcerou mu bylo uděleno stipendium Vojtěcha Lanny a mohl odjet studovat do Paříže. Zde se ho ujala Zdenka Braunerová, která svého nového a poněkud introvertního přítele seznámila s dalšími umělci. Bílek se ale stranil lidí, raději navštěvoval kostely. V té době vznikala Bílkova první díla, inspirovaná jeho náboženským cítěním: Golgota – hora lebek (Kalvárie) a Orba je naší viny trest.

Ne vždy byl pochopený

Práce však nebyly příznivě přijaty a konzervativní stipendijní komise v Praze a Myslbek i mecenáš Lanna díla odsoudili. Bílkovi bylo stipendium odejmuto. Nastoupil roční vojenskou službu. Po návratu z vojny se vrátil do rodného Chýnova, kde si zřídil dílnu v opuštěné schwarzenbergské střelnici. Na zimu si pronajal atelier v domě přírodovědce Františka Nekuta. Začal se živit jako sochař na volné noze. V roce 1896 přijel za Františkem Bílkem básník Julius Zeyer, porozuměli si a spřátelili se. V Bílkově duchovní izolaci měla přátelství se spřízněnými osobnostmi výjimečný význam, velké přátelství ho pojilo i s básníkem Otokarem Březinou. Pokoje pro své přátele Julia Zeyera a Otokara Březinu navrhl dokonce i ve své chýnovské „Chaloupce“ - v roce 1898 si postavil na pozemku svých rodičů v Chýnově dům s ateliérem, inspirovaný anglickou zahradní architekturou. Nezvyklou stavbu umocňovala symbolická Bílkova výzdoba, včetně reliéfů na fasádě. V přízemí byl atelier, nahoře se bydlelo.

Julius Zeyer se však do vily nestačil přestěhovat, roku 1901 zemřel. Z jeho smrti se František Bílek dlouho vzpamatovával. Naštěstí se právě v té době seznámil s Bertou Nečasovou, dcerou významného pražského lékaře. Celý rok si vyměňovali milostné dopisy, v roce 1902 se vzali. Narodila se jim dcera Berta (1905-1971) a syn František (1907-1977), později evangelický pastor v Uruguayi. Po svatbě se manželé přestěhovali do Prahy, kde koupili na Hradčanech pozemek po zbouraných městských hradbách. Bílek si podle vlastního návrhu nechal postavit vilu s rovnou střechou, jejíž půdorys vychází ze stopy kosy v obilném lánu, „obilné pole“ prostupuje celou architekturou. Stavba byla dokončena roku 1911.

Všestranný výtvarník

Bílek svým dílem obsáhl řadu výtvarných oborů. Od keramiky, keramických a kamenných reliéfů postupně přešel k sochařské tvorbě, pro svůj dům navrhl i veškeré vybavení, nábytek a dekorace. Svá díla opatřoval citáty, nápisy na rámech dokresloval obrazy a jím stvořené starogotické písmo „z trnů Kristovy koruny“ doplňovalo ornamentálně celek díla. Po době nepochopení a odmítání se setkal s oficiálním uznáním a postupně se prosadil. V našich městech, muzeích a galeriích, a také na hřbitovech jsou stovky Bílkových plastik a grafických listů, ke svým výstavám si sám vytvářel plakáty, ilustroval množství knih převážně náboženského zaměření.

I přes své hluboké náboženské cítění se často rozcházel s oficiální katolickou církví a po roce 1920 přestoupil do Církve československé (dnešní Církev československá husitská). Pro ni navrhl a vyrobil mnoho obřadních předmětů, reliéfů a sochařských prací.

Zpočátku byl námětem jeho děl pocit zoufalství nad vinami člověka, ale postupně převládala naděje, vykoupení a víra. Postavy se přestaly sklánět a tyčily se vzhůru s patetickými gesty. Při portrétech Krista nepracoval podle modelů, ale zpaměti (neboť každý člověk má nějaký hřích, který by se pak ve tváři zobrazil). Kromě biblických námětů vytvořil postavy z českých národních dějin (Jan Hus, Jan Žižka, Chelčický aj.). V Táboře na Husově náměstí v parku před nádražím stojí Husův pomník s výjevy vzniku „božích bojovníků“.

Socha Mistra Jana Husa

Monumentální pomník v Kolíně z roku 1914 zobrazuje postavu Mistra Jana Husa v podobě věčné pochodně – „Strom bleskem pravdy zasažený, který navěky hořel“. Sokl i socha byly vytvořeny z pískovce, který byl v roce 1941 z rozkazu německé okupační správy rozřezán do kvádrů a z náměstí odstraněn. Po skončení války byl pomník znovu sestaven na svém dnešním místě - před budovou sboru Církve československé husitské na Husově náměstí.

Monumentální šestimetrovou sochu vytvořil František Bílek po smrti svého dědečka, rolníka a rychtáře Jakuba Komárka již v roce 1905. „Modlitba nad hroby“ vznikla obezděním mladého dubu cihlami s vápnem. Byl to však špatný materiál, na konci 70. let již byla socha v havarijním stavu, nešla zachránit a byla nahrazena 5,5 metrů vysokou kopií z umělého kamene.

Za okupace zpět do Chýnova

Za druhé světové války po okupaci Prahy se František Bílek s rodinou v roce 1939 vrátil zpět do Chýnova. Byl nemocný a 13. října 1941 ve věku 68 let zemřel. Pochován je na místním hřbitově právě pod svou monumentální sochou Modlitba nad hroby. Na rodném domku slavného umělce je pamětní deska.

Manželka Berta v roce 1963 darovala pražskou vilu i část manželova díla Praze. Svého muže přežila o 23 let, zemřela roku 1964. Dcera Berta byla opatrovatelkou otcova uměleckého odkazu, ale vila v Chýnově po její smrti chátrala a po roce 1989 ji vnučka, žijící v USA, darovala státu. O obě vily pečuje Galerie hl. m. města Prahy.

V roce 1972 byla vydána ke sto letům od umělcova narození brožurka a poštovní známka. Sdružení přátel založilo v roce 1991 Společnost Františka Bílka, s cílem seznamovat veřejnost s jeho dílem. V loňském roce 2022 připomněla již 150. výročí narození Františka Bílka řada přednášek a akcí. Ke vzpomínce na jihočeského rodáka se připojuje i náš Protivínský vlastivědný klub.

Za PVK Ing. Mašindová