Logicky při tom cílí především na mladou „zkušenostmi nezatíženou“ generaci. K tomu využívají politických neziskovek, které se pod pláštíkem různých zdánlivě prospěšných aktivit vtírají do škol, kde naše děti v duchu „nového světového řádu“ indoktrinují. Pokud ovšem v té které škole přímo nepůsobí progresivističtí učitelé. Jak jinak si vysvětlit např. aktivitu žáků jednoho pražského gymnázia, kteří v dopise žádají prezidenta republiky, aby učinil krok k historickému smíření Čechů a Němců. Cožpak jim nikdo ve škole neřekl, že existuje Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, kterou podepsali tehdejší předseda vlády ČR Václav Klaus a německý spolkový kancléř Helmut Kohl za asistence ministrů zahraničí Klause Kinkela a Josefa Zelience v Praze dne 21. ledna 1997? A podobných příkladů by se pravděpodobně našlo víc.

Od oslav 79. výročí osvobození sice uplynulo již pár týdnů, a protože „davové šílenství“ spojené s hokejem již pominulo, nebude od věci si ty letošní alespoň dvěma příklady připomenout. Nechme pro tuto chvíli stranou otázku, která možná napadne zejména starší čtenáře, proč slavíme osvobození již 8. a ne 9. května, kdy bylo naše hlavní město – Praha - fakticky osvobozeno Rudou armádou.

Projev prezidenta republiky Pavla z 8. května na Vítkově jsem na oficiálních stránkách prezidenta republiky hrad.cz nenašel a tak jsem si pomohl volným přepisem příslušné pasáže ze záznamu jeho projevu v televizi CNN Prima NEWS. ….Rusko se dnes samo stalo agresorem a rozpoutalo na evropském kontinentu válku, která si nijak nezadá s tou druhou světovou svojí ničivostí, a to jak na životech tak na materiálních hodnotách…“

Je i možné, že má pan prezident jiná, přesnější čísla a jiné, přesnější mapy, než si my, normální smrtelníci můžeme „vygooglovat“. Anebo, že by pan prezident viděl o pár měsíců či roků dál, než my? Raději ani nedomýšlet!

Druhý příklad je z jednoho poměrně velkého města na jihu Čech, z Tábora. Na portálu JcTEĎ.cz se v článku pod názvem Násilí proti násilí nevede k míru, řekl na pietním aktu v Táboře duchovní původem z Německa, objevila 8. května 2024 reportáž s podtitulem Pietní akt u příležitosti 79. výročí ukončení druhé světové války se dnes dopoledne uskutečnil na místě někdejšího táborského popraviště. Z článku s titulkem Komunisté v Táboře uctili památku padlých rudoarmějců, který vyšel na tomtéž portálu ve stejný den se dozvíme, že okresní výbor KSČM společně s Klubem českého pohraničí uspořádal 8. května v Táboře dva pietní akty, kterými uctili památku rudoarmějců, jež se během druhé světové války zasloužili o osvobození Československa od nacistické nadvlády a porážku Německa.

První pietní akt se uskutečnil na Novém hřbitově u hrobu gardového mladšího seržanta Oskina Anatolije Osipoviče, který zde zahynul ve věku dvaceti let vlastně už po válce - 11. května 1945. Domů se nevrátil. Další věnce a květiny položili spolu se zástupci Českého svazu bojovníků za svobodu u sochy rudoarmějce na náměstí T. G. Masaryka.

Z hlediska zpravodajského je na první pohled vše v pořádku. Jedni slavili tam, jiní jinde. Profesionálně zpracované reportáže z aktuálního dění ve městě. V kontextu dějin a v souvislosti s tím, co nám dnešní propaganda tvrdí, bude zajímavé připomenout si několik momentů z těchto reportáží a v klidu se nad nimi zamyslet. Gardový mladší seržant Oskin Anatolij Osipovič zahynul ve věku dvaceti let, vlastně už po válce – 11. května 1945. Sice se nepíše, jak tento konkrétní voják zahynul, ale z dobových dokumentů, na kterých by současní mocní nejraději nechali spočinout co nejsilnější vrstvu prachu zapomnění se lze dobrat toho, že se u nás bojovalo a umírali nejen vojáci – zejména ti sovětští, ale i civilisté nejen po tom „novém datu osvobození“ 8. května, ale i po tom dříve úředním 9. května.

Za pozornost stojí věta: „Starosta zmínil, že do Tábora přijela Rudá armáda 10. května 1945 a v září se pak v tomto městě uskutečnilo setkání představitelů spojeneckých armád,“ z první reportáže. Už i jen tuto zmínku lze v současné atmosféře vybičované protiruské hysterie považovat za určitý projev občanské statečnosti. „Jistě. Prahu, Tábor, České Budějovice a další naše města a vesnice neosvobodila Rudá armáda. Ta k nám prostě jen přijela, když už bylo dávno po bitvě. Snad, asi, že se nudila, protože neměla na té široširé Rusi co dělat. A téměř milionová Schörnerova armáda utíkala na západ jen tak z plezíru, aby se vojákům nezkrátily žíly.“

Ale dost nadsázky! To jsou vážné věci! Za pozornost stojí i tento odstavec z první reportáže. „Významné poselství pronesl duchovní Christof Lange ze sboru Českobratrské církve evangelické v Táboře. Smíření, které zdůrazňoval, umocnil svým osobním příběhem. Řekl, že pochází z Německa. "Můj tatínek byl vychováván v nacistické ideologii a nenávisti vůči Židům. V osmnácti letech šel do války a v roce 1944 upadl v Rusku do zajetí. Do Německa se vrátil v roce 1950. Společnost už byla jiná," zmínil. Mluvil o tom, že pro člověka je milost, když dokáže zapomenout. "Překonávání nepřátelství se jeví nemožné, jsme odsouzeni své chyby neustále opakovat, dokud si nedokážeme připustit, že minulost už pominula. Připomněl, že i v Bibli stojí, že věci minulé už nebudou připomínány. "Nejsme tam, ale této výzvy se vzdát nesmíme. Musíme odpouštět, musíme zapomenout. Zdůraznil, že představa, že násilí proti násilí povede k míru, je mylná.“ Nemůžu předjímat, jak se každý jeden čtenář vyrovná s předposlední větou, ale já bych ji přepsal takto: „Odpouštět můžeme, zapomenout nesmíme!“

Zdeněk Lanz