To jsou úvodní řádky z emotivního dokumentu známého obdivovatele a fotografa Šumavy Stana Schneedorfa Příběhy šumavských křížků ze zaniklých osad na česko-bavorském pomezí, který spatřil v těchto dnech světlo světa. Autor zde nepochybně nejenom pro vlastní, ale i pro potěšení dalších tuláků Šumavou zúročil svou dlouholetou snahu o znovuvzkříšení drobných sakrálních památek, jako jsou už zmíněné křížky, Boží muka či kapličky. Jeho akčním prostorem je Volarsko, kde už více než jednatřicet let s kratšími či delšími přestávkami vyhledává, restauruje a udržuje při životě tyto drobné náboženské monumenty. Každý ze zatím šestapadesáti příběhů, které se ke křížkům vztahují, doplnil jak pracovními, tak náladovými fotografiemi a opatřil přesnými daty, kdy začal s jejich opravou a kdy ji dokončil. Své počínání vysvětluje následovně: „Obnovit, vzkřísit a vysvětit to, co zůstalo viditelné na mnoha místech v příhraničí, považuji a vnímám jako projev úcty k našim dávným předkům, a to i přesto, že to nebyli moji pokrevní blízcí. Žili zde lidé, a tudíž i moji lidští příbuzní.“

O Stanově zvláštní zálibě se ví a je i oficiálně oceňována, důkazem může být vyznamenání českobudějovické diecéze 2. stupně, v podobě MEDAILE SV. AURACIÁNA, které mu bylo uděleno dne 3. srpna 2020 v českobudějovické katedrále Mons. Vlastimilem Kročilem, biskupem českobudějovickým, za zásluhy a mimořádné přispění k rozvoji života diecéze.

Standa rád připomíná, že se narodil ve znamení Raka, a tudíž proto má velmi kladný poměr k vodě v jakékoliv přírodní konstelaci, čehož si na Šumavě do sytosti užívá a poskytuje o tom ostatním prostřednictvím svých fotografií bohaté svědectví. V poslední době mu k vodě ještě přibyl další fenomén a tím je kámen. Opět v nejrůznějších podobách, z nichž je nejčastější kámen pamětník. S trochou nadsázky by se dalo říct, že pozadí těmto dvěma fenoménům poskytují šumavské louky, mokřady, lesy, cesty, ale i oblaka, mlhy a celoročně na své dráze i slunce. Jeho cesta za pozdějšími fotografickými artefakty začala hned po válce, kdy se mu do ruky dostal starší generací dobře známý foťák Pionýr. Komu v dětství neprošel rukama tento jednoduchý, ale na trpělivost náročný přístroj, řečeno s nadsázkou, postrádá v životě a fotografické praxi důležitý startovní moment a nemůže si dostatečně vážit dnešních zázračných a dokonalých fotografických zařízení.

Budoucí vyučený elektrotechnik, provozní elektrikář, brigádník v dole, pracovník elektrárny Lipno, vedoucí prodejny s průmyslovým zbožím, hoteliér a na „vrcholu“ kariéry správce údržbář ve zvláštní škole, tak by mohl vypadat prozatímní výčet Stanových „univerzit“. Vždy ale v sobě ukrýval touhu po fotografování, což se mu sice až v pokročilém věku, ale přece jen podařilo. A to je pro něj a pro jeho milovanou Šumavu jen dobře. Kdo Stana zná, ví, že pro něj největším trestem, téměř se rovnající bezvýchodnému doživotí, je klid a nicnedělání. Není proto divu, že mu i nabídka přírodních scenérií Šumavy byla brzy málo. Zaujaly ho právě drobné sakrální památky a jejich osudy, navíc ho iritoval jejich současný neutěšený stav. Postupně si tak začal budovat a dále buduje svou osobní křížovou cestu, ke které přivedl nejenom pestrou řádku dobrovolných, ochotných a nadšených spolupracovníků, ale pevně doufá, že i ty, kteří krajinou se křížky jen tak jako turisté procházejí, potěší tyhle dnes už úpravné, sice mlčenlivé, leč mnohé dobré i zlé pamatující monumenty.

Poslání této do jisté míry neobvyklé publikace, vydané mimochodem jeho vlastním nákladem a dokumentující jeho dobrovolnou a nikým nesponzorovanou činnost, vyjádřil v jejím samotném závěru: „Fotografování je moje největší hobby, a dokud budu fyzicky natolik zdatný, abych mohl lézt po kopcích, kolem potoků a řek, zachycovat tam ty kouzelné a neopakovatelné okamžiky, budu šťastným člověkem! Během svých nespočetných toulek jsem pořídil fotografie, které dokumentují, jak jsem svět kolem sebe viděl, jak jsem jej vnímal, prodíraje se leckdy hodně neschůdným, ale místy úžasným a inspirativním krajem… Snad se mi těmito obrázky podaří předat vám, vážení cestovatelé a čtenáři, kousek svého pohledu na přírodu kolem nás a vše, co se v ní kouzelného a neopakovatelného děje. Fotografování je moje největší hobby, a dokud budu fyzicky natolik zdatný, abych mohl lézt po kopcích, kolem potoků a řek, zachycovat tam ty kouzelné a neopakovatelné okamžiky, budu šťastným člověkem! Během svých nespočetných toulek jsem pořídil fotografie, které dokumentují, jak jsem svět kolem sebe viděl, jak jsem jej vnímal, prodíraje se leckdy hodně neschůdným, ale místy úžasným a inspirativním krajem… Snad se mi těmito obrázky podaří předat vám, vážení cestovatelé a čtenáři, kousek svého pohledu na přírodu kolem nás a vše, co se v ní kouzelného a neopakovatelného děje.

Popřejme svéráznému Šumavákovi na této záslužné cestě hodně zdaru a pevné zdraví, kterého má tento věčně usměvavý člověk na rozdávání.

Jan Vitoň