Ještě než zkameněla jejich jména vytesaná do mramoru nebo frézovaná do bronzových tabulí, než byly jejich životní příběhy vetkány zlatým písmem do historie, potkávali jsme se na různých, i nečekaných místech. Také v Obrazárně Špejchar Želeč. Opakovaně tam zavítali - slavní veteráni druhé světové války. Skromní a nenápadní, vděční za každou maličkost, muži a ženy, které zdobil titul hrdina jako skutečný symbol jejich odvahy. Stáli vedle sebe, bojovníci ze západní a východní fronty, konečně rovnocenní vojáci. Ale nebylo tomu tak vždycky.

Za poslední roky jich na vernisáž do špejcharu v Želči přijelo hned několik. Generál Jaroslav Klemeš, parašutista vysazený z Anglie na naše území až v posledních měsících běsnivé války. Před odletem napsal dopis na rozloučenou pro případ, že nepřežije. Naštěstí o vlásek unikl smrti. Byl to člověk ušlechtilý, na vojáka překvapivě lidský, se zálibou v pěstování meruněk. Na špejcharu pokřtil knihu Na všech frontách boj, která mapuje válečný osud želečského rodáka, pplk. Ladislava Říhy, příslušníka RAF, sestřeleného nad severním mořem. Až do roku 1989 byl Klemeš odsunut z jeviště života do tmavého zákulisí, aby nakonec získal poctu nejvyšší - Řád bílého lva.

Generál Pavel Vranský bojoval u Tobruku, kde málem přišel o život, když šlápl na minu, která naštěstí nevybuchla. Pak byl převelen do Anglie, kde létal jako příslušník britského královského letectva. Do řady oslavovaných válečných veteránů se postavil až po roce 1989, do té doby se snažil být co nejméně nápadný, nevykukovat, aby ho nestihl osud vězněných příslušníků západní armády. Rád jsem čítával jeho články a úvahy v Národním osvobození a pak s ním rozebíral politickou situaci. Byl kritický, ale jednou mně položil i smutnou otázku: „Co zmůžeme? Nic.“ To když začalo hořet kolem pomníku maršála Koněva.

Generál Miloslav Masopust jako samopalník Svobodovy armády vykládal o bolestech války, o krutosti nacismu. Nic horšího vás nepotká, než když vidíte postřílené děti a ženy, tolik nevinných obětí, pravil a zachvěl se mu hlas. Tak silně na něj doléhaly události staré sedmdesát let, pokud se znovu otevřely v paměti. Jinak uměl vyprávět s talentem řečníka, co dokáže strhnout posluchače a ještě do toho břitce zavtipkovat. „To je vaše žena?“ zeptal se mně na špejcharu, když jsem mu představil svoji mladou manželku. „Já myslel, že dcera.“

Ale lituji, že se pro vysoký věk a zdravotní potíže nepodařilo dopravit do Želče bodrého generála Alexandra Beera, hrdinu bitvy u Kyjeva. Rád jsem ho navštěvoval u něj doma v Praze, poněvadž sotva jsem překročil práh jeho bytu, zazněl dotaz, který měl nádech rozkazu: „Co si dáš? Koňak nebo vodku?“ Připili jsme si a znovu nalil „ještě stopečku do druhé nohy.“  Dvakrát byl na frontě raněn a pokaždé přežil. O bojích vyprávěl s takovými podrobnostmi, jakoby se udály včera. A když jsme zůstali v obývacím pokoji zcela sami, přikořenil posezení rovněž historkami se ženami. I na frontě občas vzplanula velká láska.

Váleční veteráni, kteří Želeč navštívili, si jeho útroby, převlečené do obrazů, značně oblíbili. Nakolik tomu pomohlo výtečné Oborské pivo (sládek Martin Novák), chutné jitrnice a tlačenka servírovaná hezkými dívkami na vernisážích, těžko dnes říci. Hrdinové druhé světové války pozvolna odešli, ale než se tak stalo, stačili ještě pár slovy zakotvit v knize návštěv Obrazárny Špejchar Želeč. Tím se vzpomínka na ně stala věčnou.

V knize Pavla Šmidrkala Je to fuč , která je čerstvě v knihkupectvích, najdete další epizody z života válečných veteránů a delší příběh o arm. gen. Tomáši Sedláčkovi. A také povídku o prvním českém herci, který v roce 1947 získal cenu americké filmové akademie Oscara.

Pavel Šmidrkal, Osvětáři jihu z.s.