První den online výuky probíhal ještě poměrně dobře. Bylo to něco nového a zajímavého. Matematiky přes Skype jsem se zúčastnila z auta, když jsem jela s kamarády na výlet. Měla jsem sluchátka, nanuka, svítilo sluníčko a měla jsem pocit, že jsem zažila nejlepší hodinu matematiky v životě.
Netrvalo dlouho a poznala jsem skutečnou realitu. Mamka se ocitla v čtrnáctidenní karanténě, taťka pracoval a mně připadl na starost celý dům. Úkoly nám učitelé zasílali přes dva maily, Bakaláře a Skype. Nestíhala jsem. A i když jsem si myslela, že si čas umím organizovat, změnila jsem názor.
Nejhorší bylo, že jsem se téměř s nikým neviděla. Nemůžu uspořádat nic spontánního. I když probíhá několik videochatů, ať už s klienty a dobrovolníky z Rolničky nebo s ostatními přáteli, je to ještě horší. Mobil se mi přehřívá, video se seká… Nemám, co říct.
Nejednou jsem ležela na gauči, koukala do stropu a byla vyčerpaná. Rodiče se mě ptali, proč si s někým nezavolám nebo nenapíšu. Asi nechápali, že nebylo o čem. Nic nového se nedělo.
Nedělá mi problém mlčet, když jsem s někým, kdo je mi blízký. Ve virtuálním světě to nejde.
Měsíc uplynul a já se začala potkávat s pár kamarády. Dokonce občas lezu po ferratách a stěnách. Možná jsem si díky karanténě našla novou zálibu… Doufám, že za rok touhle dobou si na tohle období ani nevzpomenu.

Noemi Ježková (2. ročník)
Táborské soukromé gymnázium a Základní škola, s. r. o.