Prvním řečníkem stal se tu včas dorazivší starosta města, Štěpán Ondřich, který odcházel uctěn knižním dárkem, ačkoliv k štědrovečerní nadílce bylo ještě daleko. Sto hostů si následně vytleskalo hudební přídavek od koncertující kapely Stříbrní psi, kde na bendžo brnkal Petty (Josef Rypl), kamarád od roku 1960, který se stal mým vzorem, poněvadž nikdy nekaňkal inkoustem v písance.

A pak se všichni bavili humorem samorostlého Valdy. Tenhle kumštýř z Radomyšle plácal něco o sběratelích, co si jeho obrazy už napěchovali byt tak hustě, že jim nezbyl v chodbě ani hřebík na klobouk pro návštěvy. Veřejně pokáral a poplísnil i mne, snaživého to kurátora, že jsem ho před lety vypakoval z ušlechtilé Obrazárny Želeč do háje, když mi podstrkával svá roztomilá dílka k vystavování. Ale zároveň mi asi odpustil, poněvadž mne na cestu domů vystrojil pěkným trikem s jeho obrazem. To zahřálo u srdce, neboť v létě přijde vhod a teď v zimě nahradí noční košili.

Potom už terpentýnem provoněný Valda, malíř venkovské laskavosti, průzračnosti a nápadné ladovské pohody, ten čtverácký přítel v červené kšiltovce s moudrým vousem, za kterým se mu v ústech právě drolil zub, srdnatě mastil svoji signaturu do knihy Máme zaseto a taky do nástěnného kalendáře pro rok 1924. A to se ještě nakonec pěkně vybarvil, když se zbavil šesti obrazů za milé ceny a dva další rezervoval zájemcům, co dorazili s chutí nakupovat, ale byli dutí, před výplatou.

Měl bych asi už teď krouhnout své rozsáhlé vyprávění, ale musím ještě závěrem roztrousit dvě důvěrné zprávy.

1) Nás, nenárodní umělce, vyživili v tamní kavárně Olga zadarmo skvělou kávou, vynikajícím zákuskem a navrch obloženým chlebíčkem.

2) Nedělní dopoledne v lázních představovalo jedno dlouhé a srdečné objímání lidí s uměním, které se určitě protáhne až do ledna.

Za Osvětáře jihu Pavel Šmidrkal s přispěním Zdeňka Smolíka.