Zatáhlo se jasné nebe
tmavými mraky strachu.
Mám strach i o tebe,
ty můj milý, starý brachu.
Až se nebe zase vyjasní,
budeme snad za vodou.
Zase se člověk rád zasní
a vpřed jeho kroky povedou.
Věřte, že zase budeme mít radost,
jednou to všechno přece skončí.
A všem těm, co se o nás starali - poděkujem za dost.
A jiskřička naděje k nám přiskočí.
To oni, s vypětím svých sil,
na úkor svých rodin a svého zdraví,
nás zbavují těch nejhorších chvil
a na první místo - naše zdraví staví.
Proto vám všem moc, moc, moc děkujeme.
Marie Poláčková
