Údolí Taufere Ahrntal? Proč ne majestátní Dolomity? ptala jsem se kamaráda, když naplánoval trek přes jižní svahy zillertalských Alp na sever Itálie. Nakonec jsem nelitovala ani minutu, i když jsem se v jednu chvíli hodně bála. Auto necháváme na posledním parkovišti na konci cesty ve Wiessenbachu / Rio Bianco za městečkem Sand in Taufers. Začíná se smrákat, když vyrážíme nahoru na Chemnitzerhütte, kde budeme nocovat.

DEN PRVNÍ

Jedná se o šestikilometrový výstup po tradičním červenobílém značení, které nás vede stezkou mezi stromy, měnící se v kleč. Míjíme již zavřenou restauraci Göge Alm s romantickým kostelíkem Panny Marie Sněžné a za dvě hodiny rychlé chůze, během které vytahujeme čelovky, jsme v nadmořské výšce 2400 metrů u chalupy.

S hřmotným Willkommen! se u vstupu kolem nás protáhne majitel Roland Gruber, z kachlových kamen sálá teplo a z nás všechno padá. „Všichni přijdou nahoru zrelaxovaní, starosti nechají někde cestou,“ směje se v téhle tradiční horské chalupě z roku 1880 Rolandova dcera Isabelle.

Nejzajímavější části Kodaně pohledem fotoreportérů časopisu Glanc
Svatební cesta v Kodani je plná překvapení a dobrot

S rodiči a bratry se sem obvykle nastěhují v červnu, dolů se vracejí v říjnu. Už dvaadvacátý rok. Roland jezdí každý týden na nákupy, které sem vyvezou lanovkou, ale Isabelle byla za loňskou sezonu dole jen jednou, aby šla na pohřeb. „Nejsme tu sami, v sezoně přijde i 200 lidí denně, vyslechnu si spoustu příběhů a někdy jsem překvapená, co na sebe lidé řeknou. Chodí za mnou kamarádi a na diskotéky, nákupy a koncerty mám pak celou zimu,“ říká. Když se na podzim vrátí dolů, většinou jí prý trvá nejméně týden, než se přehodí na život v údolí, vypráví, zatímco si pochutnáváme na hovězím vývaru, jihotyrolských špekových knedlících se zelným salátem, panacottě a skleničce jihotyrolského červeného lagreinu.

Že i nám bude chvíli trvat, než se po návratu přehodíme do normálního života, zjistíme hned ráno, když vylezeme před chatu. Slunce se prodírá nad hory a osvětluje tu nádheru kolem. Pastviny, ostré štíty skal i jezero ležící pod námi v údolí. Nechce se mi dovnitř, nechce se mi pokračovat, nechce se mi vůbec nic. Jen být toho součástí. Isabelle stojí na vedlejším kameni a kochá se se mnou. Pokolikáté už asi?

DEN DRUHÝ: Exkurze na ledovec

Nasazujeme batohy a vydáváme se dál, náš cíl se jmenuje chata Edelraut, leží 13 km odtud a bude třeba nastoupat asi 600 výškových metrů. Tady ve dvou tisících už se jedná o těžší technický terén. Vesele mašírujeme horským chodníkem, procházíme potůč kem, který se valí do údolí, a za chvíli se dostáváme pod Möselský ledovec. Ještě před pár lety dosahoval až ke značené cestě, nám trvá rychlou půlhodinu ostrého výstupu, než můžeme vstoupit na jeho sníh. Značky s daty na kamenech zaznamenávají, jak každý rok ustupuje; že tomu nelze zabránit, dokazuje proud vody valící se do údolí.

OCHUTNEJTE JIŽNÍ TYROLSKO
Jižní Tyrolsko je vyhlášená kulinářská destinace. V kuchyni se totiž mísí alpské vlivy s těmi středozemními. A tak se tu na jídelním lístku potkávají špekové knedlíky, čerstvé ryby, těstoviny s mořskými plody s tagliatou z hovězího masa.
Vařit tu umí náramně, důkazem je 25 michelinských hvězdiček, které v této malé provincii s půl milionem obyvatel získali místní kuchaři. Ale dobře se najíte i v té poslední restauraci nahoře v horách či na sjezdových tratích.
Co ochutnat? Hlavně ty knedlíky. Jsou kulaté, mnohem větší než české, připravují je na mnoho způsobů – se špekem, sýrem, špenátem, červenou řepou, dýní, medvědím česnekem, ale i nasladko s meruňkami či nutelou. Na svačinu si objednejte marende, prkénko s domácím selským špekem, klobáskami kaminwurzen, se sýry a chlebem.
A co k tomu? Třeba lehčí červené víno st. magdalena, silnější lagrein či bílé gewürztraminer. Ty totiž pocházejí právě z Jižního Tyrolska.

Trochu se kazí počasí, a když konečně zahlédneme moderní a krásnou chatu Edelrauthütte / Rifugio Passo Ponte di Ghiaccio v sedle nahoře nad námi, už se začínají objevovat první cáry mlhy. V nadmořské výšce 2545 metrů fučí tak, že se do chaty už opravdu hodně těšíme. Další scénář je jednoduchý: polévka z ječných krup a zeleniny, vepřová pečeně, dezert a následují jihotyrolské jódlovačky jedné z part, která zde také zůstává přes noc. Spím v mikině, venku teplota klesá nad nulu a nahoře v pokojích se vůbec netopí. Původní chalupa z roku 1908 byla před šesti lety stržená a jihotyrolská vláda zde za 4 miliony eur nechala postavit moderní a energeticky soběstačný dům pro čtyřicet nocležníků. Skoro vůbec se v ní netopí, tedy až na krb, který se rozhoří během večeře. V pronájmu ji má učitel z Brixenu Mi chael Weissteiner, jehož rodina se o ni stará od roku 1974.

Vede nás do útrob a ukazuje zásobárnu pitné vody, solární baterie, generátor i velký špajz vyhloubený (dynamitem) do skály. Mrkve jsou krásně vyskládané jedna vedle druhé, aby nechytily plíseň, a z dvou tun brambor, které tu potřebují na celou sezonu, na podzim zbude jen malá hromádka. „Zavíráme na začátku listopadu. Zásoby sem vozí několikrát za sezonu helikoptéra, máme to propočítané a musíme vařit tak, abychom vše upotřebili – nic nám nezbylo a nic nechybělo,“ vysvětluje.

TŘETÍ DEN: Cesta zbloudilců

Plán je jasný: prodrat se mlhou a deštěm, které se nás drží od předešlého večera, na další zastávku – chatu Tiefrastenhut stojící v nadmořské výšce 2312 metrů na břehu stejnojmenného jezera. Jenže to celé dopadne jinak. Hned na první odbočce zahneme špatně, a i když následujeme bílo- -červené značení Pfunders höhenweg trailu, jdeme úplně jinam. Cesta je to krásná, mezi skalami (dvakrát si musíme pomoci řetězy), vyšplháme do soutěsky Gaisscharte (2700 m n. m.), kde jsme ještě mohli odbočit a vzít to oklikou na Tiefrastenhut, ale ne udělali to.Podruhé v životě se na horách bojím – je těsně nad nulou, mlha, kameny kloužou, kaž dou chvíli nás schová do svého nitra mlha, mapu jsme zapomněli na chatě, signál nelze chytit a za dvě hodiny se začne stmívat. Když se ale mlha náhodou na chvíli roztrhá, nabídnou se dechberoucí výhledy.

Kaňon Tary (Černá Hora)
Neobjevené perly Evropy: Historické město na skále i balkánské Colorado

Protože ani po třech hodinách nenajdeme jméno naší chaty na rozcestníku, volíme ústup. Tedy vlastně sestup do neuvěřitelně malebného Pfunderského údolí, kde se přes léto pasou krávy, ovce a stráně zdobí horské bylinky. Nad farmou Engbergalm se mlha definitivně roztrhá a my údolím dojdeme do Dunu, kde konečně chytíme signál a poraženecky i vítězoslavně si voláme taxík. Odtud je to asi 60 km zpět k zaparkovanému autu ve Weissenbachu.S absolutně vyresetovanou hlavou sedám do auta a přemýšlím, kudy vede cesta zpět do mého normálního života.

Kondice - Měsíčník je nabitý informacemi o zdravém životním stylu. Přináší rady týkající se zdravého stravování, pohybu, ale i novinky z oblasti krásy a medicíny, aby se člověk cítil dobře a zdráv ve svém těle po fyzické i psychické stránce.