Zdroj: Deník

Návrh nového stavebního zákona míří po projednání v Senátu zpět do Poslanecké sněmovny. Senátoři vyjádřili jednoznačný nesouhlas především se vznikem nové soustavy stavebních úřadů, které by nebyly orgány obcí a krajů, ale státu. V diskusi na plénu Senátu zaznívaly zejména argumenty, že jde o odtržení stavebních úřadů od občanů a zároveň “útok na místní samosprávy”, jimž se “až brutálně omezuje rozhodování o svém území”.

 Je pochopitelné, že navržená radikální reforma stavebního práva vyvolává nesouhlasné reakce. Výše zmíněné argumenty jsou však podle mého názoru založeny buď na nepochopení návrhu, nebo na chybném chápání role samospráv při rozhodování o budoucí výstavbě v území.

Blízkost či vzdálenost stavebních úřadů občanům není závislá na tom, zda jsou jejich úředníci zaměstnanci státu či samospráv. Podle návrhu zákona schváleného Poslaneckou sněmovnou mají být vyhláškou Nejvyššího stavebního úřadu zřízena územní pracoviště stavebních úřadů. Jejich umístění se má řídit počtem obyvatel v jejich obvodech a dopravní dostupností. Územní pracoviště by tedy měla vzniknout ve všech obcích, kde dosavadní existence stavebního úřadu dávala rozumný smysl. Pro občany, kteří budou potřebovat řešit své záležitosti přímo na úřadě, se tedy nutně nemusí mnoho změnit.

Kromě toho návrh počítá se zásadním rozšířením možností elektronické komunikace se stavebním úřadem a omezením nutnosti shánět a předkládat papírové podklady. Vstřícnost fungování nové stavební správy vůči občanům tedy bude daleko více, než na přesném umístění a počtu “kamenných” stavebních úřadů záležet na tom, zda bude předpokládaná rozsáhlá digitalizace stavebního řízení funkční a uživatelsky přátelská. A samozřejmě také na odborné kvalitě a lidském přístupu úředníků.

Pavel Černý je advokát, Frank Bold advokáti

Kritika nového modelu jako omezování možností samospráv rozhodovat o svém území pak potvrzuje, že samosprávy dnes mnohdy chápou stavební úřady především jako nástroje prosazování vlastních zájmů. Tak tomu ovšem, ani podle dnes platné úpravy, být nemá. Své zájmy a představy o žádoucím budoucím využití území mají samosprávy prosazovat prostřednictvím územního plánování.

V tomto směru návrh stavebního zákona jejich postavení nijak neomezuje, naopak v některých směrech posiluje - i když se dá souhlasit s tím, že toto posílení mohlo a mělo být větší. Úkolem stavebních úřadů však má být, v mantinelech daných zákony a územními plány, nestranně a objektivně posuzovat  přípustnost stavebních záměrů. V této fázi rozhodování jsou obce skutečně již jen “pouhými” účastníky řízení, jejichž vliv na rozhodování úředníka má být založen na síle argumentů, nikoliv na pozici jeho zaměstnavatele. Jinak je úředník v této situaci v trvalém riziku střetu zájmů. 

Vznik státních stavebních úřadů by měl také přispět k jednotnějšímu výkladu právních norem. Ke zohledňování místních zájmů by opět mělo sloužit územní plánování. Obecně platná pravidla by však měla být vykládána všemi úřady stejně.

Nový stavební zákon bude v případě schválení nepochybně představovat zásadní zásah celého systému plánování a povolování výstavby. Každý takový zásah je spojen se značnými riziky. V případě reformy stavebních úřadů jde zejména o to, zda bude stát schopen zajistit přechod dostatečného množství kvalitních úředníků z obcí do nové soustavy, případně příchod nových. Samotná nezávislost stavebních úřadů na samosprávách  je však dle mého názoru správný.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.