Jeden můj známý nezodpovědně žertovával se svou dcerou: „Katastrofy nechodí samy. Přijde epidemie, válka, zemětřesení a výbuch supervulkánu.“ Válku a epidemii bychom měli. To ostatní zatím ne. Jsou jiné důvody k optimismu před zimou, kterou prožijeme v čepicích a palčácích pode dvěma peřinami doma? O chlebu a o vodě, neb na víc nezbude.

Ale ano. Důvodů k optimismu je hodně. A neočekávejme banality, jako že slunce svítí a letadla pořád létají, i když se strašným zpožděním. Anebo že půda je aspoň trochu nasáklá vodou.

Podívejme se nejprve do Česka a pak kousek dál. Přijali jsme přes tři sta tisíc válečných uprchlíků. Nejprve s nadšením, teď už lehce remcáme. Aktivisté si stěžují, že jde všechno ztuha. A jak by to měl jít, když je to naprosto neočekávaný dotek velkých dějin?

Martin Komárek.
A ještě ten zatracený covid

Tváří v tvář inflaci a úpadku rodinných financí jsme povětšinou zůstali v klidu. Je to ono české „mouchysněztesimě“? Pravděpodobně ne. Lidé chápou vážnost situace a vědí, že musí bojovat sami. Ne spoléhat na vládu, nebo se bouřit.

Ale neměla by vláda přece jen dělat víc? Nechová se trochu podle sloganu ze starých kampaní Andreje Babiše o tom, že nám vládnou nemehla? Poněkud ano. Kritizujme ji, ale nezatracujme. V nejsložitějších časech od sametové revoluce se snaží, seč může. Opozice jí jde po krku.

Máme se nad tím horšit? Není to vlastně krásné? Skoro jako v Izraeli. I když se za humny střílí, demokracie funguje a jede si podle svého.

Nestačí to?

Martin Komárek.
17 procent

Západ teď bývá kritizován. Dáváme Ukrajině málo zbraní. Bereme od Putina plyn. Rusko tahá za delší konec. Sankce bolí víc nás než je. Na tom všem může být kousek pravdy. I na tom, že vyhraněný proukrajinský postoj je tak trochu kýč. Věci jsou složitější, než se zdají.

Co je však podstatnější? Západ se semknul a jednoznačně nazval agresi agresí. Je ochoten přinášet oběti. Přitom politici jednají rozumně: Neharaší zbraněmi a nevystavují své země riziku jaderného útoku víc, než je nezbytně nutné.

NATO posiluje a dává Putinovi najevo, že neustoupí, ale nechová se bláznivě. Demokratické země jsou možná v dočasné krizi. Z dlouhodobého pohledu jsou však silné a stabilní. Rusko může vytvářet propagandu o nějakém třetím Římu. Pokud však svět nezasáhne ten supervulkán, je jeho budoucnost v přátelské a tolerantní liberální demokracii.