S tímto darem se pravděpodobně už narodil a teď ho rozdává i svým fanouškům po jihu Čech, kam svou rodinu přivedl před patnácti lety.

Ve svých pořadech vtipně přiznáváte, že vám „vypadává" paměť, přesto máte velmi bystré postřehy. Jak vnímáte třeba rozdíly mezi Prahou, kde bydlíte, a jižními Čechami, kde máte u Týna nad Vltavou chalupu?
Srovnávat moc nemůžu, jelikož jsem osoba v zásadě zápecnická a mezi lidi příliš nevycházím. Obě místa mají své půvaby i svá úskalí. Praha ovšem není zalidněna tolika pohodáři jako zdejší kraj, a čas tu tudíž plyne poněkud přijatelnějším tempem. Nejen proto pobývám na jihu, v energeticky sytém prostředí poblíže Temelína, častěji než v metropoli.

Zarazilo vás někdy něco v jižních Čechách?
Zprvu jsem poněkud žasl nad zdejším pojímáním času. Když jsme se odhodlali začít zvelebovat naši ruinózní chaloupku, aby nám nespadla na hlavu, a povolali řemeslníky, byla sice radost koukat, jak jim jde práce od ruky, leč nastaly i překvapivé potíže…

V čem spočívaly?
Právě v onom pojetí času. Když jsem se prvně domlouval s tesařem, kdy přijde udělat strop, pravil, že ve středu. Bláhově jsem se tehdy domníval, že má na mysli středu nejbližší. Leč mýlil jsem se. Ve středu, pravda, přišel, ale až za několik týdnů. Nyní, co zkušený již Jihočech, jsem připraven na vše a nic mne nerozhodí. Řekne-li tesař, že přijde po svátcích, vím, že tomu tak vskutku bude. Zdali se dostaví po Velikonocích, po Vánocích, či po svátku státním, už je mi lhostejno…

Snad se ale dočkáte!
O tom nepochybuji. Už je to dva roky, co mi tesař slíbil, že na jaře přijde opravit střechu na stodole. Možná to bude už toto jaro. Kdoví?

Jak mapujete dění kolem vás?
Povědomost o dění ve světě i událostech domácích získávám z klasických zdrojů mediálních. Sleduji ČT24, poslouchám Radiožurnál, bloudím po internetu. K orientaci v bezprostředním okolí ovšem nejlépe poslouží drby. Vyznat se v nich ale vyžaduje dobrou paměť a taky schopnost bezpečně spárovat patřičná jména s patřičnými tvářemi, aby člověk nedejbože omylem nevyprávěl nějakou barvitě zlomyslnou historku někomu, kdo v ní hraje hlavní roli. Tyhle schopnosti mi naprosto chybí. Ještě že mám ženu, ta funguje jako spolehlivá informační služba…
Jak vybíráte témata na vaše čtenářsky oblíbené glosy uveřejňované v Deníku, na jazykově svižné úvahy v duchu nálady označené jako „Co Vy na to?" nebo „(ne)vybíravě"?
S tím je potíž. Většinou mi totiž nic nepřipadá sdostatek zajímavé, aby o tom bylo nutno cosi napsat. Nemám holt tu zvídavou novinářskou povahu a s novinami jsem nikdy nechtěl mít nic společného.

Z jakého důvodu?
Ne, že bych si noviny ošklivil, to nikoli. Počtu si rád, ale dělat bych je nemohl. Už pro značnou svou lenost. A kdybych přece jen musel, jistě bych nevydával deník ani týdeník, ba ani měsíčník. Patrně by z toho vzešla ročenka.

Co byste do ní dal za texty?
Se vší pravděpodobností by měla ročenka formát vizitky a obsahovala by něco na způsob oné slavné vojácké fráze Během mé služby se nic zvláštního nestalo. Ono totiž sub specie aeternitatis čili z hlediska věčnosti je zajímavé vskutku máloco. A události nadto mají ve zvyku se až trapně opakovat.

Vy sám jste se několikrát zabýval dějinami jako překladatel. Například jste přeložil mezopotamské či řecké mýty nebo dějiny Británie, ale rovněž Rogersonovu knihu Prorok Muhammad. Jak se díváte na současné události v Paříži či jinde, nebo přímo v islámském světě?
Prorokův životopis jsem překládal zhruba před desetiletím, ovšemže z angličtiny, abych se mírně přivzdělal, neb o islámu jsem toho moc nevěděl. A o mnoho víc toho nevím ani dnes, jelikož mnohé jsem zase zapomněl. Ke zjeveným pravdám vůbec chovám krajní rezervovanost, ba zhusta mě i děsí. Berou-li se totiž doslova, jde doslova o krk. Islám nadto začínal jako ideologie expanze a rozpínavost v jeho jádru přetrvává dodnes…

Jistě, či bohužel, toto přetrvává do přítomnosti, přesto expanzivní je i politika Západu; dokonce je mnohdy zlovolnější než Východu. Nyní – ale také mnohokrát dříve – došlo k obrovskému střetu islámského světa se západním, ba i naopak…
Západ se mnohdy chová navýsost hloupě, buď z hamižnosti, anebo i z neodolatelné touhy páchat dobro tam, kde o to nikdo nestojí. A také má nemalý sklon k sebezničení. Asi se máme na co těšit.

Myslíte si, že média podávají v konfliktu Západ – Východ a v otázkách terorismu objektivní informace?
Otázkou je, co je relevantní informace. Média se mohou snažit o objektivitu, nikdy jí však nemohou dosáhnout. I očitá svědectví bývají subjektivní. A býti zcela nestranným nesvede ani anděl. Zkuste psát nestranně o nějakém masakru nebo o vyvraždění redakce Charlie Hebdo.

Jak pak lze v tomto komplikovaném světě rozhodnout o tom, zda humor či karikatury, které ho osvětlují či zlidšťují, nebo kritizují, jsou ještě „průchodné", anebo už jsou za hranou etiky či zákona?
Onu hranici si každý nastavuje sám. Obecně by humoru, a karikatuře zvláště, nic svaté být nemělo. A ti, jichž se karikatura dotýká, by si měli uvědomit, že karikuji-li něco, činím tak proto, že to pokládám za významné. Karikatura je tedy svým způsobem lichotka. Kdo se není s to zasmát sám sobě, to ovšem nedocení…

Autor: Pavel Pokorný