VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Zabalila kariéru a odjela okopávat palmy. Dnes jezdí po světě a fotí

Sezimovo Ústí - Mezi novými domky v Sezimově Ústí stojí jeden, který patří Haně Vályi a Rogerovi Cooprovi. Nespojuje jen dům, ale i společná touha brázdit svět. 

7.2.2016
SDÍLEJ:

Hana Vályi. Foto: Alena Šatrová

V zimní zahradě rodinného domu v Sezimově Ústí přede mnou sedí žena, která má velké sny. To by nebylo nic zvláštního, spousta lidí sní. Jenže Hana Vályi je dokáže měnit v realitu. Bez ohledu na věk. I když už je na prahu šedesátky, já jí věřím, že do Indie za tygry se znovu vydá. S fotoaparátem 
i svým o 19 let starším partnerem Rogerem. Stejně jako ona je člověkem, jenž zbytečně necouvá. Nic mu nepřišlo zvláštního na tom, že v 80 letech vzal lyže a naučil se na nich jezdit.

Hana Vályi žila v Praze 
a v bance měla dost vysokou pozici. Úspěšná žena se znalostí angličtiny a cifrou na výplatní pásce, o které možná kdysi také snila. Když na ni dosáhla, chtěla se posunout dál. V tom okamžiku si řekla dost: syn je z domu, je třeba zdolat další výzvu. Víc než banka ji totiž lákalo umění, které v ní dřímalo.

Bylo vám 49 let, opustila jste jisté zaměstnání a pustila se do světa. Co to bylo za sen?
Už dávno po revoluci jsem měla plán, že pojedu do Španělska a budu tam pracovat 
v botanické zahradě, třeba jen za stravu a bydlení okopávat palmy. Do zahrady jsem napsala, to bylo spontánní rozhodnutí. Ale neodpověděli mi. Tak jsem si na internetu našla ubytování 
a zeptala se, kolik by stála jedna noc. Odpověď také žádná. Napsala jsem ještě jednou, a to už přišla, ale že nechápou, co Češka z Prahy chce dělat uprostřed zimy jednu noc u moře. Jestli prý napíšu dobrý důvod, tak ji mám zadarmo. To byla voda na můj mlýn, i když jsem na chvíli zapochybovala. Ale na jaře jsem se do té zahrady vypravila. Už je to dvanáct let a já stále čekám, jestli mám nastoupit… (smích). Jenže to už jsme si porozuměli s majitelem penzionu Rogerem Cooperem, kterému jsem vypomáhala.

Jak na vaše rozhodnutí zareagovalo okolí?
Když jsem mluvila o tom okopávání palem, nikdo tomu nevěřil. Nikomu jsem tady nic neřekla, o cestě věděla jen rodina a ostatní, až když jsem se ve Španělsku trochu chytila. Když Roger viděl, že fotím, hledali jsme příležitosti, kde bych mohla pracovat. Poprvé jsme spolu jeli 
v roce 2006 do Budapešti, padesát let po jejich revoluci 
z roku 1956. Roger tam něco psal do novin, já dodala fotky. Stali jsme se partnery na cesty, ale i pro život, a vydrželo nám to dodneška. On je úžasný, že mne ve všem podporuje. Například mne poslal do školy k Ondřeji Neffovi, který mne učil fotit.

Nedávno jste měla výstavu fotografií v Soběslavi, takže vím, že nezůstalo jen u Maďarska. Která cesta byla pro vás hodně zajímavá?
Určitě to bylo Maroko, protože to jsem byla poprvé mimo Evropu. Když jsme vystoupili na letišti, už se smrákalo, to bylo pro mne něco naprosto úžasného. Překvapilo mne supermoderní letiště, červená hlína, palmy, tmavě modré nebe a zvláštní světlo. Tahle kombinace mne ohromila, že jsem jen stála 
a koukala.

A už sahala po aparátu 
a cvakala?
Vůbec, já byla tak fascinovaná, že jsem na něj ani nepomyslela. Navíc je to na letištích dost nebezpečné, na to si dávám pozor.

Co nejraději fotíte?
Mám ráda portréty, snažím se zachytit výraz člověka, nebo kresbu jeho obličeje, barvu pleti. Ale mám ráda 
i moderní architekturu, s ní je možné vytvořit spousty obrazců, to je taky nádherný.

Hana Vályi v Africe. Je složité si Afričany naklonit tak, aby vám propůjčili svou tvář?
S lidmi je velký problém, protože já nejsem fotograf, který by před ně skočil 
a cvakal. Snažím se s nimi domluvit, byť třeba o určitý moment přijdu. Když už to udělám opačně, tak neutíkám a zeptám se a pokud nesouhlasí, před nimi snímek vymažu. To je podle mne základ, to by každý měl dělat. Stalo se mi v Maroku, že jsem fotila nějaký krámek, a tam seděl mladík, kterého jsem ani moc neviděla. On ale hned vyskočil, chtěl peníze 
a docela po mně vyjel. Nebo 
v jejich vesnicích funguje docela přísný řád, abych mohla fotit, musela jsem nejprve získat povolení. Až potom jsem mohla po té vesnici chodit a pokud s tím lidé souhlasili, mohla jsem je fotit. Kolikrát pak chtěli vidět display, protože sami sebe nikdy neviděli. Někteří ale utíkali, možná se báli, že jim kradu duši. Nebo jsme rozplakali asi tříletého kloučka, ten zase nikdy neviděl bělocha, raději si narazil kyblík na hlavu a utíkal k mamince. To byly kouzelné okamžiky.Vždycky a všude se snažím vyhýbat politice a spíš jdu k těm lidem.Hana Vályi v Africe.

V Indii jste africké ženy vyměnila za tygry. Divoká zvířata byla také vaším snem?
Já mám opravdu spoustu nápadů! Ve Španělsku jsem viděla seriál o focení a v jednom dílu fotili zvířata v Indii. Jeli na slonech a zabírali tygry. Řekla jsem si, že to bych jednou taky chtěla. Z legrace jsem to řekla Rogerovi, on se zamyslel a pravil, že by to vůbec nebylo špatný. Ale zasmáli jsme se a já o tom přestala uvažovat. Nicméně Roger potom dostal k překladu knihu o indickém sikhismu, kterou napsal ve Španělsku žijící spisovatel z poloviny Ind a z druhé Katalánec. 
A protože se mu líbily moje fotky, požádal mne, abych až pojedeme do Indie, mu do knihy nějaké pořídila. Tak jsme vyjeli na šest týdnů 
a mimo jiné jsem v národním parku nafotila tygry. Trochu jsem pochopitelně strach měla, protože jsme jeli v otevřeném jeepu, ale říkali nám, že pokud jsme v autě, jsme prý 
v bezpečí. Ale věřte divoké šelmě, která je od vás dvacet metrů.

Byla Indie zajímavější než Afrika?
Hrozně mne zaujala, protože v Indii je příjemná a neuvěřitelně zvláštní atmosféra. Možná proto, že oni stavějí lidský život na úroveň toho zvířecího. Ke všemu mají stejnou úctu. Navíc jsou i k životu velmi uctiví, mají 
k sobě navzájem hodně blízko, to je atmosféra, která se musí zažít, slovy se nedá sdělit. Afrika je taky krásná, ale taky úplně jiná, tam se chtějí víc přibližovat Evropě, i když nemají vzdělání. A je také víc nebezpečná. Do Indie bych se chtěla vrátit, byť jsem si tam při příjezdu k hotelu připadala jako ve středověku. Ale nakonec mne ta země úplně fascinovala. Navíc majitel hotelu mi nabídl, abych mu nafotila hotel a další nabídka jsou fotky pro následující knihu. Tak snad mi to vyjde. Stále si s tou Indií pohrávám.

Hana Vályi s partnerem Rogerem Cooprem.A něco nového, zatím nepoznaného plánujete?
Sama s kamarádkami bych chtěla navštívit Island.

Partneři na cestách i v životě: Hana Vályi se v roce 1956 narodila v Táboře. V Soběslavi vystudovala dívčí odbornou školu, pak střední ekonomickou v Třeboni. Od dětství ji zajímala angličtina a cestování. Obojí spojila dohromady a Španělsko ji svedlo i se současným partnerem, Angličanem Rogerem Cooperem (1935). Spolu střídavě bydlí v Praze, Sezimově Ústí, ve Španělsku, kde mají pronajatý byt u moře, a také v anglickém Oxfordu.
Roger Cooper je synovcem Roberta Gravese, autora knihy Já, Claudius. V rodině má i další literáty, proto i on má k jazykům velmi blízko. Je žurnalistou a překladatelem se znalostí dvanácti řečí včetně perštiny. Dlouhých 25 let prožil v Íránu, kde v Teheránu studoval literaturu. Tam se také oženil a dostal se i do vězení. Označili ho za špiona a odsoudili na deset let vězení, později k trestu smrti. Díky tomuto pořadí věřil, že se během deseti let události odehrají jinak a on se z vězení dostane. To se také stalo, po pěti letech za mřížemi se dostal na svobodu díky výměně za Íránce, který měl být odsouzený v Británii. Stalo se tak za vlády ajatolláha Chomejního. O svém zážitku napsal knihu Rozsudek, trest smrti a deset let. Již vyšla i v češtině, k dostání je například v soběslavském knihkupectví. Po Íránu se usadil ve Španělsku, protože k rodné Anglii neměl silné pouto. Tady se spolu před jedenácti lety seznámili a díky Haně se mu dnes nejvíc líbí v Čechách a tři roky také v Sezimově Ústí. 

Autor: Alena Šatrová

7.2.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Bechyňské doteky ukončí nedělní mše.
5

Nedělní mše ukončí páté Bechyňské doteky

Ilustrační foto drogy.

Za pervitin mu hrozí až 10 let vězení

OBRAZEM: Noční vichřice odnesla supermarketu půlku střechy

Veselí nad Lužnicí - Vichřice, která udeřila během noci, vyvracela stromy a odnesla i půlku střechy supermarketu Tesco.

AKTUALIZUJEME / SLEDUJEME ON-LINE

Noční bouřka se prohnala jihem Čech, zastavila i vlaky

Jižní Čechy - Bouřka, která se prohnala zemí, neušetřila ani jižní Čechy.

Na co zajít o víkendu do kina

Táborsko - Přinášíme vám víkendový program kin.

Tehdy tam palci zamačkávali bubliny horkého asfaltu

Jaroslavice – Na místě, kde kdysi stála vesnice Jaroslavice, je nyní Hněvkovická přehrada. V sobotu se na loučce u přehrady setkají rodáci této zatopené vesnice a zavzpomínají na staré časy.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení