Vila Libuše, označená čp. 477, se nachází na konci původního středověkého Tábora.

Ještě v polovině devatenáctého století se celý tento prostor nacházel mezi dvěma branami, které byly postaveny k hradu Hradiště již v patnáctém století a nazývaly se Hradské brány. Časem se zevní z nich začalo říkat Bechyňská, za ní stála vnitřní brána Klokotská. Nacházela se na konci Klokotské ulice, při domě čp. 83, v sousedství dnešní vily Libuše. Jako množství dalších táborských stavebních památek, tak i Klokotská brána zmizela zásluhou lidské lhostejnosti, neznalosti a nepochopení. Táborský krajský památkový konzervátor MUDr. František Kralert z Pelhřimova 28. srpna 1869 schválil její zbourání, po určitých dohadech se sousedy objektu byla Klokotská brána za 200 zlatých prodána „správě várečného měšťanstva“ a po polovině července 1870 byla zahájena její demolice. (O historii Klokotské brány podrobněji PhDr. Rudolf Tecl, list Palcát ze 4. prosince 1985, s.3)

Dolní část Klokotské ulice se pochopitelně vyvíjela i nadále. Jak uvedl adresář Obce Táborské z roku 1904, zednický mistr František Ješ byl majitelem vily čp. 744 „Před Bechinskou branou“, jinak řečeno dnes sledované vily Libuše.

Ve dvacátých letech danou nemovitost vlastnila Marie Škodová. Z tehdejších nájemníků připomeňme alespoň berního ředitele Miroslava Doubka s chotí Karolínou, vrchního soudního oficiála Františka Kučeru a jeho manželku Kateřinu či prezidenta krajského soudu Václava Schwarze. V Libuši též pobývala lyrická básnířka a spisovatelka Růžena Schwarzová – například sbírky Radostné ráno, Barevný svět, Trnový práh, romány Hora osudu, Mládí s křídly. V jejím díle se odráží důvěrná znalost táborského prostředí i vztah k historii města – uveďmě básně Hlas z hlubin, Pozdrav, Smrt Žižkova, Jihočeské melodie a řada dalších.

V polovině třicátých let v čp. 744 žili penzista ČSD Alois Kříž s manželkou Zdenou, soukromnice Josefa Procházková a též soukromník František Veselý se svojí ženou Josefou. Hlavními obyvateli vily Libuše opět byli příslušníci rodiny Ješů, v té době již známí táborští podnikatelé. Uvedená nemovitost patřila Františkovi Ješovi a jeho choti Karle. Zde zmíněný stavitel byl též spoluzakladatelem firmy Ješ a Wagner, továrna na pletené a stávkové zboží v Ústecké ulici „Na hrádku“ v Táboře.

.Jako další obyvatelé Libuše se nám představují architekt a podnikatel staveb Jaroslav Ješ a konečně dr. ing. Štěpán Ješ. Toto jméno je zajisté známé všem táborským motoristům, jelikož Švehlův most přes řeku Lužnici je výsledkem projektu dvojice dr. ing. Štěpán Ješ a ing. Jaroslav Brázdil.
O samotném lužnickém údolí a Táborsku vůbec bychom si mohli přečíst v díle také již zmíněné Karly Ješové. Malou ukázku dnes najdeme na hrobě rodiny Ješů, který se nachází při severní zdi hřbitova v Klokotech. Česká vlastenka, táborská patriotka, starostka táborského ženského spolku Zora Karla Ješová: „Prodchnuta demokratickým smýšlením svou sociální činností vykonala veliký životní úkol, před kterým každý sklání se hluboké úctě.“ (list Tábor 10. února 1939)

Ačkoli od věčného odchodu „jedné z nejlepších a nejzasloužilejších žen našeho Tábora“ Karly Jašové uplynulo přes sedmdesát let, na její dílo by se nemělo zapomínat. Obzvláště v období, kdy by si spolek táborských dam Zora připomínal 140. výročí svých prvních skutků, by se slušelo alespoň připomenout samotné tehdejší účastníky táborského společenského života i jejich pomocníky. Zkusí to někdo alespoň obrazně?

Stanislav Zita