Z kroniky:
• Škola byla založena roku 1796. Jest to nynější domek číslo 39 vedle kostela. Nová školní budova jest z roku 1866.
• Na učitelském ústavu v Soběslavi vystudovalo do roku 1930 čtrnáct zdejších rodáků: František Vrkoč, Jan Broukal, František Broukal, Bohumil Hofmman, Oldřich Hofmman, Rudolf Kocourek, Josef Novotný, Jan Kouba, Vojtěch Paták, Josef Rypáček, František Kostečka, Josef Machula, Vojtěch Machula a Jan Dřevo.

Jisté ale je, že svému účelu plně sloužila v roce 1895. Kronikář Josef Novák tehdy zaznamenal odchod řídícího Františka Třísky na odpočinek a také to, že kantor po roce zemřel. „Prozatímním řídícím se stal František Novák a podučitelem František Paclík," píše kronikář s tím, že před kantorem Třískou ve škole učil Josef Prášek. „Roku 1896 po prázdninách nastoupil Josef Hofmman, který přistěhoval se z Vlastiboře."

Neušla modernizaci

Škola se poté během let modernizovala. V budově vznikly záchody, opravila se střecha, přibyl hromosvod. V roce 1921 do ní obec pořídila hliněná kamna za dva tisíce, nechala třídy vybílit a nezapomnělo se na opravy oken a dveří. Ty provedl truhlář Tomáš Machula z Hlavatec.

Jak ale upozorňuje místní Pavla Hrušková, pro kterou je historie obce koníčkem, školy bývaly v Nedvědicích dvě: stará a nová. „Stará stojí na místě dodnes. Jde o stavení číslo popisné 39, které je nalepené na kostelní zdi a slouží jako chalupa. Novou školu pak postavili hned naproti v roce 1866," vysvětlila.

František a Marie Podlahovi jsou oba nedvědičtí rodáci. Do nové školy chodívali i František a Marie (1943) Podlahovi. „Za mě tady byly čtyři ročníky ve dvou třídách. Byt řídícího býval v přízemí a učebny v prvním patře," vzpomíná Marie Podlahová. Její manžel, který je o osm let starší, šel na měšťanku do Soběslavi od šesté třídy. „Učila mě paní Medunová ze Soběslavi a řídící Josef Bednář," říká pan František. Řídící v obci měl kromě kantořiny na starost i oddávání.
„Nevím, jak stíhal učit obě třídy. Přebíhal z jedné do druhé. Já paní Medunovou nepamatuji," říká Marie Podlahová. „Josef Bednář byl hodně přísný. Pamatuji, jak jsme nastavovali ruce a dostávali přes ně rákoskou. Já tedy bývala vzorná, ale klucí dostávali pravidelně," směje se. „Já ne. Já rákoskou nedostával. Býval jsem po škole," brání se její manžel a doplňuje. „U školy také bývala zahrádka. Chodili jsme tam sázet stromky. Schovávali jsme si jablečná jadýrka. Jestli z toho někdy něco vyrostlo? Myslím, že asi ne. Ale už to moc nepamatuji," směje se devětasedmdesátiletý pamětník.

Oba to jako nedvědičtí rodáci měli do školy pár kroků. Budova ještě sloužila dětem z Vesců, Morké, Debrníka a Záluží. Další nejbližší škola stála ve Vlastiboři a Hlavatcích. „Pak všechny děti ze vsi chodily společně do Soběslavi. Za každého počasí, autobus nejezdil a už jsme si to metli čtyři kilometry," uzavřela Marie Podlahová.