Šlajfky bývaly drahá záležitost

Soběslav – Marie Míková ze Soběslavi strávila svá mladá léta v Brandlíně. Brusle podle ní dříve bývaly luxus. Děti se proto o šlajfky střídaly. „Šlajfky byly takové brusle, co se daly na botu a přitáhly kličkou. Byla to drahá záležitost a neměl to každý. Byly třeba jen jedny v rodině," vysvětlila Marie Míková.

V padesátých letech i ona vyrážela na rybník či sáňkovat. Byla to pro ní hlavní zimní celodenní zábava. „Zimy byly pěkné, jak z Ladových obrázků. Vzali jsme si tepláky a bundu a mazali na rybník. Jak jinak jsme se měli na vsi zabavit?, " vzpomíná na své dětství.

Ani jí nevadilo, že na šlajfky musela stát mezi ostatními pomalu frontu, aby si je užil každý. „Výdělky lidí nebyly vysoké. Mnohdy měli rodiče co dělat, aby děti vůbec uživili. A to jich měli požehnaně. Ne jako dnes. Natož pak aby jim ještě kupovali brusle. To jsme se pak klouzali na ledě a čekali, než si kamarád vyšroubuje kličku, aby si šlajfky mohl půjčit někdo další," směje se. „Ale na každého vždycky došlo," podotkla.

Po letech se staly velkým hitem „jacksony", ovšem v jiné podobě, než jsou známé nyní. „Jacksony byly přišroubované k botě. To si ale každý musel udělat sám. Byly vpředu už zahnuté. Manžel je měl. Přidělal si je na boty podobné kanadám," doplnila.

Celý zápas odehráli na houpajícím se ledě

Český Krumlov – „Za mého mládí ve 30. a 40. letech minulého století se sportovalo jinak než dnes," říká Karel Podruh z Č. Krumlova. „Podle mě je velkou chybou úzká sportovní specializace dnešních dětí, aniž by prošly všestrannou pohybovou průpravou."

V tehdejší době se Karel Podruh s kamarády během roku věnoval různým sportům. Když zamrzlo, samozřejmě si nazul brusle. Nejprve, když byl ještě maličký, to byly brusličky s dvojitou skluznicí kvůli lepší stabilitě, které se přivázaly k obyčejným vysokým botám řemínky. „Teprve ve druhé třídě obecné školy jsem dostal brusle s jedním železem, jež se připevňovaly k botám závity a utahovaly se klíčkem," vzpomínal Karel Podruh. „Říkalo se jim šlajfky. Na těch jsme bruslili nejenom na rybnících, ale také na zledovatělých svazích."

Když začala 2. světová válka, byl problém sehnat někde takzvané „šeksny", čili kanady. „Ty ale byly za války většinou nedosažitelné, poněvadž i obyčejné boty byly na poukaz," podotkl Karel Podruh.

V Českém Krumlově chodili lidé před válkou bruslit na takzvaný Ledový rybník, jinak zvaný Fišrtajch, v místě, kde dnes stojí plavecký stadion. Tento rybník sloužil především jako zdroj ledu pro knížecí pivovar. „Pamatuji si na ledování, jak tam nakládali led," poznamenal Karel Podruh. Sokolové hráli hokej na politém cvičišti v místě současného zimního stadionu. „Němci si zase polévali tenisové kurty v místě dnešní tenisové haly.

Na Ledovém rybníce jsme hráli hokej od zimy 1945 do začátku 50. let. Z té doby jsme zbyli už jen tři. Říkáme si „poslední rybníkáři," vyprávěl pamětník, velký sportovec. A přidal příhodu: „Jednou jsme měli vyjednaný hokejový zápas. Jenomže se blížilo jaro a přišla obleva. Nechtěli jsme soupeře zklamat a poslat domů. Led se nám houpal pod nohama, tak všichni na bruslích přemístili mantinely na druhý konec rybníka, kde se to houpalo méně. Na tom houpajícím ledě jsme odehráli celý zápas, který měl stanovenou podmínku: Nesměli se sejít víc jak dva hráči, jinak by se probořili. Byla to legrace."

Zamrzlou řeku měl na dosah ruky

Písek – Karel Soukup je rozený „Portyčák" a měl řeku doslova na dosahu ruky. „Nejdříve jsem měl šlajfky, ale hned jak jsem mohl, koupil jsem si sám v zastavárně kanady," vzpomíná Karel na svou bruslařskou výbavu. Nejraději chodil bruslit s kamarády. Jejich oblíbená trasa začínala U Václava a končila u Kamenného mostu.

Když byl Karel Soukup malý, zamrzala řeka každý rok, a byla pro děti lepším kluzištěm než rybníky, nebo stadiony. 
„U mostu bydlel nějaký pan Mužík, přezdívku měl Fik a ten tam připravoval kluziště. Měl takové vozejky na lyžinách a učil děti z okolí bruslit," popisuje. Nejvíce si kluci užívali volnost a velikost řeky a dodává, že hokej v té době patřil spíše na rybníky.

Na bruslích jezdil jako kluk každý den. Když řeka rozmrzala, tak se tvořily ledové kry, a ty obstaraly další adrenalinové zážitky. „Vždycky jsme si vyskočili na pořádnej kus ledu a pomocí dlouhých tyčí jsme se plavili až k Sulanovi," zavzpomínal sedmdesátník.

Později chodil Karel Soukup s manželkou a dětmi bruslit na kluziště, která se uměle tvořila na sídlištích. „Vždycky večer chodili chlapi kluziště stříkat. No a celý den byla pak zábava," popisuje. Dříve se prý chodilo sportovat častěji, ale dnes nemají rodiče na děti čas, a tak je raději posadí před televizi.

Na led jsme brali vodu z řeky

Strakonice – Dvaasedmdesátiletý Jaroslav Walter vychoval řadu strakonických hokejistů. Ještě nedávno se věnoval práci s mládeží. Jeho začátky na bruslích se ale neuskutečnily ve Strakonicích, ale v Praze, odkud pochází.

„Samozřejmě ty první brusle byly na kličku a přišroubovat rovnou k botě," zavzpomínal. Bydleli na Malvazinkách a bruslit chodili na postříkané tenisové kurty.

Poté, co se přestěhovali do Strakonic, začal se Jaroslav Walter věnovat fotbalu i hokeji v tehdejší Jiskře Strakonice. Hrál hokej postupně za žáky, dorost i muže. Zhruba od roku 1972 pomáhal strakonickému hokeji také jako trenér.

Poté, co byla zrušena hokejová ledová plocha u dnešní firmy ČZ, vzniklo další hřiště na prostranství pod Hvězdou. „Vodu jsme tehdy brali ze slepého ramene řeky Otavy. Postupem času, ale i tohle hřiště nevydrželo. Navíc v tom rameni nebyla pak ani voda," doplnil. Jezdili tak hrát do Vimperka a do Písku, kde se uskutečňovaly i jejich zápasy. Teprve poté začal vznikat strakonický zimní stadion, který slouží dodnes. Nejprve jako otevřený později následovalo i jeho zastřešení.

Za rok 2007 byl Jaroslav Walter vyhlášen v rámci oceňování sportovců okresu osobností roku jako dlouholetý mládežnický trenér ledního hokeje.

Krasobruslení obdivovala v televizi

České Budějovice – Vždycky obdivovala krasobruslaře, blíž se ale s tímto sportem seznámila Rozália Šachlová až v roli babičky. „Jako malá jsem bydlela na vesnici v okolí Dunajské Stredy. Tam žádné rybníky nebyly a tak mě nemohli rodiče naučit bruslit. V mém okolí nebyl skoro ani žádný sníh. Celou zimu jsem strávila doma při čtení svých oblíbených knih a pitím teplého čaje," vzpomíná Rozália na své dětství v zahraničí.

Už tenkrát jí ale imponovaly výkony krasobruslařů. To ještě zdaleka netušila, jak jí led bude blízký, třebaže sama se s bruslemi nikdy nesžije. „Já a moje mamka jsme obdivovaly krasobruslení a rády jsme se na něj koukaly až do noci," říká Rozália Šachlová s úsměvem.

Do prostředí, kde se dalo v zimě bruslit za humny, se dostala až po svatbě. „V mládí jsem se s manželem přestěhovala do Českých Budějovic, a to už jsem měla jiné starosti, než se učit bruslit. Pak se ale narodila moje jediná vnučka Sandra a začala se věnovat krasobruslení. „Sandra měla talent, a proto se nesmíte divit, že když jsem ji uviděla na stupínku vítězů, plakala jsem štěstím," dodává pyšně Rozália.

„Jako malé mi bylo moc líto, že jsem neuměla bruslit, ale teď si uvědomuji, že to ani nepotřebuji. Mám doma totiž svůj malý kousek ledu, a to, svoji milovanou vnučku."

Bratr měl brusle na kličku, pak kanady

Otín – Marie Dvořáková na nohou brusle nikdy neměla, ale její bratr bruslil strašně rád. „Byl jako čert. Bydleli jsme v Pluhově Žďáru a bratr na bruslích jezdil po rybníku Nový. Když zamrzl, tak to tam bylo fajn, kluci na ledě hráli hokej, dokonce měli i nějaké branky," vzpomíná čilá seniorka, která dnes žije v domově důchodců v Otíně.

A jaká byla bruslařská výbava jejího bratra? „Nejdříve měl brusle na kličku, takzvané šlajfky a pak dostal kanady. Ty už byly napevno přidělané k botám," doplnila Marie Dvořáková.

Toho, že nikdy nestála na bruslích, nelituje. Zase měla ráda lyže. „Nejdřív, když jsme byla malá, tak jsem měla takové krátké, které se připevňovaly k botám jen pásky a pak nám strejda z Prahy přivezl dlouhé lyže. U nás byl z jedné strany rybník, pak silnice a velká louka, kde se lyžovalo. Opravdu jsem lyžovala moc ráda," pokračovala ve vzpomínkách.

Doplnila, že dokonce jednou i na lyžích závodila. Bylo to v Jindřichově Hradci u Jakuba. „Byla jsem školačka, okolo kostela byla velká pole a na nich se jezdilo a soutěžilo, uvedla žena, která se vyučila jako zahradnice a do 25 let pracovala v jindřichohradeckém zahradnictví. Pak přišly děti a zůstala doma. Jakmile odrostly využila náborového příspěvku a začala pracovat v živočišné výrobě.

Holky bruslení dříve moc nedaly

Prachatice – Bruslení je ve vzpomínkách Justíny Šimákové z Prachatic spíše doménou kluků. Tedy alespoň podle ní bylo, když byla dítě. „Jsem z devíti dětí, doma bylo sedm kluků a my, dvě holky. Kluci brusle měli, dědili je po sobě, ale my se sestrou jsme je neměly. Možná jsme si je párkrát od sourozenců půjčily, ale byly to brusle, které s přidělávaly na boty, takže k tomu musely být i velké boty. Nic pro nás," vzpomíná, doplňuje, že si ani nevybavuje, že by se v té době vyráběly brusle pro dívky. „Možná, že v bohatších rodinách je dívky měly, ale u nás rozhodně ne," říká.

Protože jako dítě žila na vesnici, bruslit se chodilo na zamrzlý rybník. „Žádné kluziště jsme neměli," poznamenává. Pořádné brusle už měly její děti.

„Také je po sobě dědily, ale brusle už jsme jim koupili. Pro holky už se vyráběly bílé brusle na zavazování. Obvykle to byl dárek k nějaké příležitosti, každý je také neměl, ne, jako dnes, kdy už jsou v podstatě samozřejmostí," hodnotí. Ani jako dospělá ale Justína Šimáková příliš nebruslila. „Nebyl na to prostě čas," vysvětluje.

Jak její bratři, tak i děti si brusle brousili sami, dnes už brusle ostatním brousí dokonce její vnuk ve svém obchodě. „Doba je jiná, než byla," doplňuje.