Ty vzpomínky neblednou, vypjaté okamžiky strachu i vzteku mají hluboko vryté. Jako například Libuše Bláhová, která pro nás zavzpomínala. Budeme rádi, když i vy nám pošlete své zážitky. (redakce.taborsky@denik.cz)

Libuše Bláhová:
Tábor - V roce 1968 jsem pracovala v Českých Budějovicích, kam jsem z Tábora denně dojížděla. Někdy vlakem, jindy stopem. Jednadvacátého srpna jsem jako každý den vstala ráno po páté. Tentokrát jsem však nepustila rádio, ale gramofon, a než jsem vyrazila z domova, poslouchala jsem dokola hit Simon Says od americké skupiny 10 Fruitgum Company. Singl jsem den před tím dostala od mladého Itala, kterého jsem stopla cestou domů.

Na autobusové zastávce na Píseckém rozcestí čekalo kolem čtyř desítek lidí. Hned jsem poznala, že je něco jinak. Nikdo nemluvil, lidé byli podivně strnulí, někteří tiše plakali. „On někdo umřel?“, zeptala jsem. „Vtrhli k nám Rusové, je okupace, holčičko“, řekla mi jedna z čekajících a dál si utírala slzy kapesníkem.

Vlaky ještě jezdily, zato v zaměstnání bylo všechno vzhůru nohama. Nikdo neměl na práci pomyšlení, vedly se vzrušené diskuze o tom, co nás čeká. Nikdo nevěřil, že by tanky mohly zvrátit polednový vývoj, ten závan svobody a demokracie, a že po zjevených pravdách o 50. letech by se všechno mohlo vrátit ke starým pořádkům. „Jeď domů, dneska těžko někdo bude mít myšlenky na zařizování bytu,“ radili kolegové.

To už ale probleskla informace, že vlaky přestaly jezdit, a tak jsem se vydala na výpadovku na Tábor. Tam už postávalo několik stopařů, ale žádné auto v dohledu, i provoz na silnici úplně zmrtvěl. Až po chvíli se vynořil modrý autobus Červeného kříže, snad nějaká pojízdná ordinace, a všechny stopaře nabral. Už na Borku jsme uviděli první ruský tank a až na křižovatku v Soběslavi jsme po celé cestě míjeli souvislou kolonu tanků a vojenských vozidel s podivnými, šikmookými vojáky tak zvaného prvního sledu.

V Táboře už odpoledne lemovaly silnici tisíce lidí, od Černých mostů až na Písecké rozcestí. I tady lidé vzrušeně debatovali a byli plní odhodlání a vzdoru. Mottem prvních okupačních dní se stala výzva zachovat pasivní rezistenci, nedat okupantům šanci ke konfliktům, které by měly fatální následky. Ta pasivní rezistence pak trvala dlouhých jedenadvacet let…