VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Ve skalách jsem narazila na Zrádce z písku

Tábor – Zřejmě spousta z vás už někdy slyšela o svátku svatého Jiří. Jediné, co jsem o něm až do nedávné doby věděla já, bylo, že ho v kalendáři najdeme 24. dubna. Nenapadlo mě, že právě na tento den připadá svátek všech skautů.

28.4.2013
SDÍLEJ:

V KROJI DO ŠKOLY. Patnáct skautů vyrazilo včera na Gymnázium Pierra de Coubertina v kroji a oslavilo tak svátek svého patrona sv. Jiří. Vlevo u zábradlí Klára Šmejkalová (Koko), Tereza Nová (Terka), Jitka Vrchotová (Jíťa), za ní Hana Podskalská (Hanička) Foto: Lucie Janečková

Rozhodla jsem se, že zkusím tuto více jak sto let starou organizaci poznat trochu blíž. Jako nejlepší způsob mi připadala účast na jedné z jejich akcí. Na internetových stránkách 6. oddílu Širokko jsem našla zvadlo na blížící se „Velikonoční výpravu". Protože jsem si nedokázala představit, co taková výprava obnáší, domluvila jsem se s jejím vedoucím, že se zastavím na oddílové radě, aby mi sdělil veškeré podrobnosti.

Tam jsem se dozvěděla, že akce se koná každý rok. Na Velikonoce bývá tradičně pěkné počasí a trasa je většinou i pro méně zdatné. Tentokrát si skauti vytyčili za cíl Broumovské stěny a Ostaš, tedy pískovcové útvary nedaleko Police nad Metují. Navíc pojedou i holky, tak se prý nemám čeho bát.

Trochu zkušeností s tábořením mám, tak jsem si řekla, proč to nezkusit. Dostala jsem ještě pár rad ohledně vybavení, nafasovala část stanu – celtu, kterou jsou kluci běžně vybaveni, a plna očekávání jsem odešla domů. Výprava se měla konat až další týden. Měla jsem tak dost času přemýšlet, co všechno si s sebou vezmu.

Začínám balit

Během týdne jsem si sepsala dlouhý seznam. Když jsem pak věci ve čtvrtek večer, tedy den před odjezdem, vyskládala v obýváku na podlahu, usoudila jsem, že se do mého batohu prostě nemůžou vejít. Postupně jsem opouštěla myšlenku dvou mikin, náhradních kalhot i několika konzerv a nad kapacitou batohu nakonec zvítězila. Zbývalo si jen nachystat dobroty na dlouhou cestu vlakem a po boji s batohem šla na kutě.

Ráno jsem na nádraží dorazila asi s pětiminutovým zpožděním. Jako obvykle jsem nestíhala. Když jsem z Husova parku zahlédla, že kluci rentgenují každou blížící se postavu, myslela jsem, že mě už netrpělivě vyhlížejí. Omyl. Podle mého následného zjištění, byla největší sháňka po jednom z vedoucích, kterému říkají Kejchal a tradičně zaspí.

Navzdory obavám dorazil včas, a tak nás pět statečných nastoupilo krátce po šesté hodině ranní do rychlíku směr Praha. Na naší jízdence byly cílovou stanicí Teplice nad Metují. I přesto, že jsem se hned na začátku vyzbrojila dobrou náladou, po pětihodinové cestě mi začal tuhnout úsměv na rtech.

Čím blíže jsme byli v cíli, tím více narůstala bílá pokrývka okolo trati. Když jsme vystoupili v Teplicích, bylo sněhu možná i čtvrt metru. „To zvládneš," slyšela jsem od kluků, když zpozorovali můj zděšený výraz. Na chvíli jsem jim uvěřila.

Ještě na nádraží jsme se poradili nad mapou a po žluté turistické značce jsme se vydali údolím Klučanky do Kočičích skal. Krajina kolem byla jako z knih a vystupující skalní útvary působily opravdu impozantně. Čím více jsme se vzdalovali od civilizace, tím hlubším sněhem jsme se museli prodírat.

Dosud vedla naše cesta po lesních pěšinách, nyní se před námi rozprostíralo skalní město, do kterého jsme měli vystoupat. Jediný způsob, jak se dostat nahoru, bylo úzkou cestou po vysokých skalních schodech, které byly hluboko pod sněhem.

Když jsem spatřila první z nich, pohledem jsem si ho přeměřila a zjistila, že je velký skoro jako já. Usoudila jsem, že s batohem na zádech na něj nikdy nevylezu. Kluci mě rychle přesvědčili o opaku. Ani nevím, jak se tam dostali oni, ale mě chytli za ruce a batoh a nahoru mě vytáhli.

Po zdolání dalších schodů mě opustil strach a cesta se stala zábavným dobrodružstvím. Pozorovala jsem, jak se kluci střídavě válejí ve sněhu, případně se koulují, když zrovna prudký kopec trochu polevil. Občas jsem ránu koulí schytala i já. Nic jsem jim ale dlužna nezůstala.

Asi po půl hodině jsme vystoupali na vrchol, kde turistická značka odbočovala ke Sluji Českých bratří a Kočičímu hradu. Naše první kroky vedly do Sluje.

Mapa uváděla, že vstup je na vlastní nebezpečí, ale že cesta je schůdná i v zimě. Jelikož skauti mají pro strach uděláno, ani toto upozornění je neodradilo.

„To jsem zvědavej, co ve Sluji najdeme," zazněla do vzduchu otázka od jednoho z nich mezitím, co se už ostatní po zbytcích schodů spouštěli dolů. Sluj byla dlouhá a velmi úzká puklina mezi skalami, do které během zimy napadaly asi dva metry sněhu. Dostat se do ní bylo skutečně obtížné. Člověk se musel držet všeho, co bylo zrovna po ruce, aby do Sluje nesjel nekontrolovaně po zadku. Někdy prostě nebylo zbytí.

Když jsme se pak doslova vyškrábali zpět na rozcestí, pokračovali jsme na Kočičí hrad. Cesta k němu vedla po zledovatělých skalách a při dalším pohledu do hlubokých roklí, které nás obklopovaly, mi naskakovala husí kůže. A není divu. Nepovažuji se zrovna za sportovce či nějakého zdatného horolezce. Mám stále ještě pud sebezáchovy, jenž pak zavelel, že dál už nepůjdu a na kluky počkám. „Vždyť neslezu ani z prvního balvanu a i kdyby, tak nahoru už se nikdy nedostanu. Možná na jaře," řekla jsem téměř hystericky.

Asi za půl hodiny se ze skal začaly ozývat radostné výkřiky a smích. Hurá. Kluci se vracejí. Kupodivu byli všichni celí a barvitě líčili, nejen jak se klouzali po zadku ze skal.

Pak jsme se vydali na Ostaš. Jak jsem se od svých kolegů dozvěděla, je to jedna z nejvýznamnějších stolových hor u nás a navíc je nahoře pěkné skalní město, které lze bezpečně projít i v zimě. Konečně jsem se nemusela bát o svůj život. Navíc jsme batohy ukryli do křoví, tak se nám do kopce šlapalo dobře. „Doufám, že tady ty batohy potom zase najdeme," strachovala jsem se. „Děláme to vždycky a navíc pochybuji, že by se s nimi někdo v tomto počasí chtěl někam tahat," uklidňoval mě Kejchal.

Ve skalním městě byla spousta úzkých průchodů a průlezů a některé útvary měly i svá jména. Řídila jsem například Čertovo auto nebo se dívala na Zrádce, který zkameněl do pískovce. Na Krtičkově vyhlídce jsme se všichni vyfotili a pokochali se krásným výhledem na Kočičí město, z něhož jsme přišli.

Lesní nocování

Okouzlená krásami skal jsem zapomněla na čas. Bylo něco po páté hodině a kluci zaveleli, že je nejvyšší čas najít místo na spaní. Nečekal nás hotel, ale měli jsme vyhlédnutý plácek v lese nedaleko studánky. Ta ale byla v prudkém kopci a spát u ní nešlo.

Museli jsme sestoupit ještě níže. Stan na sněhu jsem ještě nikdy nestavěla a myslím, že na to dlouho nezapomenu. „Musíme se prohrabat až na zem," slyšela jsem od ostatních. Moc se mi nechtělo, byla jsem už unavená, hladová a po dni stráveném s patnáctikilovým batohem na zádech jsem se těšila na večeři a teplý spacák. Dobrodruzi, kteří mě doprovázeli, mě v tom ale nenechali. Rychle sepnuli dvě celty dohromady, z tyček složili podpěry a za deset minut už můj stan stál. Poradili mi, že mám vevnitř důkladně roztáhnout igelit a dát si pod sebe co nejvíce vrstev, aby mi nebylo chladno od země. Zbývalo jen rozdělat oheň a probrat veškeré nabyté dojmy.

Po snídani a balení nás čekala Hvězda, horská chata na vrcholu Broumovských stěn. „Konečně se taky ukázalo slunce," reagoval hbitě během cesty jeden z mladších členů výpravy na první sluneční paprsky, které jsme na výpravě viděli. „Neboj, to nebude na dlouho", upokojil ho Honza Motalík přezdívaný Bahňák.

Šplhání po pískovci

Asi po dvou hodinách svižné chůze jsme se ocitli na kraji masivu. Znamenalo to jediné: dlouhé stoupání hlubokým sněhem. Mě to ale nevadilo. Těšila jsem se na výhled ze Strážní hory, který mi všichni slibovali. Jakmile jsme po namrzlých pískovcích vyšplhali až nahoru, otevřel se nám pohled na Broumov a polské stolové hory vzdálené asi dvacet kilometrů.

Při sestupu z vrcholu kopce si nešlo odpustit neřízenou jízdu po zadku. Zbývalo ještě překonat hřeben Broumovských stěn a ukázala se před námi očekávaná Hvězda. Skauti na výpravách do hospod sice nechodí, ale tentokrát udělali výjimku. V chatě se posilnili gulášem a nabrali sílu na sestup Kovářovou roklí ven ze skal. Tam jsme měli naplánovaný další nocleh.

Mylně jsem se domnívala, že už jsem si zvykla na kluzké skály, ale pohled dolů mě dostal. Před námi bylo asi sto metrů dlouhé schodiště, které strmě klesalo až na dno rokle. V létě určitě prima zábava, teď ale na schodech leželo půl metru sněhu a ledu, takže spíš připomínaly velkou klouzačku. Kluci spatřili moji nejistotu a jako vždy mě z ní vyvedli: „No, zkusíš se držet zábradlí a až ti to podjede, tak prostě zbytek sjedeš po zadku," konejšili mě. Hrdě jsem udělala dva kroky, ale pak gravitace zvítězila a já s velkou slávou sjela až dolů.

Pokračovali jsme pak v sestupu, místy jsme překonávali další průchody a průlezy, ale najednou se úzká rokle rozšířila a my byli ze skal venku. Začalo se smrákat a nastal čas najít místo ke spaní. Vyřešili jsme ho elegantně. Kousek od cesty byla trampská chata s velkou, volně přístupnou verandou. K našemu záměru úplně vybízela, tak jsme se na ní uvelebili, rozložili karimatky i spacáky.

Pořádně se zabalit

Sice jsme byli pod střechou, ale do uší mi zazněla cenná rada: „Zabal se do celty! V noci to může být krušné. Něco o tom vím," houkl na mě Václav Růžek alias Váška. A dobře věděl proč. Ráno jsem se proudila a na celtě leželo několik centimetrů nového sněhu. Byla neděle, poslední den putování, a my opět stoupali na hřeben, abychom se dostali k největší zajímavosti – kamenným hřibům.

Cesta k nim byla opravdu dobrodružná. Nový sníh způsoboval, že jsme téměř na každém kroku klouzali a cesta mezi skalami tak nebrala konce. Nakonec jsme je našli. „Tý jo, ten kdybych si nakrájel a usušil, tak nemusím do konce života na houby," podivoval se nad velikostí několikametrových skalních útvarů připomínajících obří hřiby Váška. Nedaleko hřibů byla další vyhlídka na stěny. Na tu jsme se ale jako na jedinou z celé výpravy nedostali – žebřík vedoucí na její vrchol byl úplně pod ledem a jediný krok vedle by znamenal pád ze skály. Zachovali jsme tedy zdravý rozum a pomalu se vydali zpět do civilizace.

Navečer nám totiž měl jet vlak domů do Tábora. Byla jsem dost překvapená, že ještě ve tři čtvrtě na sedm se dá dostat z Police nad Metují do Tábora. Cestou na vlak jsem přemýšlela nad tím, že tahle akce mi hodně dala. Skauti jsou parta fajn mladých lidí, kteří mě naučili, že se dá bez problémů venku přežít i v podmínkách, kdy by jiný ven ani nevylezl. Zkusila jsem si, jaké to je putovat s těžkým batohem na zádech spoustu kilometrů, ale také jakou radost jsem měla, když jsem s ním vylezla na nejvyšší kopec. Kluci se mi pak ve vlaku přiznali, že toho měli chvílemi taky dost a že tahle Velikonoční výprava byla vlastně jedno z drsnějších zimních táboření, které uspořádali.

Účastí na téhle „bláznivé" akci jsem si možná sáhla na dno svých sil, ale zároveň jsem poznala, že lze zvládnout téměř cokoliv, když si lidé dokáží navzájem pomoci.

Autor: Lucie Janečková

28.4.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

HC Tábor - SC Kolín 5:1.

Hokejisté otevřeli přípravné zápasové období výhrou nad Kolínem

Ilustrační obrázek.

Již nejsou mezi námi

Bechyňské doteky zahájí letošní program divadlem

Bechyně – Divadelním představením Hrátky s čertem v pátek odstartuje program letošních Bechyňských doteků.

Provoz na mostě zdržují již jen svodidla

Tábor - Na Švehlově mostě se ve středu konala další ze společných schůzek investora a dodavatele opravy.

Ze sýrové loupeže obvinili brigádníka

Táborsko - Na prahu jara - 20. března oznámili zaměstnanci jedné z potravinářských firem na Táborsku, že do chladírny jejich provozovny vnikl zloděj a jim zmizela hned celá paleta se sýrem.

V Bytesu již nebude ohrožovat nebezpečný azbest

Tábor – Dva roky pracoval jednatel Bytesu Ondřej Semerák na způsobu, jak zbavit stěny administrativní budovy Bytesu a technických služeb boletických panelů plných azbestu, aniž by se budova musela bourat.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení