K ženám je galantní, k mužům bývá přátelský. Chová koně, psy a kočky, píše knihy, vydává literární časopis a nedodržuje dopravní předpisy. Po světě chodí dost dětí, jimž je biologickým otcem. Otcem duchovním je Ludvík Hess českému babyboxu. Vymakané schránce na odložené děti.

Hořím nedočkavostí. V pondělí jste se měl sejít s ředitelem táborské nemocnice ohledně zřízení čtvrtého babyboxu v jižních Čechách, a to právě tady v Táboře. Jak jste pochodil?
Ze zdravotních důvodů, tedy mých zdravotních důvodů, ke schůzce vůbec nedošlo. Utrpěl jsem totiž několik otřesů mozku. Ten první, když na mě zezadu při připouštění skočil hřebec. Také se má hlava střetla s hlavou kobylí, což je opravdu velká rána. Z vlastní neopatrnosti jsem si pak způsobil další otřes, a to když jsem lezl k psovi do kotce…

Nicméně váš zájem zřídit v Táboře babybox doufám trvá. Přeci vás neodradí pár otřesů mozku?
Pochopitelně zájem pořád mám. Ačkoli donedávna to vypadalo, že v jižních Čechách se děti neodkládají. Jakmile jsme ale zřídili babybox v Písku, dva měsíce nato jsme tam měli holčičku. Společně s ředitelem písecké nemocnice doktorem Jiřím Holanem jsme jí dali jméno Gabriela Písecká. Proč Písecká, je jasné a Gábina se jmenuje ředitelova manželka. Vzápětí se našlo miminko v Táboře u Lužnice. Naštěstí živé. Takže zájem o Tábor trvá. Nakonec s táborskou nemocnicí mám zhruba padesát let starou zkušenost, kdy mi tu doktor Krch napravoval prsteník pravé horní končetiny, který sice od té doby nenarovnám, nicméně jsem rád, že mi ho tehdy neamputoval.

Musím se vrátit k píseckému babyboxu. Nemůže zkušenost z Písku podpořit mínění některých lidí, že zřizováním babyboxů jsou matky k odkládání dětí přímo nabádány? Tím, že se jim to tak ulehčí?
Já bych jim to velice rád ulehčil. Ne že bych odložení dítěte chválil. Ze společenského hlediska jde určitě o nežádoucí jev, ale pokud už je společnost taková, že v ní matky odkládají děti, tak ať to mají co nejkomfortnější. Tedy ne ty matky, ale odložené děti. Nechť je jejich matky nemusí odkládat na schodech v nemocnici, na lavičce v parku nebo na židli v čekárně u doktora. Nechť je mohou dát do vytopeného babyboxu, který je spojený mnohonásobně jištěnou signalizací s místností stálé služby, odkud děťátko okamžitě vyzvedne odborný personál. Já jsem přesvědčen, že když se maminka rozhodne odložit dítě, ocitla se v tak zoufalé situaci, ať už sociální, nebo finanční či rodinné, že jí opravdu skoro nic jiného nezbývá.

Signalizace. Pokud vím, tak ze všech už umístěných babyboxů dostáváte signály o jejich otevření přímo do vašeho mobilu.
To ano. Celkem jde signál do osmi mobilů, z nichž jedno číslo mám vyhrazené já a další šéfinženýr projektu Michal Čumpelík a zbývajících šest má zdravotní personál nemocnice.

Kolikrát za den vám telefon zapípá?
Třikrát až pětkrát. V osmdesáti procentech jsou to ale plonková hlášení. To zařízení je tak citlivé, že stačí, aby někdo vzal za kliku. Personál pak pouhým pohledem, protože vnitřek babyboxu je monitorován kamerou, zjistí, zda tam je miminko, či nikoli. Pokud zjistí, že jsou dvířka otevřená, dojde tam a resetuje babybox znovu do chodu. I o tom resetování se já dozvím. Obvykle se tak děje několik minut po prvním signálu. Já už jsem zařízený tak, že hned vím, jestli tam dítě je, nebo jestli jde o planý poplach.

Jak to víte? Předtucha?
Mám takový senzor. Jak jsem plešatý, jsem schopný přijímat více signálů než ostatní (smích).

Kolik dětí už babyboxy od začátku fungování v Čechách zachránily?
Nevím, jestli zachránily. Nazval bych to spíš tak, že pomohly zachránit. Jen jsme těm dětem ulehčili vstup do života. Od prvního, který jsme zřídili v červnu před pěti lety v hloubětínském GynCentru, bylo do babyboxů odloženo jednatřicet dětí.

Stává se někdy, že se takto odložené děti vracejí ke svým biologickým matkám?
Stalo se párkrát, že se matka o děťátko přihlásila. A hned u případu prvního odloženého dítěte, Soničky z dvojčat, ta maminka do babyboxu naprosto seriózně vložila i rodný list dítěte. Takže pak bylo zapotřebí se s ní spojit. Nakonec si holčičku pod jistým tlakem vzala zpátky.

Z jakých peněz se babyboxy financují. Sponzoři?
Peníze sháníme od regionálních dárců. Já vždycky obešlu několik stovek potenciálních sponzorů. Bez hlavního dárce – Nadace Komerční banky Jistota – by to nešlo. Dá se říct, že bez jejich pomoci by z těch dnešních šestatřiceti babyboxů byla jen polovina. Dali už ve prospěch našeho projektu pět milionů korun.

Za kolik se taková bedýnka pořídí?
Za dvě stě padesát korun se pořídí samotný výrobek. To ale dnes zdaleka není jediný náklad, který máme. Poměrně velké náklady jsou na administrativu, na dopravu, na poštovné, na telefony. Tiskneme také tisíce letáků. Jejich ústředním motivem je fotografie Jana Saudka Láska a slogan V popelnici umřu. Ten překládáme i do ukrajinštiny. Předpokládám, že velká část našich „klientek“ jsou právě zahraniční dělnice. A jejich nejpočetnější zastoupení je právě z Ukrajiny. Chápu, že taková Ukrajinka, která jede za prací do Čech, otěhotní tady, se dost těžko může vrátit domů s malým Čechem, obzvlášť když jí doma čeká Vasil a její vlastní dvě děti. Navíc, kromě toho, že babyboxy zřizujeme, tak je také servisujeme, a to zcela zdarma. Servis sice není tak nákladný, ale vzdálenosti jsou obrovské. Když se pokazí babybox v Ostravě, tak nezbývá nic jiného, než že Čumpelík sedne do auta a do čtyřiadvaceti hodin se tam dostaví, vymění například kondenzátor a zase odjede. Hodnota opravy bude dvanáct šedesát, ale cesta mě vyjde na deset tisíc.

Kde se vůbec Čumpelík vzal?
To je kuriózní známost. Poznal jsem ho před dvaceti lety, když se vyměnily režimy. Tehdy jsem si do auta pořídil první meziměstský radiotelefon. Vážilo to tak pětadvacet kilo, nedalo se to ani nosit a samozřejmě to vůbec nefungovalo. Čumpelík tehdy dělal na letišti v Ruzyni a měl na starosti vysílačky. Někdo mi na něj dal kontakt, že tenhle člověk by mi mohl ten křáp spravit. Tak jsem se s ním seznámil. On mi ho pak po nějakou dobu udržoval v chodu a na střechu auta mi přidělával další a další antény. Poté odešel z letiště a přeorientoval se na mobily.
Když jsem pak dostal ten nápad s babyboxem, zeptal jsem se ho, zda by nechtěl zkusit něco podobného vyvinout, a tak jsme to společně za konzultací se zdravotníky zplodili.

Česká miminka mají tedy babybox speciálně pro ně vyvinutý v Čechách. Myslela jsem , že jsme převzali nějaký model ze Západu…
Moderní odkládací model mají vyvinutý v Německu, ale to jsem, když jsem s myšlenkou babyboxu přišel, ani nevěděl. Jinak je samotná myšlenka už strašně stará. Děti se odkládaly ve starém Římě, platilo to ve středověku, platí to dnes a platí to po celém světě. Není země, kde se děti neodkládají. A jsou země, kde se odkládají ve stovkách. Ve středověku šlo o dřevěné bedýnky vystlané senem přede dveřmi kláštera. Nedávno jsem dostal informaci, že takové otočné zařízení na odkládání dětí je na Národní třídě v klášteře svatých Voršilek. Tak jsem se tam vydal a hned u vchodu jsem viděl takový velikánský sud zvící dvěstělitrového sudu na naftu, který je instalovaný ve zdi a dá se s ním otáčet. Voršilky ale dodnes moc s okolním světem nekomunikují. Napsal jsem tedy do kláštera mail a sestra Andrea mi odpověděla, že si není jistá, že se do tohoto zařízení odkládaly děti, ale každopádně sloužilo k zásobování kláštera či k vydávání předmětů z kláštera ven. Tehdy ta klauzura byla natolik přísná, že zakazovala jakýkoli kontakt se světem. Pouze prostřednictvím tohoto mechanismu. Takže se původní informace nepotvrdila, i když není vyloučené, že tam někdy někdo nechal i dítě.

Váš záběr je ale daleko širší. Ačkoli se o vás v poslední době mluví nejčastěji s vaším projektem BABYBOX – STATIM, vy jste kromě toho například chovatelem koní…
Vlastním stádo koní, momentálně mám kolem třiceti anglických plnokrevníků. Pak mám také doma smečku pěti psů, tři kočky, tři králíky, dvě želvy a sedm slepic.

Starat se o tolik zvířat dá přeci hrozně moc práce. Jak k tomu stíháte vydávat časopis Divoké víno, psát knihy, zřizovat babyboxy…
Divoké víno už je taková rutina. I když také je to práce. Přispívá do něj pravidelně několik desítek autorů. Většinou je koriguji, u některých nahoru nadepíšu, že text nebyl redakčně korigován, když opravdu vidím, že to nejde, nebo když jsou ty jejich chyby tak legrační, že stojí za to je publikovat.

Jak byste se definoval? Jste spisovatel, novinář, publicista…
Já jsem nevyhraněný. Začínal jsem svoje aktivity, tedy aktivity, které by stály za řeč, Divokým vínem. To bylo v roce 1964, kdy jsem v sedmnácti letech začal vydávat časopis s tímto názvem. Jedním z jeho prvních autorů byl i současný ředitel táborského divadla Karel Daňhel. Z Tábora mám i dalšího autora, který občas přispívá - Lumíra Slabého. Svoje básničky mi poslal taky Táborák Josef Musil.

Divoké víno mělo za totality pohnutý osud. Dokonce jste byl kvůli němu za mřížemi…
Vzniklo v roce 1964 a počátkem roku 1972 bylo zlikvidováno. A já tehdy skončil ve vazbě. Už ani nevím, jak zněla obvinění, ale můj tehdejší advokát všechna vyvrátil, po dvou měsících jsem byl z vazby propuštěn a už nikdy jsem nebyl odsouzen. Byla to každopádně dobrá životní zkušenost. Člověk alespoň ví, jaké je to být ve vězení.

A jaké to tedy je?
V průběhu těch dvou měsíců jsem propadl takovému zoufalství, že už se odsud nikdy nedostanu. Že jediná cesta z Ruzyně povede někam na Sibiř, kde budu internován v gulagu. A když mě z ničeho nic bachař odvedl k šatnám, řekl, abych se převlékl, protože jsem propuštěn, nevěřil jsem, že se něco takového vůbec může stát. Byl jsem přesvědčen, že jde jen o hloupý žert. Nebo že měli pustit někoho jiného a omylem pustili mě. Nevěřil jsem tomu do té míry, že jsem první noc nespal doma. Myslel jsem, že si pro mě zase přijdou.

Kdy jste se pak k Divokému vínu vrátil?
K Divokému vínu jsem se vrátil dvakrát. Poprvé, když mi otrnulo, v roce 1974. Vydal jsem několik čísel, které jako by Divokému vínu z oka vypadly, jen se jmenovaly Almanach mladých autorů a už tam nefigurovalo moje jméno. Když jsem ale za několik měsíců zjistil, že okolo tiskárny, kde jsme vyráběli, opět obcházejí policajti, tak jsem toho definitivně nechal a vrátil jsem se k internetové podobě Divokého vína až v roce 2002.

To, že jste si nedal říct po prvním varování a znovu jste ještě za totality pokoušel osud, svědčí o vaší nepoučitelnosti. To nakonec dokresluje i fakt, že jste byl pětkrát ženatý…
Pětkrát? Odkud to víte? Já bych si tím nebyl tak jistý. Není vyloučeno, že to číslo je vyšší. Mohu vám ale kupříkladu přesně říct, které děti se mi narodily v posledních sedmi letech.

Tak schválně…
Tedy v posledních sedmi letech se mi narodily jen dvě děti, a to synek Matyáš, kterému bude v červenci sedm let. Když mu bylo pět, otevřel jsem na jeho počest babybox v Pardubicích a k jeho sedmým narozeninám otevírám babybox na Praze 6. Pak mám ještě synka Ludvu. Ten se narodil v prosinci loňského roku.

Máte už vnoučata?
Mému nejstaršímu vnukovi Filipovi je třiadvacet let, Martině je jednadvacet, Adéle je devatenáct a pak mám ještě nějaké malé vnuky. Kdo by se s tím počítal.

Jste hodný dědeček? Dáváte jim aspoň čokoládu? Třeba na Mikuláše?
Čokoládu? Dávám jim občas Milku nebo Studentskou pečeť. Když přijdou. Nejsem, přiznám se, klasickým dědečkem, jak by se zdálo (smích). Jsem spíš dědeček Herodes. Ale nebiju je, nenadávám jim…

…neodkládáte je do babyboxu…
Neodkládám je do babyboxu. Tam strkám jen Matese. Chci na něm vždycky demonstrovat, jak se dá odložit například šestileté dítě, ale on se brání.
Jeden z vašich babyboxů účinkoval také v televizi. V seriálu Ordinace v růžové zahradě jste si dokonce vy a Michal Čumpelík zahráli sami sebe…
Když mě s tím nápadem oslovila dramaturgyně Magda Bittnerová, přišlo mi to mediálně zajímavé. Trochu to ale začali komplikovat. Přišli nejdřív s tím, že nesmím mít svoji čepici, pak s tím, že na babyboxu nesmí být nápis, kdo je jeho dárcem a že bych měl hrát v saku, až to došlo tak daleko, že jsem řekl, že se babybox natáčet nebude. Večer před natáčením ale přijel taxikář ke mně na Hájek a držel v ruce smlouvu. Tam stálo, že můžu mít svoji čepici, svoje kalhoty, svoje boty, že na babyboxu se nebude nic přelepovat a že do budoucna, budou–li chtít cokoli natáčet o babyboxu, tak to se mnou proberou.

Kdy se vlastně babyboxu začalo říkat babybox?
Babybox je slovo, které jsem vymyslel já. Mám na něj ochrannou známku. A to z toho důvodu, aby v budoucnosti někdo nepřišel s nápadem a na nějakou nemocnici nenainstaloval nějakou bedýnku, na ní napsal babybox, a to zařízení by nebylo dokonalé, nebo by nedejbůh došlo k nějakému maléru. Tak to bych opravdu nechtěl.