Předchozí díl pojednával o tom, že král Otakar II. vypověděl Vítkovce ze země za to, že se mu postavili. Milost dostal rod Vítkovců až od Otakarova nástupce, krále Václava II., který vládl v letech 1278 až 1305. Na nynějším Táborsku (mám na mysli město Tábor a nejbližší okolí) se Otakarovi II. vzepřel Vítkovec Sezema. Ten podle podání historika Martina Koláře zničil bohaté město Hradiště nad Lužnicí, aby nepadlo Otakarovi do rukou a jeho obyvatelstvo odvedl do Sezimova Ústí.

Co vlastně víme o tomto Vítkovci, který se někdy uvádí jako Sezema, jindy Sazema a dnes se mu říká Sezima, což se projevilo i v rozšířeném pojmenování Sezimova Ústí? Nejprve stručně o Vítkovcích, jak jejich nejstarší historii podal právě profesor Kolář v článku z roku 1868, když připomenul, že na místě nynější historické části Tábora stávalo ve 13. století město Hradiště, jež bylo sídlem a majetkem mocných Vítkovců.

„Jejich praotec Vítek v letech 1159 až 1194 na blízkých Příběnicích seděl. Již tenkráte držel tento rod celé poříčí Lužnice a hořejší Vltavy, kteréž jmění ve spolku Vítkovci spravovali, jmenujíce se jednotlivě dle místa, kde právě sídleli, tu z Krumlova, tam ze Svinů, onde z Třeboně, zde ze Skalice atd."

Pak jmenuje Vítkovce z oblasti, kterou se zabýváme: „V našem okolí připomíná se Vítek z Klokot roku 1220, Vítek z Hradiště r. 1232, Vítek z Příběnic r. 1243 a Ojíř z Klokot r. 1272. Vítkovci mívali také rozhodné slovo ve věcech zemských a na sněmu českém první hlas po králi jim patříval."
Následující líčení Vítkovců ale už není tolik příznivé: „Nelze ovšem říci, že by vždy ve prospěch a blaho země byli své moci používali, a právě ve 13. století spolu s ostatní šlechtou českou, která zděděnými úřady v župách a cúdách náramně byla zbohatla, starodávným zvykům slovanským na odpor volnost a svobodu svých krajanů kde jen mohli, ztenčovali." I to byl důvod, proč se král Otakar II. rozhodl zlomit moc této šlechty.

A nyní Sezema, ten, který přivedl obyvatele Hradiště do Ústí; Sezemů totiž bylo v rodě Vítkovců více. Kromě jeho činu zničení Hradiště uvádí Martin Kolář ještě další zprávy:
„V Praze stál r. 1280 na Petříně s Dětřichem Špačkem z Kostelce v čele branného zástupu proti Otovi Braniborskému, jenž na Malé Straně a na Hradčanech se roztábořil. Roku 1315 připomíná se Sezema z Ústí a zároveň jeho bratr bezejmenný též v letech 1317 až 1318. Posledníkráte Sezema z Ústí se připomíná roku 1322, kdy ručí spolu s jinými šlechtici za Petra z Rosemberka (tj. Rožmberka) Beneši a Janu z Choustníku, kteří Choustník Petrovi prodali. Zůstali tři synové po Sezemovi: Oldřich, Jan a Sezema. Poslední oblíbil si stav duchovní a stal se kanovníkem pražským a proboštem na Vltavotýně (tj. Týně nad Vltavou), kde také zemřel r. 1386."

Jistě neujde pozornosti, že v zápise stojí jméno Sezema z Ústí, a ne ze Sezimova Ústí, přestože obecně se uvádí, že právě po Sezemovi, který učinil z původně maličkého Ústí významné středisko oblasti, dostalo město své rozšířené jméno. Píše to i Martin Kolář a připojuje, že se tak stalo proto, aby se toto Ústí odlišilo od ostatních Ústí v království.
To je jistě nezpochybnitelné, nicméně k rozšíření názvu nedošlo ihned po příchodu Sezemových Hradišťanů, které Kolář klade do roku 1268, zatímco současné podání uvádí rok 1277. Až o více než sto let později, v osmdesátých letech 14. století říkali Ústečané svému městu Sezimovo Ústí. Do té doby sice už v Ústí působilo více Sezimů, ale to ještě neznamená, že by obyvatelé nevěděli, kdo jejich město zvelebil, a tedy při vytvoření pojmenování Sezimovo Ústí mohli myslet právě na jeho památku.

První upřesňující dodatek ke jménu Ústí se objevuji v roce 1345 v listině Karla IV. a zní Ústí nad řekou Lužnicí. Ovšem Ústečané přece mohli svému městu říkat Sezimovo Ústí i dříve, jen se takové pojmenování nedostalo do oficiálních materiálů. Vždyť podobné to bylo i s táborským rybníkem Jordánem, který se původně jmenoval jinak, ale Táboráci ho tak dlouho nazývali Jordán, až toto pojmenování přijala i úřední místa.

A kde se vlastně rozkládalo původní panství ústeckých Vítkovců? Martin Kolář odpovídá: „Východně od potoka Tismenice (nynějšího Borotínského a Náchodského potoka s rybníkem Jordánem a jeho odtokem do Lužnice se ubírajícím), podél pravého břehu Lužnice až k vesnici Roudné nedaleko Soběslavi. Délce této nerovnala se všude šířka panství, jež zaujímala město Ústí, hrad Hradiště se dvorem a dvěma poplužími, vesnice Čekanice, Měšice, Čabel (nacházel se někde mezi Měšicemi a Sezimovým Ústím), Planou, Doubí, Doubravu, Kravčí a Borek."

Josef Musil