VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Tábor vyměnila za Paříž

Tábor , Paříž – Lidé mezi námi.

21.5.2011
SDÍLEJ:

Zatím se s přítelem Romainem domlouvají anglicky. Hanka však každý den chodí do školy francouzštiny.Foto: Archiv Hany Burianové

Už třetí měsíc se učí žít v cizí zemi, kde nikomu nerozumí. A začíná od začátku. Sedmadvacetiletá Hana Burianová prožila na Táborsku celý život a o budoucnosti jinde ani nepřemýšlela. Ale jak sama říká, člověk míní, život mění. Rozhovor nám poskytla přímo z Paříže, protože domů se chystá až příští měsíc.

Jak vypadal váš život před Paříží?
Byl především mnohem jednodušší. Po maturitě v roce 2003, kterou jsem udělala na střední odborné škole řemesel a služeb, jsem nastoupila do práce v centru Tábora. Chodila jsem ven s kamarády, měla i několik vztahů, které ale nevyšly. Neměla jsem štěstí, vždy jsem se chtěla usadit a mít rodinu.

Přemýšlela jste někdy, že byste chtěla žít nějak jinak a jinde?
Tak o tom jsem opravdu nikdy ani neuvažovala. Neuměla jsem si představit, že opustím rodinu a přátele, nejsem taková povaha, mám ráda své zázemí. Ale život vše zařídí jinak.

Jak si zvykáte, co je nejtěžší?
Nejhorší je udělat úplně ten první krok a rozhodnout se, že všechno opustíte a přestěhujete se jinam. Najednou jste v zemi, kterou neznáte, nemáte kamarády, nemáte svoji práci, svoje koníčky, vlastně nikoho. Pouze přítele. A lidé kolem vás mluví jazykem, kterému nerozumíte. Je to hodně těžké a často je mi smutno. Tohle je teprve ta fáze, kdy si člověk uvědomuje, že opravdu všechno opustil. Dá se to zvládnout, ale chce to čas a trpělivost.

Můžete srovnat život v Paříži se životem v Táboře?
Tyhle životy se nedají srovnat vůbec. V Táboře byl život snadný, znala jsem každý kout města, rozuměla lidem, potkávala známé. Tady jsem v zemi, kde prostě nerozumím, co lidé říkají. Ve městě, které je daleko větší než Tábor. Přijdu si jako v jiném světě, a dokud se nenaučím jazyk, tak se to asi nezmění. Pořád si budu připadat, jako kdybych sem nepatřila. Lidé jsou ale všude stejní. Jak v Táboře, tak i tady potkáte lidi, kteří jsou moc milí a zároveň i ty, co jsou hrozní a neochotní.

Setkání s Francouzem a život v Paříži, o tom sní asi hodně holek. Můžete jim dát návod, jak takového cíle dosáhnout?
Seznámili jsme se na dovolené na Djerbe, kde jsem byla s kamarádkou. Potkali jsme se na pláži, zaujal mě na první pohled. Byla jsem ale v tu dobu zrovna zadaná, což jsem mu také řekla. Přesto mi na sebe dal kontakt. Po návratu jsem se svěřila ségře, která neviděla nic špatného na tom, když si budeme psát, že se alespoň zlepším v angličtině, francouzsky jsem neuměla ani slovo. Tak jsem mu napsala, a když mě pak opustil přítel, byl právě Romain mojí podporou. Zasáhla pak zase ségra, která navrhla, ať ho pozvu do Česka. On přijel a od té doby jsem pár.

Co on dělá, čím se živí?
Je o dva roky starší než já a je inženýrem v letecko - vesmírné společnosti. Maluje letadla a rakety, věnuje se nejrůznějším výpočtům. Pracuje od rána do večera, ale víkendy má volné, ty trávíme spolu. Ale nesnažím se ho omezovat, má svoje koníčky a kamarády.

Skoro dva roky jste fungovali na dálku. Jak jste to praktikovali?
Vztah na dálku jsem nikdy nechtěla, nevěřila jsem mu. Jenže člověk musí zažít všechno na vlastní kůži.
Vídali jsme se každý druhý měsíc na pět dní a střídali jsme se. Jednou jsem letěla já tam, jednou on sem. Musím říct, že to bylo těžké, jelikož když někoho milujete, chcete být s ním, ale díky internetovému spojení jsme to zvládli. Hodně lidí se ptalo, jak mu můžu věřit, že má určitě ještě jednu holku v Paříži, že není možné, aby mi byl věrný. Já mu ale věřila, stejně jako on mně. Bylo ale těžké to zvládat, když jsem viděla, jak na tom hledají všichni to špatné. Ale díky tomu jsem zase poznala, kdo je přítel, a v kom mám opravdovou podporu.

Kdy jste začala přemýšlet o tom, jakou má ten vztah budoucnost?
První půlrok jsem na to nemyslela, ale potom ano. Pak jsem se sama sebe ptala, co bude dál. Má tenhle vztah nějakou šanci? Ukázalo se, že je jen jedno řešení. Přestěhuji se do Paříže. O jiné možnosti jsme popravdě ani nepřemýšleli.

Jaký jste měla vztah ke Francii? Byla jste tam někdy předtím?
Nikdy dřív jsem ve Francii nebyla. Ale Paříž mě lákala, je známá jako město zamilovaných. A mně se splnilo všechno najednou. Nejenže tady bydlím, ale mám tady i svého francouzského přítele. Přesto je ale pro mě všechno nové, počínaje samozřejmě jazykem.

Musí to být těžké, když neumíte jazyk.
Od toho se samozřejmě všechno odvíjí a všechno se tím ztěžuje. S přítelem komunikujeme anglicky, ale je jasné, že když chci v Paříži žít, musím se francouzsky naučit, i kvůli jeho rodině a kamarádům. Před odjezdem jsem chvíli chodila na hodiny, abych si ten jazyk alespoň trochu oťukala, tady chodím normálně každý den do školy s dalšími cizinci.

Jaká byla cesta k rozhodnutí, že se do Paříže odstěhujete? Co se ve vás odehrávalo?
Situace měla dvě řešení: buď budeme bydlet spolu, nebo se rozejdeme, jelikož vztah na dálku nemá žádnou budoucnost. Dohodli jsme se, že se přestěhuji, zkusíme spolu žít, abychom se ještě víc poznali. Řešili jsme to několik měsíců, nebylo to jednoduché, pokaždé jsem měla slzy v očích. Myslela jsem nejvíc na jednu věc. Zda dokážu všechny opustit a jít do neznáma, kde nevím, co mě čeká a nikoho neznám. Na druhou stranu jsem si uvědomovala, že tahle příležitost se nenabízí každý den a každému. Říkala jsem si, že jsem mladá, bez závazků. A také, že se můžu kdykoliv vrátit.

Jak tu informaci vzala vaše rodina?
No popravdě všichni čekali, že se to jednoho dne stane, jen nevěděli kdy. Přesto mi to přáli, podporovali mě, a tím mi všechno moc usnadnili. Ale bylo jim smutno, stejně jako mně. Nebylo to lehké pro nikoho z nás. Rodiče byli zaskočeni, měli slzy v očích, ale řekli, že pokud jsem šťastná, že to nějak zvládneme. Podporovali mě, i když uvnitř asi byli smutní.

Dá se na takový odjezd nějak připravit?
Určitě ne. Vyřizovala jsem si spíše praktické věci a hlavně jsem si více užívala kamarády a rodinu, byla s nimi denně, jak jen to šlo.

Připouštěla jste si, že tady všechno necháváte? Jak se vám odjíždělo?
Odjezd byl velice smutný, kdo to nezažil, neví, co celá rodina v ten den prožívá. Od rána jsem jen bloudila po domě a prohlížela si každý kout, byla jsem nervozní a chtělo se mi pořád brečet. Jsem hodně emotivní, nemám ráda loučení. Ale myslím, že mi to ani pořádně nedocházelo, že všechny a všechno opouštím, to přišlo až časem.

Změnil se nějak váš vztah s přítelem potom, co jste spolu v Paříži?
Náš vztah se změnil v dobrém slova smyslu. Jsme si daleko bližší, poznáváme se, jak reagujeme v určitých momentech. Domluva je někdy těžká, jelikož mluvíme oba anglicky, což není mateřský jazyk ani jednoho z nás. Chce to tedy trpělivost. Ale má to jednu výhodu: když se pohádáme, zanadávám si já česky, Romain francouzsky, a pak nás nemusí trápit, co ten druhý v naštvání řekl, protože si nerozumíme.

Jak vás přijala jeho rodina? Setkala jste se s nějakými i předsudky?
Přijali mě naprosto skvěle. Kdybych cítila, že mě nemají rádi, že s naším vztahem nesouhlasí, bylo by to pro mě horší. Ale od začátku nás podporovali. Neřešili, že nejsem jejich národnosti.

Určitě si budete chtít najít nějakou práci. Jakou máte jako cizinka bez jazyka šanci?
Zatím chodím každý den do školy a učím se jazyk. Díky tomu jsem potkala spoustu lidí a našla si kamarády. Ráda bych si samozřejmě našla i práci, ale dokud neumím jazyk, je to celkem marné. Zatím tedy přemýšlíme jen o nějakých brigádách po škole, abych měla aktivity a příjem. Představ mám hodně, ale nemůžu si vybírat. Proto bych ráda ze začátku třeba uklízela byty a domy, je to tady docela populární, nebo hlídala děti.

Dovedete si teď představit celý život v Paříži?
Celý život si tady teď přestavit nedovedu. Jsem Češka a každý se rád vrací do své země. Takže doufám, že možná někdy v budoucnu se oba přestěhujeme.

Jak často jezdíte domů?
Jsem tady třetí měsíc, a do Česka se poprvé chystám koncem června. Udělám si tam měsíční prázdniny. Pak se vrátím a budu hledat práci.

Co když ten vztah nevyjde, připouštíte si i tuhle možnost?
Tuhle možnost si teď nepřipouštím, žiju každým dnem. Beru to hlavně jako zkušenost, díky které se zdokonalím v jednom jazyce, naučím se druhý a poznám novou zemi. Ale jak jsem říkala, bez rodiny a kamarádů to není vůbec jednoduché.

Hana Burianová. Narodila se v Táboře roku 1984. V roce 2003 maturovala v oboru veřejnoprávní činnost na SOU a SOŠ Tábor.
Pak pracovala ve firmě s mobilními telefony a následně u společnosti s plastovými okny. Volný čas trávila s kamarády, hrála volejbal, chodila do posilovny, četla a poslouchala hudbu.

Petra Kosová

21.5.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Tito ztracení psi měli štěstí. K páníčkům se díky pomoci lidí vrátili.
3

Lidé kolem Vltavy na Českokrumlovsku zachraňují i psy

Diváci v kině. Ilustrační foto.

Na co zajít v pátek a v sobotu do kina

Zloděje čapli za ruce

Tábor - Muže a ženu ve čtvrtek ostraha jednoho z táborských supermarketů v centru zadržela ve chvíli, kdy se snažili ukrást zboží za bezmála 4500 korun.

Táborsko plánuje s Příbramí zlomit remízovou šňůru

Tábor – Po zbytečné remíze 3:3 v Sokolově už zvedl druholigový tým FC MAS Táborsko hlavu vzhůru a s optimismem vyhlíží nadcházející domácí duel 4. kola FNL proti 1. FK Příbram.

Povodně 2002: Velká voda lidi sblížila. Byli na sebe hodnější

Jižní Čechy - Stoletá voda přišla, zničila a odešla v průběhu několika hodin. Lidem ale trvalo léta, než se vzpamatovali a zahladili po ní vnější stopy. Ty uvnitř si však nesou dál.

Jiří Kněžíček: Svěrák mi říkal „pane lékárníku“

Slavonice – Ve filmu Po strništi bos nehrály jen slavonické děti.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení