Těmito slovy líčí bolestný zážitek z dětství Zbyněk Blecha, syn podplukovníka Huga Blechy, který zahynul na táborském popravišti spolu se svým bratrem Aloisem. Souhlasili s atentátem na 
Reinharda Heydricha.

„Oba byli tělem i duší vlastenci, masarykovci, morálně skvělí lidé," zamýšlí se nad svými příbuznými Miloš Blecha, učitel střední školy v Sezimově Ústí a vnuk Aloise.

O 70 let zpátky

Spolu s ostatními členy rozvětvené rodiny, z níž část žije až ve Spojených státech amerických, se v neděli setká na popravišti, aby v den 70. výročí popravy uctili památku popravených. K místu, které se hluboce vrylo do osudů rodin, se společně vydají úplně poprvé.

Smutnou událost heydrichiády jim oživí pohled na dvě jména z desky památníku.

„Ale duch obou je s námi pořád, často o nich mluvíme. Já dokonce bydlím v domě, který děda postavil, takže stále žije s námi," dodává Miloš Blecha.

Svého dědečka, vrchního právního radu Tábora, nikdy nepoznal. Babičku po popravě čekal krušný život. Stěží uživila čtyři děti a spoluobčané prý jí s radostí dávali najevo, že už nepatří k horním vrstvám jako za života manžela.

Život i smrt spojili Alois a Hugo Blechovi s Táborem, byť rodištěm jim na konci 19. století bylo Rokycansko. V roubené chalupě se nejdříve v roce 1895 narodil Hugo, o rok později Alois. V dalších letech přibyly do rodiny ještě dvě dcery.

„Odmala byli vedeni v úctě k národním tradicím, znalostem historie doby husitské, v touze po svobodě, lásce k vlasti a její velké minulosti, uvědomělému češství a hrdosti na svůj mateřský jazyk," říká syn Huga Blechy, který založil rodinnou kroniku, Zbyněk.

Alois Blecha, vystudovaný právník, se do Tábora vydal jako první. Říkalo se tady o něm, že je to člověk zlatého srdce. Na radnici působil v řadě funkcí, nakonec byl uznávaným vrchním právním radou města.

„Stál za realizací mnohých projektů ve městě, škol, úpravy sadů a k tragice svého budoucího osudu stál i za prosazením stavby kasáren, kde pak nalezl svou smrt," dodává jeho synovec Zbyněk.

Rodina majora Huga Blechy v kritických dnech roku 1938 uprchla z Chebu do Plzně k příbuzným a nakonec se usadila také v Táboře. Až do zatčení 8. června 1942 nepřestával Hugo věřit ve vítězství a svobodu. Pracoval v Obraně národa. Dodnes visí otazník nad tím, kdo ho zradil.
„Ten osudný den zatčení jsem po zazvonění otevíral domovní dveře já. Vstoupili tři pánové, Müller, Küchler a Mikuschka. Nekřičeli, nechovali se zběsile. Po několikahodinové prohlídce domu od uhlí ve sklepě až po půdu a okapy, uloupení pár cenností, otce odvedli do černého auta a odjeli. Naposledy jsem jej viděl, jak byl natlačen na zadní sedadlo vozu, na kolenou náš radiopřijímač a v ruce psací stroj," neblednou vzpomínky Zbyňku Blechovi.