Tenkrát v roce 1956 jim bylo osm až deset let. Přesto dokázali obětovat prázdniny a tvrdě zkoušet. Učit se museli od základů noty, techniku dechového nástroje i písničky. Tou první byla Letěli holubi.

Stali se prvními členy Pionýrské dechové hudby, již při šebířovské škole založil řídící učitel František Vavera a kapelník Josef Rašek. Dodnes na ně jejich chlapci nezapomněli. V sobotu jim na budovu bývalé školy připevnili pamětní desku.
Hlavním iniciátorem se stal Miroslav Svatek, který dodnes obdivuje rodiče, kteří jim muzicírování umožnili. „Byl rok 1956, tři roky po měnové reformě, hrozná bída, kdy lidé přišli o peníze. Přesto nám během deseti dnů pořídili nástroje. Tenkrát stál čtyři až devět stovek, ohromné peníze," říká Miroslav Svatek.

Pětadvacet kluků, mezi něž se dostala jen jedna dívka, která se postavila za buben, se poprvé nástrojů chopilo v dubnu 1957 a už na konec školního roku vystoupilo na veřejnosti s prvními třemi písničkami. Poslechnout si je přišly na dvě stovky lidí. Pak už šli z koncertu na koncert.

„Hráli jsme například ve spartakiádním průvodu na Strahov a pak jsme se dostali do celostátního kola soutěže tvořivosti mládeže do Bratislavy. Tady jsme získali zvláštní uznání poroty a během týdne jsme v Bratislavě měli šestnáct koncertů a velký úspěch," vzpomíná Miroslav Svatek včetně toho, že vůbec poprvé jeli vlakem.

Úspěšná chlapecká kapelka ale nemá dlouhou historii, v roce 1960 zemřel František Vavera, za rok kapelník Rašek. Ještě nějakou dobu pokračovala pod vedením jeho syna Jindřicha, ale pak definitivně končí. Ne však přátelství, která vznikla. Žijící členové se každým rokem v Šebířově scházejí.

Patří k nim i Ladislav Rosol (1945), který se pro sobotní odhalení desky na tubu naučil kapelníkovu oblíbenou písničku Stavěli tesaři. „Moji rodiče pracovali v zemědělství, tak mi tubu koupil strýček a s ní jsem do Šebířova chodil pět kilometrů, i v zimě ve sněhu," říká Ladislav Rosol s pionýrským šátkem na krku, který je symbolem příslušnosti ke školní dechovce. S muzikou skončil už na vojně, a tak teď tubu přitiskl na rty po spoustě let. „Na kapelu ale stále vzpomínám, každý týden jsme někam vyjížděli a měli úspěchy," dodal s tím, že na tubu se z jeho potomků nikdo nenaučil.

Marie Počinková (1951) z Prahy se mezi kluky dostala díky svému bratrovi, jenž v kapele hrál. „Já s bráškou pořád chodila na zkoušky a když někam jeli, vyrážela jsem s nimi. Pak mne vzali k sobě. Fanda Vavera, ten už byl starší, si mě vzal na klín a naučil mě hrát na velký buben. Myslím, že na vystoupení jsem s nimi ale zahrála jen jednu písničku," směje se Marie Počinková, která si i tou jednou písničkou rudý šátek zasloužila.