Spásu před velkou vodou 
z Lužnice našel u Kalousků

Bohumil Novotný (76) prožil v srpnu před deseti lety krušné chvíle. Jeho dům stojí v Zářečí přímo na břehu Lužnice. Na jednu stranu mu to poskytuje nevídanou romantiku, na druhou neustálou hrozbu, že mu voda opět překročí práh domu.

Na začátku srpna 2002 se obloha nemínila umoudřit, celý týden sesílala proudy vody.

„Hladina řeky se začala zvedat. Zatímco za normálního stavu tu je na měřidle tak metr deset, v té době bylo šest metrů a třicet centimetrů. Podle toho to taky vypadalo. Něco podobného tady nikdo nezažil," pamatuje si dodnes povodňové údaje.

Zatopené byly všechny domy v Zářečí včetně mlýna. Ve spodní části na konci čtvrti, kde pan Novotný bydlí, se vytvořilo jedno velké jezero. To už ale musel z domu utéct. Voda se valila tak rychle, že nestihl nic zachránit.

„Z jezera vykukoval jen domeček, za nímž už jsou jenom skály. Vypadal jako maják."

Na ten kritický týden mu azyl nabídl Miroslav Kalousek, který bydlí jen o pár metrů výš, ale hlavně dál od koryta řeky. Jeho dům byl na tom mnohem lépe. Voda mu sice zaplavila sklepy, ale naštěstí se zastavila pět centimetrů před obytnými místnostmi.

„Hrozně mi pomohli a nejen mně. Šlo to strašně rychle. Mirek mi ještě chtěl pomoct uklidit čerpadlo do garáže, ale z jedné strany se valila voda z nedalekého potoka, z druhé z řeky. Měli jsme co dělat, abychom utekli. Úplně jsem v tom zmatku zapomněl, že tu mám pět slepic. Naštěstí chudinky vyťapkaly na nejvyšší místo v kurníku a tam celý týden přežily. "

Dopravním prostředkem se tady na celý týden stala kanoe. Voda Bohumilu Novotnému v domě dosahovala do výšky 1,30 metru.

„Když voda opadla, měl jsem od toho žabince z rybníku dům zelený jak u vodníků a na podlaze deset centimetrů bahna. Úplně všechno bylo zničený. Zaplnili jsme čtyři kontejnery, nezbylo nic."

S těžkým srdcem nesledoval pouze pustošivou sílu vody, protože další dramatické chvíle ho znepokojovaly o dvacet kilometrů dál od domova. V táborské nemocnici mu umírala manželka. O zkáze jejich domu už jí raději ani neřekl. Zůstal na ni sám se synem, který bydlí ve městě.
Chvíle napětí si občané Zářečí prožili i se svým mostem. Hrozilo, že nevydrží nápor klád, které řeka přinášela. „Voda už dosahovala k mostovce, neustále ho hlídali. Když voda opadla, opravilo se to nejnutnější a o pár let později ho celý vyměnili."

Od té doby Bohumil Novotný ví, že dělat hrdinu u řeky nikdy nebude. Optimisticky ale věří, že podobná hrůza se už nebude opakovat, také proto svůj domov neopouští.