Prošla konkurzem a byla jako brankářka vybrána do českého národního týmu, který se zúčastnil ve dnech osmého až devátého dubna mistrovství Evropy v ledním hokeji dívek do patnácti let.

Český tým podal opravdu vynikající výkon a získal ocenění nejvyšší. První místo a titul mistryně Evropy. Rozhodli jsme se Kristýnu Týnu, jak jí říkají spolužáci, vyzpovídat.

Kristýno, pověz nám, jak ses vlastně dostala k hokeji, když ho i dnes většina diváků chápe spíš jako „klučičí a mužský" sport?
To bylo tak, mám bratra, kterého tatínek trénoval v hokeji a já jako tříletý capart chodila s nimi na trénink. Hodně se mi bruslení zamlouvalo, chtěla jsem to také zkusit, a tak jsem se už v necelých čtyřech letech postavila na brusle. Ze začátku bylo pádů víc než dost, ale rychle jsem se učila.

Co tě na hokeji baví a proč sis vybrala post brankářky?
Těžko říct, hokej se mi jako sport líbí, je to rychlá hra. Na každý zápas se těším, protože každý v sobě přináší i adrenalin. Začínala jsem jako hráč. Bratr, který hrál také hokej, mě doma vždycky přemluvil, abych si stoupla mezi dveře, dal mi kšiltovku do ruky a já musela chytat. I bratranec byl brankář a mně se právě tahle pozice v týmu líbila. Jezdila jsem na zápasy s ním, doslova hltala pohledem, jak že to v té bráně dělá, a začala taťku přemlouvat, aby mi dovolil to zkusit. Rozmlouval mi to, ale já stála tvrdohlavě za svým. Chci být brankářka a hotovo. Chvíli odolával, ale pak povolil a já byla šťastná brankářka. Konečně.

Kristýna se svým otcem.

Jak se ti daří skloubit školní povinnosti s vrcholovým sportem?
No znáte to. Někdy to trochu dře, ale jde to. (smích)

Tak moment. Vím, že jsi měla dost pěkné vysvědčení. Tak vážně.
Po přestupu do hokejového klubu v Jindřichově Hradci začaly být pro mě dny náročnější. Hned po škole cesta do Hradce a dva tréninky krátce za sebou. Návrat domů kolem osmé a pak se teprve učím. Někdy mi to leze do hlavy pomalu. To záleží na množství únavy. Jenže škola je nutná, bez ní to nejde.

Už jsem se ptala na to, co tě přitahuje k hokeji, proč tě baví. Teď by mě ale zajímalo, co tě baví ve škole? Jaké předměty máš ráda?
Nejvíc mě baví literatura. V hodinách se dovídám hodně zajímavostí o našich i světových autorech, o jejich životě a díle. Pak mě baví i dějepis. Historie dovede být také zajímavá. No a samozřejmě tělocvik sport je pro mě jasnou záležitostí.

A co spolužáci. Fandí ti?
Nerada se chlubím, kolikrát jen řeknu, že někam jedu na zápas, ale pokaždé se ptají, jak jsme hrály, drží mi palce, fandí. Také mi pomáhají posílají učení. Je to od nich fajn. Myslím, že jsme docela dobrý kolektiv.

Když už jsme se dostali k fandění, jací byli fanoušci v Ženevě?
Tak to je docela zábavné, když si na to vzpomenu. Do Ženevy jelo s námi celkem osm rodičů. Ti se snažili fandit, ale nebyli během prvních zápasů skoro vůbec slyšet. Pak přišlo semifinále a zápas s Finkami. Přišli se na něj podívat kluci kanadští hokejisté, kteří měli hrát s chlapeckým mužstvem Finů po nás. Rodiče se na ně doslova vrhli a naučili je pár českých slov, kterými mohli fandit. Tahle skupinka fanoušků už byla slyšet pořádně a doslova nás v zápase hnala dopředu. Nejprve jsme s Finkami prohrávaly, ale nakonec jsme výsledek zvrátily a vyhrály 7:5. Po zápase jsme přišly k šatnám a kluky tam potkaly. Daly jsme se s nimi do řeči. Poděkovaly za podporu, zahrály si s nimi fotbal. Dověděly jsme se, kdy hrají oni a fandění jim oplatily.

Jaké bylo zázemí šampionátu, myslím tím ubytování, stravování a kabina na stadionu?
Ubytované jsme byly v bunkru. Do místnosti, ve které jsme spaly, se vcházelo přes troje pancéřované dveře a spaly jsme ve spacácích na kovových palandách. Ze začátku se nám to zdálo divné, hlavně mladší holky to těžce nesly, ale pak jsme si z toho začaly dělat legraci a dost jsme si to užívaly. Naše výprava si s sebou vezla kuchařku, která nám připravovala snídaně a večeře, takže české jídlo. Obědy jsme měli všichni na stadionu. Tady to byla francouzská kuchyně. Jídlo bylo jiné, než na jaké jsme zvyklé od maminek, ale dobré. A šatna? Dostatečně velká, nemačkaly jsme se v ní a měly jsme všechny dostatek místa na výstroj a tím pádem i docela pohodlí.

Má váš tým nějakého maskota a rituál?
To má. Máme takového plyšového kačera, kterého jsme oblékly do dresu národního týmu a na hlavu jsme mu nasadily kšiltovku. A rituál? Před zápasem si malujeme pod oči modré čárky a barvíme si vlasy. Na semifinále a finále jsme je měly všechny červené.

A se kterým týmem byl pro vás nejtěžší zápas a proč?
S Finkami. Důvodem byla taktika jejich hry, ze začátku nám dávaly docela co proto. Umějí si skvěle nahrávat a taky dobře bruslí. Jsou dost rychlé. Pak jsme ale přišly na to, jak na ně a zvítězily. Byl to fakt boj a dost tvrdý zápas. Několikrát proti mně jela samotná soupeřka, které se podařilo ujet naší obraně. Tehdy mi blesklo hlavou, že je to jenom na mně, že to musím chytit a holky podržet. A povedlo se. Nakonec jsem byla vyhlášena za nejlepší hráčku zápasu. Měla jsem z toho obrovskou radost.

Mistryně Evropy úžasný titul. Přibliž nám trochu svoje pocity.
Měly jsme radost, když jsme porazily Slovensko, ale musím zase říct, že nejen z mého pohledu to nebyl zrovna pěkný zápas. Spíš než hokej to byla jakási „plácaná". Svoji roli hrála nervozita. Oba týmy chtěly vyhrát a na hokeji to bylo znát. Mnohem lepší zápas jsme opravdu sehrály s Finkami. Byl to dravější a rychlejší hokej, který, myslím si, byl srovnatelný i s chlapeckým. Když jsme dostaly medaile, začalo nám to docházet a naše radost byla obrovská a oslavy mohutné.

Ještě jedna otázka na závěr. Chtěla bys někomu poděkovat?
Ano. Svým rodičům za jejich podporu a čas.

Autor: Eva Pouchová, Redakce