Kdo si myslí, že mistr ČR veteránů ve vrhu koulí a držitel několika medailí z mezinárodních kláních Pavel Fencl z Veselí nad Lužnicí sportuje celý život, je na velkém omylu. Po čtyřiceti letech nicnedělání se „do hry“ vrátil až ve svých šedesáti. Od té doby ale sbírá jedno ocenění za druhým.

Tak, jak je to s tím vaším sportováním? Já myslela, že poctivě a usilovně trénujete celý život…
Vůbec ne. Sportoval jsem jako mladý. Čtyřikrát jsem se tehdy stal ve vrhu koulí od žákovských po dorostenecké kategorie přeborníkem Jihočeského kraje. A ve dvaceti letech jsem toho ze dne na den nechal.

Proč, když jste měl tak skvěle našlápnuto?
Po jednom utkání jsme byli tancovat ve vinárně. A tenkrát byla v módě tvídová saka. To je látka tlustá jako koberec. Já měl tehdy asi sto tři kila, všechno svaly a k tomu to tvídové sako. Uviděl jsem se v zrcadle a řekl jsem si – konec. Nechci vypadat jako bagoun. A tím to zhaslo.

Takže od vašich dvaceti let jste nedělal vůbec nic?
Ne. Dodělal jsem si ještě jednu vysokou školu, pak už jen auto a kancelář. A když jsem šel do důchodu, tak se zrovna v Táboře konalo mistrovství republiky veteránů v atletice. Tak mě jen tak napadlo, že bych to zkusil. Říkal jsem si, že když jsem jako mladý házel skoro patnáct metrů, tak těch třináct musím dát. Omyl. Čtrnáct dní předtím se konala Pražská veterániáda, kam jsem si to šel vyzkoušet. Hned při prvním hodu jsem přepadl přes kruh a hodil jsem sotva deset a půl metru. A to mě nakoplo. Jsem od přírody ctižádostivý. Začal jsem trénovat. V Táboře jsem nakonec skončil jako pátý.To už jsem hodil o metr víc. Tím končila moje sportovní kariéra v roce 2007.

Vy jste ale mluvil také o nějaké sázce, která vás motivovala. S kým jste se to vsázel?
Od mistrovství v Táboře jsem pilně trénoval celou zimu. A v roce 2008 jsem byl na základě výsledku z halového mistrovství republiky v pražské Stromovce nominován na halové mistrovství světa do Clermont Ferrand ve Francii. V Praze už jsem hodil přes dvanáct metrů a ve Francii jsem se dostal dokonce na dvanáct a půl a vybojoval si tak sedmé místo. Můj zeť mě tam tehdy natáčel na kameru. Když jsem si to pak prohlížel, viděl jsem tu spoustu technických chyb, které dělám. Řekl jsem si, že je vychytám a za měsíc už hodím přes třináct metrů. O flašku dobrého koňaku jsem se vsadil se zeťákem.

A vyhrál jste ji?
Měsíc na to jsme stáli se zetěm na hřišti a já házel. Ale pořád těsně pod třináct metrů. Já už byl tak naštvaný! A k tomu zeťák ještě prohlásil, že to stejně nehodím. Do mě vjel takový vztek, že jsem hodil třináct šedesát pět. To byl pak po dlouhou dobu můj osobní rekord.

Ten se vám podařilo překonat kdy?
V červnu na mistrovství republiky v Šumperku jsem skončil třetí. A to proto, že všude ve světě se i veteráni dělí do pětiletých kategorií. U nás ne. Soupeřil jsem tak s pětatřicetiletými kluky, kteří do veteránů už taky patří. V říjnu jsem pak jel na evropskou olympiádu do Malmö. Tam jsem vybojoval bronz ve své kategorii mužů šedesát až čtyřiašedesát let. Nejplodnější byl pro mě ale rok 2009. I když na mistrovství světa ve Finsku to tak nevypadalo. Tam se na mě lepila smůla hned od začátku. Začalo to tím, že moje zavazadla s veškerým sportovním oblečením a obuví vyložili ve Varšavě. Než jsem se k nim po třech dnech peripetií dostal, stačilo se mi zkazit všechno jídlo, které mi manželka nabalila. Aby toho nebylo málo, dostal jsem střevní chřipku, házel jsem naprosto vysílen a kvůli nevolnosti jsem dokonce musel vynechat jeden pokus. Jel jsem si tam pro medaili a nakonec jsem skončil šestý. Takže to byl takový výlet za čtyřicet tisíc.

Vy si hradíte všechny náklady sám?
Reprezentuji republiku ve světě. Ale to je zajímavé, že Atletický svaz platí juniorům, mužům i paraolympionikům, ale veteránům nedá ani korunu. Za své jsem si musel pořídit dokonce i reprezentační drez, bez kterého nelze na zahraničních závodech startovat. Lidé se mě třeba ptají, kolik jsem dostal za umístění na olympijských hrách v Sydney. Diví se potom, když jim říkám, že nic. Naopak jsem si všechno musel hradit sám. Příspěvek vlastně dostávám jen od veselské radnice, ale to bohužel moje náklady zdaleka nepokrývá. I za to jsem ale velmi vděčný. Mým sponzorem je vlastně rodina. Za ty čtyři roky, co jsem se do toho pustil, padly na můj sport veškeré úspory.

Vraťme se k úspěšnému loňskému roku.
Na halovém mistrovství republiky jsem byl druhý a hned potom jsem jel do Ancony na mistrovství Evropy, kde jsem skončil třetí. K tomu jsem zvítězil na mezinárodním šampionátu v Rakousku. Potom se mi podařilo na našem mistrovství v Písku zvítězit i nad všemi mlaďasy a týden na to jsem vyhrál plzeňskou veterániádu. Vše vyvrcholilo účastí na olympijských hrách veteránů v Sydney. Tady závodilo přes dvacet osm tisíc sportovců z celého světa v šestadvaceti sportech. Podařilo se mi získat stříbrnou medaili a vytvořit si svůj nový osobní rekord 14,10 metru (v přepočtu věkovým koeficientem odpovídá tento výkon 19,61 metru koulí těžkou 7,26 kilogramu, kterou házejí profesionálové. Pavel Fencl vrhá koulí o hmotnosti 5 kilogramů, pozn. redakce). Po Sydney jsem ještě v prosinci zvítězil na mezinárodních halových závodech v německém Chemnitz. V obou ročenkách, halové i ze stadionu, jsem za tento rok na prvním místě.

Jak se udržujete v kondici?
Víte, po té šedesátce je každý rok strašně znát. Ta devastace organizmu stářím je opravdu hrozná a stojí plno úsilí jen se udržet na stejné výkonnosti. Přes zimu jsem minimálně čtyřikrát v týdnu v posilovně, mezitím se snažím i házet. Ve Veselí posilovnu zrušili, takže jezdím do Soběslavi a jednou týdně do Českých Budějovic, kde mají přístroje, které já při trénování vrhu koulí potřebuji. Když se udělá teplo venku, do posilovny chodím třikrát týdně a mezitím trénuji. Koule sice vypadá jednoduše, ale jde o velmi technicky náročnou disciplínu.

Tvrdíte, že jste před tím čtyřicet let nic nedělal. Nebyl to pro organizmus velký šok, když jste po něm zase chtěl výkony?
Nejsem blázen. Začínal jsem opravdu pozvolna. Zvyšoval jsem zátěž postupně. Přesto jsem se zranění nevyhnul. V zimě, hned první rok, jsem neměl kde trénovat, tak jsem si ve sklepě taková ta posilovací péra přivázal na tyč a simuloval jsem hod koulí. Najednou mě začalo v paži bodat a bolet, zkrátka přivodil jsem si oštěpařský loket. Chodil jsem po ortopedech a dostával kortikoidové injekce. Nakonec jsem skončil u doktora Kunovského, který mě rovnou poslal na operaci.

A funguje to i obráceně? Začal jste na těle i na duši pozorovat, jak se vám lepší kondice a jak jste stále více a více fit?
Je to opravdu fantastické. Dokonce jsem to řekl na nedávném předávání cen sportovce roku ve Veselí. Rád bych byl příkladem pro vrstevníky, protože sportovat se dá opravdu v každém věku a cítíte se najednou dobře. Mě třeba přestala bolet páteř, a to i přesto, že můj nález vypadá hrozně. Dokonce mi moje doktorka řekla, že když bych teď přestal cvičit, mohl bych skončit i na vozíčku. Ale to svalstvo to drží. Navíc se cítím dobře i jako chlap. Chlap má mít sílu. Nakonec, co bych měl dělat? Jako někteří důchodci ležet u televize nebo vysedávat v hospodě?

Do kdy si tak malujete, že by mohla vaše sportovní kariéra vydržet?
Příští rok postoupím do další kategorie a budu tam vlastně nejmladší, takže bych rád ještě nějaké vavříny sklidil. Chystá se mistrovství světa v Sacramentu, kde bych se chtěl stát mistrem světa. Když si člověk neklade cíle, neroste. V roce 2009 jsem si řekl, že na každém závodu hodím o půl metru víc než na tom předchozím. A zatím to víceméně plním. Letos by mi stačilo, abych se udržel na loňské úrovni.

Co veselé historky ze sportování. Máte nějaké?
Jednu perličku vám řeknu. Právě v Sydney se administrativní chybou stalo, že jsem vlastně reprezentoval Austrálii. Už když jsem se prezentoval, tak mi dali takový baťůžek a já na něm čtu Austrálie. Tak jsem na to upozornil a oni slíbili, že to předělají. Když jsem ale nakonec visel na výsledkových listinách, pořád jsem tam figuroval jako reprezentant Austrálie. Se mnou tam závodil nějaký Slovák, který byl tak trochu na korunu. Tak jsem mu namluvil, že když jsem se nechal naverbovat na to, že budu reprezentovat klokany, dostal jsem na ruku tisíc dolarů. Tak se mu hned zablesklo v očích a opravdu šel za pořadateli a chtěl to taky. Pochopitelně na něj koukali jako na blázna. Mě potom konečně opravili, na internetu už jsem figuroval jako Čech. Taky vám mohu vyprávět, co se všechno může přihodit sportujícím seniorům. Na evropském šampionátu v Malmö závodil z naší výpravy také sportovec z bývalé Dukly Praha. Jako atlet dělal desetiboj. A běžel čtyřstovku. Šel do toho naplno a v cílové rovince si heknul. Přitom mu z pusy vylétly umělé zuby na dráhu. Pochopitelně je nemohl sebrat, protože mu běžel čas. Doběhl druhý, proletěl cílovou rovinkou a běžel přes trávník pořád dál. Pořadatelé na něj křičeli, že závod už skončil a kam běží. No kam by běžel? Hledat si ty svoje zuby. Tak i tohle se může stát.

A co vás, pane Fencle, v nejbližší době čeká?
V pátek letím do Vancouveru na halové mistrovství světa. Už jsem si mapoval, že mě tam čeká obrovská konkurence. Navíc jsem se o Vánocích zranil a v lednu jsem dostal zánět slinivky. Takže jsem nemohl pořádně trénovat a ani jíst. Z krupicové kaše a sucharů svalovou hmotu nevytvoříte. Poslední tři týdny jsem si ale dával v posilovně pěkně do těla. Byl bych moc spokojený, kdybych vybojoval bronz. Tak mi můžete držet palce.

Pavel Fencl

Narodil se 21. ledna 1946 ve Veselí nad Lužnicí.
Vystudoval ČVUT v Praze.
Léta pracoval ve výzkumném ústavu Pozemních staveb Praha, byl ředitelem okresního bytového podniku a poté ředitelem akciové společnosti Tapros.
Nyní je v důchodu.
Má čtyři děti a osm vnoučat.