VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Sběratelství je pro zábavu i pro relaxaci

Tábor – Sběratelská vášeň.

31.3.2010
SDÍLEJ:

Již podruhé osadila Zdena Smetanová, sběratelka z Tábora, první příčku mezi českými sběrateli kuriozit v sekci kalendáříků.Foto: Alena Řezáčová

Již podruhé obsadila Zdena Smetanová, sběratelka z Tábora, první příčku mezi českými sběrateli kuriozit v sekci kalendáříků. Vlastní jich úctyhodný počet 136 500 kusů. Zařazování či jen prohlížení se věnuje téměř denně, tak dvě tři hodinky. Svého koníčka miluje nade vše a rodina jí ho nejen toleruje, ale dokonce jí v něm i pomáhá.

Sbírat se dá opravdu leccos. Proč jste se rozhodla, že budete sbírat právě kartičkové kalendáříky?
Já jsem tvor, který nerad něco vyhodí. Už jako malá jsem si různé věci schovávala. Maminka pracovala v peněžnictví, konkrétně v pojišťovně. A tam vydávali každoročně kalendáříky. Stejně tak spořitelna, různé instituce a podniky. Pořád jsem je obměňovala v peněžence a po roce putovaly do krabičky. V těch jedenácti letech, kdy jsem začala kalendáříky shromažďovat, jsem vůbec nepomýšlela na to, že je jednou budu sbírat. V různých krabičkách od bonboniér se hromadily až do doby, než se narodil syn.

Takže vlastně až s příchodem potomka jste se rozhodla svou sbírku nějakým způsobem uspořádat?
Když byl syn menší a já začala pracovat rovněž v bankovnictví, začala jsem se o sbírání zajímat více. Synovi se kalendáříky moc líbily, často si obrázky prohlížel, ale nikdy mi žádné nezničil. A v osmdesátých letech jsem se stala členkou Jihočeského klubu sběratelů. Jenomže v té době nebyly kalendáříky příliš populární, tak jsem sbírala odznaky. Ty nakonec skončily v krabicích ve skříni. Na kalendáříky vlastně došlo až později, tak v devadesátých letech. Ale já jsem ještě sbírala odznaky a takovou raritu…

…tak ji čtenářům prozraďte…
Tatínek byl za války v Reichu a posílal snad denně mamince pohledy, takže těch jsem měla také spoustu. Ale hlavně přivezl nálepky od žiletek. To byla opravdová kuriozita. A aby toho nebylo málo, tak jsem ještě sbírala nálepky z krabiček od sirek. Pečlivě jsem je odlepovala, měla jsem jich čtyři velké sešity.

A ty jste pak někomu věnovala?
Kdepak. Syn Miloš, když se od nás stěhoval, tak to všechno bylo podle něho nepotřebné, překáželo to, tak se to prostě zlikvidovalo. Narozdíl ode mě se nepotřebných věcí zbavuje. Mně hrozně dlouho trvá, než se rozhodnu něco vyhodit, on je pravý opak. Mrzí mě snad jen ty nálepky z žiletek. Ale já na těch věcech zase tak moc nelpím. Říkám si, že jsou horší věci, které člověka v životě potkají, tohle je v podstatě máček.

A když se vrátím k těm kalendáříkům, jak to s nimi dopadlo?
Po devadesátém roce přišla nejlepší doba pro kalendáříky. Opravdu jich bylo k sehnání hodně. Mně chybělo osm let do důchodu a tehdy jsem si říkala, co budu v důchodu dělat. A tak jsem se o kalendáříky začala intenzivně zajímat. A to už jsem je začala shromažďovat a měnit na burzách. Přitom jsem poznávala právě na burzách bezvadné lidi, kteří měli pochopení pro stejnou vášeň jako já.

A v Táboře jste byla v té době jediná, kdo sbíral kalendáříky?
Ne. Už je sbíral František Zenkl, který je dodnes vedoucím sekce různé. Ještě tam byli další sběratelé. Jako hlavní směr jsem kalendáříky měla asi jen já.

Vždyť jich musí být moc druhů. Jak jste je třídila?
Kromě kartičkových kalendáříků mám asi sto dvacet kusů utěrek s ročními kalendáři. Nejstarší pochází z roku 1971, ty mám složené ve skříni. Třídění kartičkových kalendáříků musí mít řád. Tak nejprve je mám rozdělené na české a cizinu. Cizí mám samostatně, co kalendářík, to stát. Dále je mám dělené podle let. A každý rok mám podle témat. Mám takových čtyřicet fasciklů, v nich je mám založené, pak šest velkých prádelníků se šuplíky. Manžel mi tam udělal takové přihrádky, abych je měla oddělené.
Takže když mám určitý rok, začínám osobními kalendáříky. Já už i podle nich vlastně poznávám určité typy lidí. Pak mám svoje oblíbené kalendáříky kominické. Ty se řadí mezi mé nejstarší exponáty. Dokonce jsem některé z nich vybrala na výstavu Kominík a štěstí, kterou pořádal v Sezimově Ústí mistr kominický pan Bažant. Dále mám kalendáříky firmy Matis. Ty mám uspořádané zvlášť od roku 1997, kdy začaly vycházet. „Matískové“ se dost těžko shánějí. Vydávají je totiž v malém nákladu. Pak mám oblíbené kalendáříky Albi, což je dárková firma, která rozesílá do každého města jiné. Velkým šlágrem jsou pak jejich panenky, a to nejen kvůli obrázkům, ale ještě jsou navíc číslované. A dokonce vlastním i dřevěné kalendáříky, což je také taková rarita. V mé sbírce jsou i takové zvláštnosti jako „kolibří“ kalendáříky z let 1901, 1902 a 1926, nebo imitace kapesníčků, které je možné použít do kapsy u saka. A určitě zajímavá je i portugalská série s obrázky muzejních hodin.

A co třeba nějaké zvláštnosti? Mezi známkami jsou třeba nejdražší se špatným potiskem?
Já mám také ráda takové ty, na nichž jsou patrné rozdíly. Třeba když mají špatný ořez. Některé jsou třeba na první pohled stejné, ale mají jiné podbarevní. Jsou tmavší, jiné zase světlejší. Nebo mají špatně uvedená kalendária. Třeba kalendářík Kladna pro letošní rok – na jednom je kalendárium do 30. prosince, druhý je správně do 31. prosince.

A jak se k takovým kuriozitám dostanete?
Na burzách. Hlavně v Praze a v Havlíčkově Brodě. Většinou už se známe, pak si také dopisuji asi s dvaceti lidmi od Chebu až po Moskvu. Jen kdyby to poštovné nebylo tak drahé.

Můžete oslovit přímo vydavatele kalendáříků?
Zkoušela jsem to loni na ČSOB, vydala asi 180 druhů kalendáříků, já jich mám 176. To jsem hodně protelefonovala, přitom jsem se nesetkala s žádnou velkou ochotou. Nabízela jsem jim, že pošlu obálku i se známkou, aby s tím neměli žádné vydání. Někde mi dokonce rovnou položili telefon. Ale mám i dobrou zkušenost – vedoucí pobočky z Karviné mi poslala 45 kalendáříků. No a na burze v Praze jsem je pak vyměňovala za ty, které jsem ještě neměla. Teď už mi chybí jen ty čtyři. Letos mě docela zklamala SAZKA. Tam mi řekli, že nemají peníze, aby vydávali kalendáříky. Naopak mě potěšila stavební spořitelna Liška, která letos vydala zvěrokruhy. Nejraději mám celé série.

Prý si dokonce někteří sběratelé vydávají vlastní kalendáříky?
I já jsem si vydala svoje. S motivy mých oblíbených kominíčků , pak starých pohlednic Tábora a s dalšími náměty. Prostě co se mi líbí. A mám radost, když se líbí i ostatním. Sběratelé si je mezi sebou vzájemně vyměňují. A někteří se mnou nechali inspirovat a už také vydávají kominíčky. Pro mne je sběratelství nejen zábavou, ale zároveň i relaxací. Já si své kalendáříky ráda prohlížím a pochlubím se s nimi.

Viděla jsem vašeho manžela spolu s vámi na burze, takže je jasné, že vás rodina ve sběratelství podporuje…
Manžel má svou oblíbenou poezii, já mu v ní také nikdy nebránila. On pro změnu jezdí se mnou na burzy. V květnu pojedeme společně na dva dny do Poděbrad. Muž hlídá u stolu mé kalendáříky a já se projdu po sále, abych našla ty, které ještě nemám. Skvěle se doplňujeme. Ale do sbírky mi nezasahuje. To je můj koníček. A jak se říká, kdo si hraje, nezlobí.

Zdena Smetanová

Narodila se 1943, je vdaná, bydlí v Táboře, syn se jmenuje Miloš.
Právě on a jeho otec Miloš zachránili mamince všechny sbírky, když jim v roce 2002 velká voda zaplavila celý dům u Lužnice . Jen na půdu, kam oba vynesli maminčiny sbírky, se naštěstí nedostala. Tak se s nimi může těšit i dnes. A rozdávat radost sobě i druhým hlavně na burzách.

Alena Řezáčová

31.3.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

V Polné na Šumavě se natáčel film Jerzyho Kosińského - Nabarvené ptáče.

Každý z nás se může stát nabarveným ptáčetem, říká režisér Václav

Ilustrační obrázek.

Již nejsou mezi námi

Krosový běh v Plané nad Lužnicí v sobotu napíše dvanáctou kapitolu

Planá nad Lužnicí – Milovníci pohybu na zdravém vzduchu si už v sobotu zvolí za svůj cíl Planou nad Lužnicí.

Mladý pár kradl čokolády

Sezimovo Ústí - Na základě oznámení personálu jedné z prodejen potravin v Sezimově Ústí zadrželi policisté krátce před úterním polednem mladíka (23) a dívku (21).

Fotbalisté Spartaku Soběslav se v divizi vydají na další těžkou misi

Soběslav – Fotbalisté soběslavského Spartaku se v neděli vypraví na svou druhou divizní misi. Po krutém neúspěchu v Březové je tentokrát čeká neméně těžký duel v Sedlčanech.

Opilá žena na mostě zvažovala sebevraždu

Bechyně - Ve středu krátce po půl desáté hodině večerní přijali bechyňští policisté od jedné z místních obyvatelek informaci, že na mostu Duha přes řeku Lužnici se nachází mladá žena, jejíž chování ukazuje na přípravu sebevraždy.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení