Dozvěděla jsem se, že jste byl celý život dobrodruhem a že to začalo už v mládí. Je to pravda?
Já jsem byl jako mladý dobrodruh, no, možná mi to zůstalo dodnes, to nevím. Tatínek mě v patnácti letech poslal na dva týdny ke svému kamarádovi, který měl hotel v Jugoslávii, sbírat zkušenosti. Mně se tam moc líbilo. Normálně jsem tam pracoval, roznášel jídlo a tak. Po těch čtrnácti dnech jsem sice odešel k autobusu, ale nakonec se vrátil k tomu kamarádovi tatínka a on mi povídá: Proč jsi neodjel? Tak jsem mu odpověděl, že bylo plno. Jenže on to tak nenechal a k příštímu autobusu se vydal se mnou. Jenže já se nedal: utekl jsem druhými dveřmi.

Co jste potom dělal? Vzal vás zpátky do hotelu?
Do hotelu už jsem nenastoupil. Znal jsem se dobře s místními rybáři, takže jsem nastoupil k nim na loď a vyrazili jsme na moře. Tam jsem strávil tři měsíce a stejnou dobu po mně pátrala i policie.

Tím pro vás ale dobrodružství neskončilo…
Ne ne, naopak, začalo další. Maminka mě zavedla do nejstarší taneční školy, která tehdy existovala, abych se zase přiučil něčemu novému. Jenže já byl pacholek a pravidelně chodil domů pozdě, klidně i ve tři v noci. Takže taneční pro mě brzy skončily. Jelikož oba rodiče dlouho působili jako ochotničtí herci v divadle Na Slupi na Vyšehradě (dnes již nefunguje, divadlo existovalo v letech 1925 – 1975 a poté bylo zbouráno), tak mě dostali tam.

V té době už jste zpíval?
Ano, přesně tak, to už jsem zpíval. Myslím, že mi bylo šestnáct let. Režisér rodičům vyhověl a vzal mě do angažmá. Ve stejnou dobu mě ale někde slyšel zpívat ředitel Kotnovský a angažoval mě v létě na dva měsíce k venkovskému divadlu, které putovalo po různých štacích. A tím to vlastně všechno začalo.

Takže jste se šel učit, jak pracovat s hlasem?
Jistě. Když jsem se vrátil, začal jsem navštěvovat Jana Konstantina, což byl jeden z nejlepších barytonistů v Národním divadle. Viděl, že mám temné zabarvení hlasu a udělal ze mě také barytonistu, přitom každý tvrdil, že jsem tenor. Pak jsem nastoupil k Žofii Napravilové, což byla nejlepší Rusalka v Praze.

Vás ale nevzdělávali jen čeští pěvci, nýbrž i zahraniční…
Pokračoval jsem k profesorce Nectar de Flondor a následně k jejímu manželovi Richardu Kublovi, což byl skvělý hrdinný tenor. Flondor měla zvláštní způsob učení. Postavila si vedle sebe šest nebo sedm žáků, tehdy včetně Richarda Kubly, a rozebírala s nimi jednotlivé fráze árií. To bylo bezvadné, protože se jeden učil od druhého. Nakonec jsem se dostal až k opernímu pěvci do Itálie, který mě cvičil ve zpívání. Já už jsem v té době ale pracoval v divadle a jelikož mě předělali na tenora, měl jsem zpočátku problémy s vysokými tóninami.

Jak došlo k tomu, že jste dostal nabídku do německého divadla?
Působil jsem ve Velké operetě. Zastupoval jsem skvělého tenora Jaroslava Pospíšila, který měl židovskou maminku a nemohl vystupovat. Ve chvíli, kdy jsem měl roli ve Veselé vdově, dostal jsem obsílku k totálnímu nasazení. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem šel k řediteli Hugo Krausovi. Ten mi řekl, že napíše dopis na úřad práce s tím, že jsem plně nenahraditelný. Nakonec dopis ale vůbec neodešel. To jsem zjistil až po válce. Shodou okolností za mnou přišli dva Němci, kteří se mi představili, jako že jsou z divadla Kotva a že mě okamžitě angažují. Doma mi ale zakázali zapojit se do německého divadla, a tak jsem musel na nucené práce.

Pokud vím, nezůstalo jen u umění, ale aktivně jste se za války zapojil i do odboje.
Tři roky předtím jsem byl totálně nasazený. Pak mě ale zatkli a odvezli do lágru. To nebylo moc příjemné. Pracoval jsem v lomu a kromě toho jsme vytahovali mrtvoly ze sklepa. Z jednoho výslechu jsem si odnesl i těžké zranění. Už nevím, jak se to přesně seběhlo, ale jeden z těch, kteří mě vyslýchali, mě praštil, pak vyskočil na stůl, z něj následně na mě a rozmačkal mi kloub na ruce. Dodnes mi chybí půlka.

Odvezli vás pak alespoň na ošetřovnu?
To nebylo tak jednoduché. Když jsem se vracel z výslechu, viděl jsem, že je lágr zrovna po náletu a že všechny lidi odváželi do nemocnic. Namíchal jsem se mezi ně jako zraněný a dostal se až do Berlína. Jenže tamní nemocnice byla už tak plná, že lidi leželi i venku na slámě. Nicméně jsem se uložil vedle nich. Jenže v tu chvíli přišel další nálet… Hlavou mi běželo, co bude, až mě tady najdou. Já neměl žádné osobní doklady ani boty. Místo toho jsem měl nohy obalené do hadrů a svázané drátem. Tak jsem utekl a zastavil se až v Schönebergu na hlavním nádraží. Sedl jsem si do vlaku a jel do Čech. Byl rok 1944 před Vánoci a já viděl, jak hoří Drážďany. Při přejíždění českých hranic na mě přišla kontrola. Samozřejmě, byl jsem bez papírů, tak mě vrátili zpátky do Berlína i s tím zraněním. Za tři dny, co jsem byl na cestě, mi ruka zčernala.

Tipla bych si, že jste se o cestu domů pokusil ještě jednou.
Přesně tak, na nic jsem nečekal, v Berlíně jsem přešel na druhé nádraží a zkusil tentokrát trasu přes Mnichov, takže hranice jsem překonával u Plzně. Vzpomínám si, že bylo asi tři čtvrtě na tři ráno a já začal přemýšlet o tom, že nemůžu dojet až na Wilsonovo nádraží, protože tam mě okamžitě chytnou. Naštěstí vlak na Vyšehradě hodně zpomalil, což se mi hodilo, abych z něj vyskočil. Sice mě načapal český voják, ale já ho ukecal a on mě nechal jít.

Zamířil jste přímo k rodičům, nebo co jste dělal?
Nemohl jsem dělat vůbec nic. Jen jsem čekal před domem, než se rozsvítí schodiště. Teprve potom jsem mohl jít domů. Rodiče bydleli ve druhém patře. Sebral jsem veškerou odvahu a zazvonil. Jenže jsem věděl, že nemůžu zůstat dlouho, protože mě tady budou hledat.

Jak na vás reagovali? Přece jen jste byl totálně nasazený…
Tehdy otevřela dveře maminka. Jelikož mě ale nepoznala, protože jsem byl zarostlý, tak dveře hned zavřela. Ale potom jsme šli hned ráno do nemocnice s tím, že jsem zraněný a potřebuji pomoc. Tam mě ale nevzali, protože jsem neměl ty doklady.

Kdo vám nakonec pomohl?
Budete se divit, ale Marie Glaserová, což byla nejen slavná herečka, ale také moje teta. A ta chodila s bývalým ministerským předsedou Jaroslavem Krejčím. A pak to šlo už rychle. Krejčí zavolal Arnoldu Jiráskovi, což byl chirurg, a to už mě potom okamžitě přijali v nemocnici na Karlově náměstí, kde jsem strávil tři měsíce.

A co následovalo, když jste se vrátil z nemocnice?
Chtěl jsem jet na Ostravsko a dát se k tamním partyzánům, jenže tatínek s tím moc nesouhlasil. V tu dobu jsem ještě nevěděl, že je také zapojen do odboje, potom jsem se zúčastnil bojů v Praze. Pak jsem neodešel do civilu, ale začal pracovat ve zpravodajské brigádě. Dlouho jsem ale nevydržel a sháněl si opět angažmá v divadle. Získal jsem ho u E. F. Buriana.

To jste ale po více než měsíci opustil. Proč?
Protože jsem dělal přijímací zkoušky do Divadla 5. května. Později změnilo název na Smetanovo divadlo a Velká opera. Nakonec se vytvořila i fúze a sloučilo se s Národním divadlem. Jenže v té době jsem studoval medicínu. Pouto k divadlu bylo ale silnější.

Jak se vám v Národním divadle dařilo?
Strávil jsem tam krásných deset nebo jedenáct let, než mě vyhodili. To už byla taková doba. Byl rok 1952. Několik měsíců trvalo, než jsem našel další práci. Nakonec jsem uspěl v Městském divadle v Kladně, kde měli zpěvohru. Trochu mi pomohlo, že jsem se znal s hudebním skladatelem a dirigentem Vilémem Prokopem Mlejnkem. Pak následovala jedna hlavní role za druhou. Jenže ve státě nebyly moc peníze. Kladenské divadlo přesto mělo činohru a zpěvohru. To znamená, že produkovalo klasické operety a opery. Zpíval jsem například roli Coschenila v opeře Hoffmannovy povídky od francouzského skladatele Offenbacha.

Zůstal jste pak u divadla po zbytek života?
Ne, po letech jsem se začal poohlížet po další práci. Náhoda tomu dala, že jsem se setkal s akademickým architektem Vladimír Stehlíkem. Já jsem ho poznal ve chvíli, kdy měl svou vizi. Říkal mi, že bychom mohli pracovat v Bavorsku. Stehlík se většinou zabýval úpravou interiérů, například vináren, restaurací a podobně. Jednou se takové úpravy dělali v jídelně mnichovské nemocnice. Kvůli tomu koupil dvě truhlárny – v Rožmitále pod Třemšínem a v Roudnici nad Labem. Do nich zadával zakázky a hlídal si lidi, kteří pro něj pracovali.

Je to ten stejný Vladimír Stehlík, který zprivatizoval společnost Poldi Kladno?
Ano. On se vyučil truhlářem a slévačem a až potom vystudoval architekturu. Díky tomu pak mohl jako architekt pracovat nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Když začal vydělávat, tak si kromě truhláren koupil i březnickou zbrojovku, dýhárnu, strojírny v Rožmitále a nakonec si koupil i známou Poldovku. Procestoval jsem s ním kus světa, například Kanadu nebo USA. Všude tam prodával ocel z továrny. Já jsem se pak stal jeho osobním poradcem. Kromě rétoriky jsem mu radil v estetice, etice i etiketě.

Lubomír Krystlík
• narodil se v roce 1922 v Praze
• má jednoho syna
• vystudoval Reálku v Praze na Vyšehradě, a po jejím absolvování nastoupil na dva roky na obchodní školu. Stejně dlouhou dobu strávil také na medicíně. Vždycky ho něco víc táhlo k divadlu, a tak má uznanou i pěveckou konzervatoř
• působil v Národním divadle v Praze a v Městském divadle v Kladně
• na svém kontě má desítky operních a operetních rolí

Divadelní role:
• hrabě – v operetě Cornevillské zvonky
• Jiří Březina – v operetě Chaloupky pod horami
• adjunkt – v operetě Bejvávalo
• Roubíček – v operetě Zelená se, zelená
• guvernér – v operetě Král pytláků
• šumař Novák – v operetě Hej, pane kapelníku
• hospodský – v operetě Paní Marjánka matka pluku
• Vašek, principál – v opeře Prodaná nevěsta
• Richthofen – v operetě Žebravý student
• Baron Arpád – v operetě Kde skřivánek zpívá
• Mirski - v opeře Polská krev
• soudce – Paličova dcera
• Vejvara – Vdavky Nanynky Kulichovy
• Jean – Pán a sluha
• strážník – Hubička
• Don Curzio – Figarova svatba