Co říkáte středečnímu rozsudku pražského soudu, že se prezident musí příbuzným omluvit?

Jako vydavatel Přítomnosti konstatuji, že rozsudek je na místě. Článek v Přítomnosti, v němž podle Zemana Peroutka řekl, že „Hitler je gentleman", prostě nikdy neexistoval, neexistuje a existovat nebude. Z pohledu neurologického je Zemanovo urputné odmítání omluvit se a rozhodnutí odvolat se proti rozsudku jasným důkazem poruchy paměti, tedy i demence, která je podpořena jeho narcistickým sklonem. Z prezidenta se stává pacient, který není schopen uznat, že omluva může být konstruktivní a krásná věc.

Překvapila vás slova prezidenta o Ferdinandu Peroutkovi, když jste je prvně slyšel? Jste svázaný s Přítomností, kde měl článek ospravedlňující nacismus vyjít.

Mluvil jsem o tom už několikrát. Beru to jako případ pro lékaře neurologa, kterým jsem. Pan prezident si to prostě jednoduše spletl kvůli tomu, že má určitý věk a určitý životní styl. Navíc jeho urputnost, že článek existuje, je naprosto jasným patologickým důkazem, že se v tomto případě jedná o vyjádření pacienta a ne prezidenta. Takže já mu tohle zcela odpouštím a naprosto chápu, proč si myslí, že to tak doopravdy bylo.

Co je pro mě ovšem trošku trapné, že jeho mluvčí pan Jiří Ovčáček se nechal zmanipulovat a rozjel diskusi až do absurdních dimenzí. Pan Ovčáček, i když nevyrůstal v minulé totalitní době, je myslím, nakloněn k určitým praktikám a způsobům myšlení, které z té minulosti vycházejí.

Nejenom panu Jiřímu Ovčáčkovi, ale všem ostatním nelze než znovu připomenout, že opakovat lež se v této společnosti nesmí vyplácet.

V roce 2015 kromě výroku o Ferdinandu Peroutkovi vzbudil prezident nelibost i tím, že vyznamenal předlistopadového ministra zemědělství čili člena totalitní vlády. Nevoli sklidila i benevolence vůči komunistické poslankyni, která tvrdí, že popravená Milada Horáková byla potrestána po právu, protože se přiznala. Vaše nadace iniciovala stavbu pomníku Miladě Horákové ve Sněmovní ulici v Praze, aby její příklad měli poslanci stále na očích. Jak jste s pomníkem i stavem současné české politiky spokojen?

Pomník se lidem líbí, je interaktivní a každý si může představit, co musela zažívat Milada Horáková, když stála u soudu za takovým pultem a věděla, že brzo přijde konec.

Pomník se netýká jen samotné Milady Horákové, ale i toho, že naše současná společnost i současná politika jsou ještě velice silně prošpikované lidmi, kteří jsou odkojeni totalitou. Tito lidé mající morální myšlení a způsoby, které vycházejí z minulosti, jsou nejenom společensky, ale dokonce i politicky aktivní. Volíme si je stále do funkcí a oni pak oceňují bývalé estébáky a další morálně prohnilé osoby a osobnosti z minulosti.

To je něco, co musí přestat. Dřív nebo později to přestane, ale nepřestane to jenom tak. Je na nás, abychom dělali všechno proto, abychom měli naši budoucnost lepší než naši minulost. Je to důležité hlavně pro naše děti.

V historii vaší rodiny figurují předváleční ministři a lidé, kteří se aktivně zapojovali nejdříve do protinacistického a později do protikomunistického odboje. Vidíte i v současné naší společnosti nějaké dobré politiky nebo dobré novináře?

Dobří politici a dobří novináři tady u nás jsou, ale 26 let po listopadové revoluci máme politiku a média, jaké si zasloužíme. Vycházejí přímo z nás. Často slyším povzdechy, že kdyby se našel někdo dobrý v politice, nebo kdyby začali novináři psát lépe a jinak, tak by to bylo lepší…

Jenže jsou to právě voliči, kteří volí. Můžeme se podívat na přímé prezidentské volby. Nebudu komentovat jednotlivé kandidáty, ale přece jenom mezi nimi byly velice značné rozdíly, a vidíme, jak to dopadlo. Stejné je to s tiskem. Tisk se musí hlavně prodávat, a tudíž se převážně přizpůsobí trhu. A trh, to jsme my, občané.

Takže tak, jak vypadá národ, tak vypadá politika i tisk.