Do Tábora přišlo 3500 Prusů i s důstojníky. Byli ubytováni dílem po domech, dílem na radnici. Zranění zajatci putovali do obecní nemocnice. Celou nepřátelskou čeládku hlídali císařští vojáci. Ti měli peníze. V takovém případě se dříve nebo později začnou odehrávat mezi vojáky různé kšeftíky, které nemusejí skončit dobře.

Proto velící hejtman města nařídil správcům čtvrtí vyhlásit mezi obyvatelstvem, že měšťané nesmějí dávat nic na úvěr ani „našim", tedy císařským vojákům, ani Prusům. A jelikož opilý voják je nebezpečný, ačkoliv patří k „našim", musejí dávat pozor, aby vojsko neholdovalo pití víc než k únosné míře.

Hejtman varoval měšťany, že nemají vojákům příliš nalévat. Kdyby vojáci naléhali, že ještě chtějí pít, ať je měšťané pošlou spát. Takový příkaz zní velmi naivně, nicméně nezachovala se žádná příhoda, jak v praxi vypadalo domlouvání opilým vojákům, že už mají jít na kutě. Asi to pod dohledem hejtmana nějak fungovalo.

Po závěrečné denní prohlídce nesměli vojáci nikam vycházet. Kdyby je měšťané přece jen někde venku zmerčili, měli za povinnost o tom informovat velení. Velitel města na noc u sebe schovával klíče od městských forten. Kdyby od večera do rána někdo potřeboval vstoupit do Tábora, sloužily k tomu dvě městské brány a tam návštěvníka prověřovali strážci.
Nejvíce se velitel města bál podvratné činnosti zajatců. Ne že by se měli vzbouřit, ale čím méně toho věděli, tím lépe. Předpokládalo se, že zajatci budou v Táboře dlouho, a jak už to bývá, dlouhodobé společné soužití může otupit ostražitost obyvatel a pohnout je k přátelství se zajatci.

Pro jistotu to správci čtvrtí vyhlásili: „Předně aby žádnej měšťan s Preysem se do velký známosti nepouštěl, s nima nic neměl, ani taky v nějakej tajnosti o vojny důležitosti nejednal. Za druhé aby s Preysema písebně nekorrespondiroval, tím méněji jim psaní spisoval, taková ani skrze poštu neb kohokoliv jiného neodesílal pod velkým trestem. Za třetí kdyby po copenštrachu některý Preys ze svého quartiru neb invalid vyšel, to hned panu hejtmanu kommandirujícímu na panskym domě aby to oznámil!"
V této náladě se rok 1757 přehoupl do dalšího. Složitý mezinárodní konflikt, jemuž se pak dostalo označení sedmiletá válka, dál sužoval habsburskou monarchii. K vítězství měl dopomoci i bůh, a aby věděl, které straně pomáhat, volali to k němu kněží při velkých specializovaných pobožnostech. Pravda je, že to v minulosti několikrát pomohlo.
Velká pobožnost za odvrácení strachu válečného a zdar zbraní císařských se v táborském klášteře konala od 19. února 1758 a trvala tři dny. Kněz zajisté vzpomínal, jak předešlého roku sloužil třídenní maraton zbožnosti coby vděk za vítězství u Kolína. A tehdejší odměna od státu? Klášter musel pod pohrůžkou zaplatit peníze na válečné výdaje. Jak to dopadne letos?

Autor: Josef Musil