Alfons Garhofer z Lejčkova. Petronila Havlíčková z Oblajovic. Štěpán Kubart a František Vácha z Horních Hořic. Alois a Karel Drábovi z Prasetína. Jan Mašát a Jiří Janžura z Cetorazi. Co jméno, to tragický příběh konce války.

Celkem jich je do památníku vytesáno 24 a u všech je dnem úmrtí 9. květen 1945. Zemřeli na prahu svobody, přežili válečné útrapy, ale radovat se z vítězství jim dopřáno už nebylo.

Prchající Němci už věděli, že mají Rudou armádu v patách. Tak moc se báli zajetí, že stříleli na všechno živé, co jim přišlo do cesty. Na konci jejich běsnění bylo 24 mrtvých nevinných civilistů a vypálená vesnice. Z 19 stavení lehlo v Lejčkově popelem osm domů.

První rány od silnice se do vesnice donesly kolem 13. hodiny. K nim se přidal vyděšený křik lidí. Nepřátelští vojáci zapalují světlice, vrhají granáty. Lidé prchají do sklepů, to už ve vesnici hoří první domy. Lejčkov znovu cítí hrůzy války.
Smrt si našla i Jana Mašáta, mladého otce dvou malých dětí – staršího syna Jana a mladší dcery Ireny, kteří si 71 let starou tragédii v sobotu v Lejčkově připomněli.
Jan Mašát st. z Cetorazi byl tramp celou svou duší. Na nedaleké Valše právě on založil osadu, kterou využíval pro svou ilegální činnost.
Jeho synovi Janovi bylo v květnu 1945 necelých třináct let, ale obraz hrůzy má dodnes před očima jasný.

„Všechno si velice dobře pamatuju. Ale jestliže někdo dělá ilegální činnost, tak se o tom nešíří ani před manželkou, natož před dětmi. Něco jsem ale tušil, protože mne posílali s jídlem na Valchu. Dostal jsem sadu kastrůlků a řekli mi, u které chaty je mám položit. Nesměl jsem se s nikým bavit a zase se vrátit. Až později mi došlo, jak by to dopadlo, kdyby nás někdo udal," říká letos čtyřiaosmdesátiletý pamětník a držitel titulu Česká hlava 2015 Jan Mašát z Prahy.

Když Němci začali střílet, chtěl je otec na žebřiňáku odvézt právě na Valchu. Už se jim to ale nepodařilo. „Když jsme otevřeli vrata, stál před nimi německý tank. Odjet už se nedalo. Doma jsme měli takovou hodně podsklepenou budovu, tak tam nás otec ukryl s tím, že on se ukryje jinde. Co se s ním pak stalo, už nevím," dodal.

Tělo umučeného otce našli na křižovatce u Prasetína. Pro děti Mašátovy tím ale smutný osud nekončí. Půl roku po konci války umírá i jejich matka. O děti se podělily její dvě sestry, Irena vyrůstala v Horažďovicích, Jan v Táboře, kde teta po jeho otci převzala poštovní úřad.

Svědectví z dopisu

Co střelbě předcházelo, sepsal v dopise příbuzným mladý Vincenc Jelínek z Lejčkova. „Celé dopoledne projíždělo vsí spousta německého vojska. Auto za autem, takže provoz se někdy úplně zastavil. Nosili jsme jim vodu, vařili kakao a vejce. Ne snad, že bychom to bývali dělali s nějakou velkou radostí. Bylo nařízené, abychom jim vyšli pokud možno vstříc, a tak hleděli jsme ho dodržet," psal.
A pak se rozkřiklo, že kolem 14. hodiny tudy projede Rudá armáda. Lidé i z okolních vesnic se rychle vydali ji přivítat. Místo toho padli do náruče Němců.

Přečtěte si: Spor Němců stál životy