VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Pravda a láska? Jára Novotný na samet nevěří

Sezimovo Ústí - Dnes vám přinášíme rozhovor s uznávaným fotografem Járou Novotným. Neměl to před listopadem 1989 lehké, svoboda pro něj svobodná nebyla, nesměl vystavovat a jezdit do zahraničí, kde jeho snímky získávaly ceny.

6.11.2014 3
SDÍLEJ:

Fotograf Jára Novotný kriticky hodnotí listopad 1989 i následný vývoj společnosti. V politice se neangažuje. Nejlépe se cítí doma ve svém mikroklimatu s milými lidmi a také se svou fenkou Mačinkou.Foto: Josef Musil

Uznávaný fotograf Jára Novotný to před listopadem 1989 neměl lehké. Zatkli ho 21. srpna 1969 při demonstraci na Václavském náměstí a uvěznili ho. Pak na svobodě, která pro něj svobodná nebyla, nesměl vystavovat a jezdit do zahraničí, kde jeho snímky získávaly ceny. To je jen zlomek problémů, s nimiž se potýkal. Proto má právo hodnotit dobu pětadvaceti let po Listopadu, o které lidé jako on mohli jen snít.

Před zahájením rozhovoru však upozornil, že jeho odpovědi budou kritické a chce, aby vyšly pouze tak, jak je řekl. Proto také text před otištěním autorizoval.

Dokázal jste si představit, že přijde něco jako Listopad, že to prostě,jak se za minulého režimu říkalo, praskne?

Nedokázal. Když koncem 80. let začaly změny ve východním bloku, pochopil jsem, že se něco děje. Ale rozhodně ne, že se něco stane u nás. Dokonce i když přijely kolony trabantů do Prahy a Němci lezli přes plot, aby je pustili na Západ, tak jsem si říkal: Toho by si u nás mohl někdo všimnout. Ale naši si akorát rozebrali ty prázdné trabanty.

Do listopadu 1989 to už přece trvalo krátce…
Systém už byl nastartovaný. Systém, ne snaha běžných lidí. Ti prominentní hoši, co věděli, že ze socialismu nezbohatnou, vymysleli kapitalismus, aby si mohli sáhnout po větším soustu. Protože z toho, co bylo státní, by toho moc neurvali.

Kdo byli ti prominentní hoši?
Komunisti a ti, kteří jim byli nakloněni. Oni věděli, jak se věci mají. A tak vymysleli dokonalou inscenaci, posléze nazvanou Sametová revoluce. Dokonale zrežírovaná inscenace, největší v československém divadelnictví. Hrály tam statisíce komparzistů. Byla tam ovšem důležitá jedna hlavní herecká role.

Která?
Role zabitého studenta. Tu dokonale sehrál estébák Zifčák. Nejdřív připravili scénu, že policajti zbouchají študáky. Ale ono nic moc nenásledovalo. Studenti dostali po držce, lid si řekl: Co tam lezli? Režiséři proto pokračovali ve svém scénáři: Musíme ty lidi nějak vyhnat do ulic, tak zabijeme studenta. No a tenhle herec odehrál mrtvolku a to už si lidi řekli: Hergot, když už tam někoho zabili, to už je nějaký blbý. Média zapracovala. Už byla v rukou všech, kteří vedli propagandu. Lidi vyšli na Letenskou pláň. A byla velká revoluce. Teď už čtvrtstoletí slavíme, jakou jsme měli sametovou revoluci.

A zdalipak jste si také zahrál v komparzu?
Pochopitelně. Já byl velice aktivní statista. Fotografoval jsem dění, a dokonce jsem mluvil k davu na náměstí.

O čem jste mluvil?
To bylo, když vyhlásili generální stávku. Drželi jsme ji i v Kovosvitu, kde jsem dělal topiče u pecí. Měl jsem akorát po noční, tak jsem vzal foťák a šel jsem fotil, jak lidi vycházejí z fabriky a shromažďujou se před hotelem v Sezimově Ústí. Fotím, fotím, poslouchám, co se říká z balkonu od hotelu, a najednou slyším, že odtud mluví i tehdejší ředitel Kovosvitu. Říká, jak je dobře, že konečně tyhle změny přišly. V tu chvíli jsem se naštval, a když domluvil, šel jsem k mikrofonu a říkám: „Tenhle pán vám lže. Před pár dny vyhnal studenty z fabriky, kteří přijeli lidi informovat, co se v Praze děje." Takhle začalo moje veřejné vystupování. A pak jsem párkrát blábolil na náměstí v Táboře…

Blábolil?
No jak to jinak říct, když to bylo v režii někoho jiného, a já to nevěděl.

Kdy jste začal mít pochybnosti?
Nejdřív jsem si řekl: Dvacet let jsem nemohl publikovat, teď by to šlo. Začal jsem externě psát pro různé noviny, protože jsem pořád ještě pracoval v Kovosvitu. Myslel jsem si, že můžu svobodně napsat, co si myslím – už tehdy. A z novin: Ne, to nemůžeš takhle psát o těch lidech. Moji pochybnost ale přebily jiné, lepší události. Spolupracovníci mě vyhecovali, abych vedl kovosvitské noviny. Vedl jsem je dva roky, nebylo to špatné.

Já jsem napnutý, kdy to začne být špatné…
Chystalo se vydávání deníku Táborské listy. Rok 1992. Přijali mě do týmu jako redaktora a fotografa. Šel jsem tam s tím, že budu psát svobodně. Postupně jsem zjišťoval, že věci jsou trošku jináč, než jsem si myslel.

Můžete uvést příklad?
Vyslali mě na okres, že se tam ustavují nové funkce vedoucích pracovníků jednotlivých sektorů. Mimo jiné tam zřizovali funkci šéfa odboru pasů a víz. Tu funkci dostal člověk, kterého jsem si pamatoval z minulého režimu. Já mám takovou blbou vlastnost – když potkám někoho, koho si pamatuju, a je to ve chvíli, kdy by bylo společensky vhodné, abych dělal, jako že si nepamatuju, já to prostě nedokážu.

Odkud jste si ho pamatoval?
Začnu rokem 1984. Vyhrál jsem světový salón v Miláně. Tam to chodí tak, že když někdo vyhraje, udělají mu samostatnou výstavu. Napsali mi, že ji uspořádají a že samozřejmě počítají s mou účastí na vernisáži. Odpověděl jsem, že to půjde těžko, protože nesmím vycestovat. Taliáni to nemohli pochopit. Přes svoje ministerstvo kultury apelovali na to naše a odtud se oznámilo do Tábora, že dostanu devizový příslib. Chodil jsem tedy na pasové oddělení a pokaždé mi úředník řekl: „Přijďte příště." Takhle to šlo měsíc, a já už měl druhý den ráno odjíždět Vindobonou. Lístek na vlak v kapse. Přijdu na úřad – „Není to." „Ale já mám zejtra vodject!" „Prostě to neni." „Tak mi vysvětlete proč." „S tebou se nebudu bavit," opáčil úředník. Stylem barového vyhazovače otevřel dveře, chytil mě za límec, prohodil mě dveřmi a já měl jasno, že na mě v Miláně budou čekat zbytečně. Tím vyhazovačem byl právě člověk, který se po slavné sametové revoluci stal šéfem oddělení pasů a víz.

Napsal jste to do novin?
Vrátil jsem se do redakce s konstatováním, že ti a ti dostali funkce, ale vedoucím pasů bude člověk, který za minulého režimu používal tyto „osvědčené" metody vysvětlování. Tenkrát byl úředníkem, teď povýšil. Na to mi bylo v redakci řečeno, že do toho nemám montovat své soukromé zkušenosti a že nemám dělat potíže. A já stále dělal potíže. Takže jsme si oboustranně oddechli, když jsem později odešel do důchodu. To je drobná epizoda, jak jsem začal střízlivět.

Určitě není jediná…
Ano, teď jsem si vzpomněl. Ustanovování Občanského fóra. To byl první šok po Listopadu. Známí chtěli, abych do něj vstoupil. Tak jsem tam vstoupil, ale jen do dveří, kde byla ustavující schůze. Najednou tam vidím lidi, které jsem znal jako fízly, co mě udávali. Odešel jsem odtud. Tak skončilo moje jakékoliv politické účinkování. To jsem si ještě myslel, že se to dá nějak napravit. Když se bude mluvit a psát pravda. Pak přece „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí". Když jsem se o to pokusil – dělal jsem potíže. Vím, že jsme kvůli tématu museli mluvit o době před pětadvaceti lety, ale já bych chtěl něco říct právě o dnešku. Já ty potíže dělám furt. Přejděme k letošnímu roku, jo?

Prosím vás, jaké dneska můžete dělat potíže? Jste v důchodu, vaše dílo se dočkalo uznání, fotíte si pro radost.
Letošek byl předznamenaný tím, že mi v březnu bylo tři čtvrtě století. Dokonce si toho loni všimli i lidi z galerie U Radnice, kde jsem stálým návštěvníkem. A že by mi udělali výstavu k jubileu. Já už sice nevystavuju, ale jako bilancování se mi to líbilo. Vystavit svoje stěžejní věci a pak šmytec, tečka. Domluvili jsme se, že výstava bude nějak v květnu nebo v červnu, prostě v sezoně a že oni mi to upřesní. Nic, nic, a už byl prosinec, přestože jsem se několikrát ohledně termínu připomínal. Zároveň mi totiž nabídl dramaturg Marcel Kříž výstavu v divadle a já nechtěl, aby se to časově krylo. Těsně před Vánocemi z nich konečně vylezlo, že výstava v galerii bude už v polovině ledna.

Dá se za tak krátkou dobu připravit?
Zhrozil jsem se, protože jsem to chtěl mít vymakané. Ale pustil jsem se do příprav. Včetně toho, že jsem donesl podkladové materiály pro propagaci na plakáty a pozvánky. Protože to měla být reprezentační výstava, řekl jsem si, že na plakátech by měla být fotografie, co dostala nějakou obzvláštní cenu. Zvolil jsem snímek, který získal hlavní cenu v roce 1988 ve Viareggiu. Figurální kompozice se třemi nahými ženami, inspirovaná sochařstvím italské renesance. Ostatně právě v Itálii použili její velikou reprodukci na poutač pro výstavu Velkého salonu. Táborská galeristka, šikovná paní, připravila začátkem ledna návrh plakátu a pozvánky. Fajn, líbilo se mi to. Druhý den přišel od ní e-mail: „Máte mi dát jinou fotku." Dostala příkaz, že ten snímek nesmí být na plakátě.

Proč?
Nevěděla. Nařídili jí to. Říkám: „Ne, já blbce ze sebe dělat nebudu. Já tu nabídku na výstavu dostal, a jestli se to někomu nelíbí, nemusím ji mít." Ani za komunistů jsem si nenechal kecat do fotografování – proč bych to měl snášet dneska? Termín výstavy byl za dveřmi. Načež si mě pozvala na kobereček místostarostka paní Horejsková a začala mi vysvětlovat, že ona proti té fotce nic nemá, ale že pracovníci městského úřadu ji považujou za nevhodnou, včetně pana starosty. Na plakátě je nežádoucí, aby nepohoršovala. „Komu se to nelíbí?" ptám se. „Já mu to vysvětlím." Možná ten dotyčný rozumí fotbalu, kterému nerozumím já, ale třeba neví nic o umělecké fotografii. Třeba to pak pochopí. Paní Horejsková mi neřekla, kdo protestoval. Ona že to nebyla. Že to byli jiní. Přesně takhle to dělali komunisti. Já za nic nemůžu, já ti zákaz nedal, ale ten zákaz tady je. Stejné poměry. A tak jsem znovu zopakoval: „Já tu výstavu mít nemusím."

Ale přece se konala…
Když mě přešlo hlavní naštvání, uvědomil jsem si, že výstavu nedělám kvůli nějakým přechytralým papalášům. Chystám ji pro lidi, kteří třeba stojí o to vidět ty moje obrázky. Přistoupil jsem na řešení, že plakát se obejde bez fotografie, ale snímek bude na pozvánkách. Za plakát jsem se styděl, ale z výstavy jsem měl radost.

Já ji bohužel propásl. Kdo vám hovořil na vernisáži?
Paní Horejsková. A byla docela roztomilá.

No tak vida, našel se kompromis a výstavu jste měl podle svého.
To ano. Ale pokud někdo dělá potíže, to se neodpouští, i když se lidé na sebe tváří líbezně. My vůbec jsme takový národ – tuhle jsem na internetu četl krásnou formulaci: „My Češi jsme tak malým národem, že dokážeme vlézt i do tak malého řitního otvoru, do kterého by se nikdo jiný nevešel." Pokud chtěl dřív být někdo zasloužilým umělcem, bylo nejjednodušší uplácat Lenina, Stalina či Gottwalda. Dnes když chce někdo dostat státní cenu při výročí 28. října, udělá o panu prezidentovi filmeček a má ji. Všecko už tady bylo.

Já bych se rád vrátil k tomu, že potíže se neodpouštějí…
I když ta výstava byla moje poslední a umělecké akty už nefotím, bohužel jsem na ten foťák tak zafixován, že ho prostě s sebou tahám furt. Kdekoliv se něco šustne, kam chodím – fotím to. Naivně si říkám, že jednou ty snímky třeba budou sloužit podobně, jako když si táborští Šechtlovi pro radost fotografovali dění ve městě a dneska jsou jejich snímky závažnými historickými dokumenty. Proto si myslím, že má smysl pořád s foťákem chodit a zaznamenávat. Táborská setkání jsou právě takovou událostí. Celá léta je pravidelně fotím. Vždycky si dojdu na odbor kultury pro ceduličku volného vstupu pro publicistu. Do loňska mi ji vždycky dali.

Letos ne?
Letos v září jsem tam šel a příslušná paní na odboru kultury mi sdělila, že teda mi ji dá. Ale s podmínkou, že nebudu fotografovat tam, kde budou fotografovat, cituji: „Naši fotografové." Abych jim tam nepřekážel, abych jim nelezl do záběru. Já o Táboře vydal několik knih fotografií, mám českou státní příslušnost, a nejsem „náš fotograf"? A tak jsem už na Táborská setkání nešel, abych náhodou nevlezl „našim fotografům" do záběru. O týden později se konala nějaká vernisáž v muzeu a objevila se tam šéfová odboru kultury. Ptám se jí: „Vy jste vydala příkaz, že nemám fotografovat, abych nepřekážel našim fotografům? Můžete mi definovat pojem, kdo jsou to naši fotografové?" Načež mi tahle soudružka sdělila, že dělám stále jenom potíže. A odvrátila se a odešla.

Pane Novotný, je nutné, abyste říkal „soudružka"? Pokud vím, ona není v komunistické straně.
No, já mám zafixováno, že ti, co mi dávali zákazy, vždycky žádali, aby byli jmenováni soudruzi a soudružky. Takže když mi dneska lidi ve stejných funkcích zakazujou fotografovat, mám potřebu je pojmenovat soudruhu – soudružko. Nevím, jak se ta soudružka či paní či dáma jmenuje, akorát si pamatuju, že když nastoupila do funkce, vyšel s ní v regionálních novinách rozhovor, kde se jí ptali, jakou má kvalifikaci pro svou funkci a jaký má vztah ke kultuře. Následovala fantastická odpověď. Že má ráda zpěváka Petra Koláře.

Jste si tím jistý?
Ano. Chci to mít v rozhovoru.

On už se stejně chýlí ke konci. K době po Listopadu jste velmi kritický. V čem vidíte největší problém?
V kuponové privatizaci. To byla předehra k další inscenaci, jak si vyvolení urvou, co předtím nemohli. Leccos napovídal názor pana Klause, že nezná rozdíl mezi čistými a špinavými penězi. Co vlastně byla privatizace, letos publikoval v Hospodářských novinách tehdejší významný politik Jan Stráský. Cituji zkráceně: „Musela se vytvořit třída bohatých, středního stavu a třída chudých. Tak jako v každé demokratické tržní společnosti. Takže to nešlo udělat jinak. Je tudíž nanejvýš logické, že vrstva bohatých se musela nějak rekrutovat. A tak se to vymyslelo tak, že to byli ti šikovní z okruhu známých a přátel tehdejší vlády ODS, ODA a OH. Kdo jiný? Ano, dá se tomu říci krádež za bílého dne. Ale chtěl bych vidět někoho, kdo by vymyslel jakýkoliv rychlejší systém." Co dodat? Máte ještě nějakou otázku?

Přesto přese všecko, spatřujete na polistopadové době i něco kladného?
Něco by se našlo. Pro člověka, který měl touhu poznávat, nebylo před Listopadem mnoho šancí. Nanejvýš korespondovat a to ještě hlídali, co komu píšete. Mluvím z vlastní zkušenosti. A teď jeden můj vnuk, který studuje filozofii a východní kultury, je na stipendijní cestě v Jordánsku. Druhý vnuk studuje architekturu, dostal stipendium do New Yorku a jeho práce tam visí v Muzeu moderního umění. Takové možnosti by před Listopadem vnuci Járy Novotného neměli. Víte, v každé době jsou dobří lidé a hajzlové. Sebelepší myšlenka se dá zneužít. Dávno jsem vystřízlivěl z idealistických představ, že je možno změnit systém nějakými systémovými změnami. Záleží na tom, do jaké míry převládají slušní lidé. Ti převládají málokdy. Ale dokážou si najít svoje mikroklima bez ohledu na to, v jakém společenském uskupení jsou. A tam společně prožívají hodnoty, které k životu považují za potřebné. Jsem šťastný, že takových lidí mám kolem sebe pořád ještě dost.

Autor: Josef Musil

Autor: Redakce

6.11.2014 VSTUP DO DISKUSE 3
SDÍLEJ:
Trenér Spartaku Radek Hajič.

Fotbalisté Soběslavi našli v Sedlčanech studánku s divizní živou vodou

Fotbalisté Táborska - ilustrační foto.
1

Táborsko v Opavě sahalo po třech bodech, ale nakonec padlo 2:1

Nominujte Deník v anketě Křišťálová Lupa 2017!

Nominujte Deník.cz do ankety českého internetu Křišťálová Lupa 2017! Díky vám bude mít Váš regionální Deník šanci dostat se do finálního hlasování v kategorii "Zpravodajství".

V sobotu rozezní parkán rock, ska i punk

Prachatice - Hospic music fest 2017 - nultý ročník jednodenního hudebního festivalu, odstartuje již tuto sobotu. Bavit se a pomáhat můžete od 13 do 22 hodin.

Na sál to nestihla. Porodila pod stoletou lípou

Písek – Tatínek by zasloužil medaili. Shodovaly se sestřičky na porodnickém oddělení písecké nemocnice, když v úterý propouštěly domů Evu Chvojsíkovou z Týna nad Vltavou s dcerkou Barborkou. Té se totiž už nechtělo čekat a přišla na svět v pátek ve 20.25 hodin za pomoci tatínka Miroslava kousek za bránou nemocnice pod stoletou lípou.

Jízda městem zrychlí, kruháč je hotový

České Budějovice – Ode dneška jezdí řidiči po novém kruhovém objezdu v křižovatce ulic Husova a Strakonická. Rondel o průměru 59 metrů je první dokončenou součástí propojky sídlišť Vltava a Máj. Její stavbu kraj s městem zahájil v dubnu. Práce za 110 milionů korun mají být hotové příští rok v květnu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení