Přestože se Karel Weis, hudební skladatel a sběratel lidových písní, nenarodil v jižních Čechách ale v Praze, má pro náš region velký význam. Aby i po jeho smrti, od které dnes uplyne přesně sedmdesát let, zůstal ve Veselí umělcův otisk, nese jeho jméno dům, kde dnes sídlí Blatské muzeum.

MIROSLAVA ROKOSOVÁKarel Weis přišel na svět 13. února 1862 v rodině pražského kováře. Velmi brzy se projevilo jeho hudební nadání, a tak začal studovat na konzervatoři hru na lesní roh. Jak ale sdělila Miroslava Rokosová z Plané nad Lužnicí, která se Weisovým dílem podrobně zabývá, nešťastnou náhodou si vyrazil dva přední zuby a musel přejít do houslové třídy. Své spolužáky, kteří před ním měli dva roky náskok, měl ale problém dohnat.

„Pomohl mu jeho celoživotní kamarád, mimochodem jeden z nejlepších houslistů, František Ondříček, který ho přes letní prázdniny vše naučil," vysvětlila Miroslava Rokosová. Vyhráno tím ale neměl. Ve čtvrtém ročníku musel školu nedobrovolně opustit.

Prý bez talentu

„Záhy ale nastupuje na varhanickou školu, kterou poté absolvoval s vyznamenáním. Ani zde neměl na růžích ustláno. Opět mu hrozilo, že čtvrtý ročník ukončí předčasně. Dokonce se jeho maminka od učitelů dozvěděla, že Karel Weis, který uměl hrát i na klavír, nemá talent a měl by se vyučit raději ševcem," doplňuje odbornice na jeho život.

Na svého dědu zavzpomínala i vnučka Marie Klikařová z Prahy. Narodila se však rok před jeho smrtí, tedy v roce 1943, a tak zná jeho život jen z vyprávění.

„Vybavuji si jednu úsměvnou historku. Tehdy bydlel na Janáčkově nábřeží v Praze a měl služebnou. A jelikož kromě hudby miloval i zvířata, měl doma kocoura Felixe. Jednou služebná naklepávala řízky a na chvilku si odskočila. Jelikož byl kocour bystrý, využil její nepřítomnosti, po řízku skočil a odnesl si ho pod skříň. Jenže služebná si to nenechala líbit a dala mu za vyučenou," popisovala Marie Klikařová s úsměvem příběh, který skončil okamžitým vyhazovem služebné. „Dědeček nesnášel, když se zvířatům ubližovalo," doplnila umělcova vnučka.

Připomněla, že když jezdíval vlakem do Zdíkova na Prachaticku, nezapomněl s sebou pokaždé vzít svého housera. Jak říká, hudební talent se jí ale vyhnul. Geny po něm zdědil její bratr. „Hrál skvěle na klavír. Mně sice tento nástroj není cizí, ale stále se považuji za začátečníka," říká se skromností.

Jak už jsme naznačili, Karel Weis miloval jižní Čechy a našel si tu i spoustu přátel, kteří mu se sběrem folklorních písní na blatech pomáhali. První krok ale musel udělat sám. Až později se ohlásil do konkrétní vesnice na určitý čas a lidé mu je sami nosili. Než ale lidové písně zařadil do souboru Český jih a Šumava v lidové písni, který má dnes 15 dílů, každou pečlivě prozkoumal a o každé zjistil, zda se nezpívá v jiné oblasti nebo ji už někdo jiný neuveřejnil.

KAREL WEIS. Sběratel lidových písní měl dceru a dva syny. Jeden z nich, Josef, zemřel na tyfus jako politický vězeň v koncentračním táboře v Terezíně. „V jeho pozůstalosti jsem se dočetla, že nějaký mistr Jíra mu některé písně zazpíval. Byl ale už hodně starý," poznamenala Miroslava Rokosová.

Nacistů se nebál

Petr Šťovíček z Blatského muzea ve Veselí nad Lužnicí zmiňuje i přátelství s Amalií Fleischhansovou: „Byla to učitelka v mateřince a zakladatelka klubu turistů. Zajímavé je, že jí ve válečné době psal mnohdy důvěrné dopisy a nebál se v nich napadat nacistické Německo. Což bylo tehdy odvážné," doplňuje historik. Ve veselském muzeu mají dodnes 80 krabic ještě neprozkoumaných zápisků, korespondence, článků i fejetonů ze skladatelovy pozůstalosti. Mezi Weisovo nejznámější dílo patří bezesporu opera Polský žid, která vycházela z německého libreta.

„Kvůli původu ji nechtělo uvést Národní divadlo. Oblibu si ale našla v německém divadle i v Metropolitní opeře v New Yorku. Na stejném místě ji předcházela Smetanova Prodaná nevěsta," dodává Miroslava Rokosová.

Pokud se chcete dozvědět další zajímavosti ze života Karla Weise, přijďte dnes v 18 hodin do veselského muzea, kde kromě jiného zazní i dosud neuveřejněné písně.